Miluji tě. Nenávidím tě. Jak vypadá život s hraniční poruchou osobnosti

V myšlenkách začíná vznikat drama. Když se zamilovala, partner pro ni byl středem vesmíru. Nebyl jen milovaným člověkem. Byl kotvou, která držela její svět pohromadě. Ve vztahu hledala bezpečí, hodnotu i odpověď na otázku, kým vlastně je.

Pocit, že by ji mohl opustit, je naprosto zdrcující. Lásku a obdiv pravidelně střídá vztek. Po příchodu domů nastává peklo. „Kdybys mě miloval, napsal bys. Nenávidím tě, jak mi pořád dokola ubližuješ,“ hlas se jí třese v záchvatu paniky a vzteku.  Tak popisuje svůj milostný život spisovatelka Kiera Van Gelderová v memoárech Buddha and the Borderline.

Mezi idealizací a devalvací

Zvenčí to může působit nepochopitelně. Jak je možné někoho během několika minut bezmezně milovat, a vzápětí ho obviňovat ze zrady? Jenže právě tak často vypadá svět člověka s hraniční poruchou osobnosti. Partner se stává vším. Bezpečným přístavem, oporou i člověkem, který konečně zaplní bolestivou prázdnotu uvnitř. Stačí ale drobné zklamání, opožděná zpráva nebo pocit nezájmu a obraz milované osoby se začne drolit. Z člověka, který ještě před chvílí představoval celý svět, je najednou největší nepřítel.

„Tito lidé často nedokážou rozhodnout, zda někoho milují, nebo ne. Oscilují mezi láskou a nenávistí. Nevědí, jak správně posuzovat druhé lidi,“ řekl Otto Kernberg, který patří mezi nejznámější psychoanalytiky a odborníky na hraniční poruchu osobnosti. Lidé s hraniční poruchou osobnosti žijí v extrémech a mezitím, jako by nic neexistovalo. Buď milují, nebo nenávidí, sami si připadají buď výjimeční, nebo naprosto bezcenní. Kernberg tomu říká štěpení neboli splitting.

Splitting chrání pacienta před ambivalencí. Pokud by musel uznat, že člověk, kterého miluje, může mít i špatné stránky, vyvolalo by to u něj nesnesitelnou úzkost a hněv. Proto raději rozdělí svět na černý a bílý

 „Člověk není schopen vidět sebe ani druhé lidi jako celistvé, buď je někdo úplně dobrý, ideální, nebo úplně špatný, zlý a nebezpečný. Mezi těmito dvěma extrémy neexistuje žádný střed,“ vysvětlil psychoanalytik. Běžně chápeme, že jeden člověk je nositelem dobrých i špatných stránek, pro člověka s hraniční poruchou osobnosti je to ale nepochopitelné a hlavně nepřípustné. Jak říká Kernberg, splitting chrání pacienta před ambivalencí. Pokud by musel uznat, že člověk, kterého miluje, může mít i špatné stránky, vyvolalo by to u něj nesnesitelnou úzkost a hněv. Proto raději rozdělí svět na černý a bílý.“ Výsledkem je naprostá idealizace nebo naopak devalvace blízkých lidí.

„Otcem hraniční poruchy osobnosti“ je americký psychiatr John Gunderson, který se snažil lidem s touto diagnózou více porozumět. Dříve byli totiž označováni za „netypické schizofreniky“, „obtížné pacienty“ nebo za osoby, které se nedají léčit.

„Hraniční porucha osobnosti není jen o tom, že člověk je emočně nestabilní. Jde o hluboký, chronický pocit prázdnoty a strach z opuštění, který ovlivňuje téměř všechny oblasti života,“ uvedl Gunderson. Lidé často testují své blízké, zda je opravdu milují. Když cítí, že by mohli být opuštěni, reagují velmi silně, buď zuřivostí, sebepoškozováním, nebo extrémními pokusy udržet si druhého člověka. Gunderson to nazývá interpersonální senzitivitou. Podle něj jsou tito lidé neustále ve střehu vůči známkám odmítnutí, kritiky či opuštění a reagují na ně mnohem intenzivněji než ostatní. První příznaky se objevují už v dětství. Dítě je mimořádně citlivé na změny v chování pečujících osob, silněji prožívá ztrátu blízkosti a obtížněji zvládá nejistotu ve vztazích. Pokud se tato vrozená zranitelnost spojí s nepříznivým prostředím, kdy jsou například rodiče více neurotičtí, může se postupně rozvinout hraniční porucha osobnosti.

Vím, že všechno ničím

Lidé s hraniční poruchou osobnosti často nedokážou dlouhodobě udržet pracovní pozici. Jejich pracovní výkonnost bývá nepravidelná, často se potýkají s pocity neschopnosti a selhání. Podobná nestabilita se objevuje i v partnerských vztazích, přátelstvích a rodinných vazbách. Jejich blízké mohou ničit záchvaty vzteku, nadměrné nároky nebo impulzivní a nezralé reakce.

Být vedle takového člověka je vyčerpávající, o tom není pochyb, ale jak se žije těm lidem samotným? Velmi dobře to vykresluje krátký film, který se jmenuje příznačně Mám hraniční poruchu. Krátká, ale silná stopáž ukazuje den ze života mladé ženy, která emočně trpí, zachycuje její vnitřní chaos, prudké výkyvy nálad, strach z opuštění, pocity prázdnoty, sebeobviňování a extrémní emoční bolest.

„Cítím se prázdná. Jako by uvnitř mě nic nebylo. Vím, že jsem tady, ale zároveň jako bych tu nebyla. Je to divný pocit… jako bych byla průhledná,“ šeptá hlas v hlavě dívky a ta postupně panikaří.

„Když odejdeš, cítím, jako by se mi roztrhla půlka těla. Neumím to vysvětlit. Je to bolest, kterou nedokážu zastavit. Bojím se, že když odejdeš, už se nikdy nevrátíš. A já zůstanu sama… navždy.“ A potom přichází ten nejbolestivější moment. Hlas se zlomí v sebeobviňování a zoufalství:

„Jednu chvíli tě miluju víc než kohokoli na světě. A za minutu tě nenávidím. Vím, že to není normální. Vím, že to ničí všechno. Ale nedokážu to zastavit. Pak přijde ta obrovská vina… říkám si, že jsem hrozná, že si nezasloužím nikoho, že bych tu vůbec neměla být.“

Chronický pocit prázdnoty

Ženy s touto diagnózou bývají často označované jako hysterické nebo emočně labilní, ale žijí ve světě, který samy nevybraly. Ve světě, kde zoufale touží po lásce, a přitom ji ničí. Historicky se mělo za to, že ženy trpí právě touto diagnózou třikrát častěji než muži, v současné době se výzkumy nemohou shodnout. Každopádně u mužů se hraniční porucha projevuje větší agresí a antisociálním chováním. V obou případech se ale objevuje jeden jmenovatel a tím je pocit vnitřního prázdna, který je v článku už několikrát zmíněn.

Reklama

„Pacienti často prožívají chronický pocit prázdnoty. Říkají: ‚Cítím se, jako bych byl nikdo.‘ To není jen metafora, je to hluboký, bolestivý pocit absence identity, který je pro tuto poruchu velmi typický,“ řekl Gunderson. Je to možná nejméně pochopený aspekt hraniční poruchy, není to vztek ani impulzivita. Je to prázdnota. Mnoho lidí popisuje pocit, jako by uvnitř nich bylo něco rozbitého nebo nedokončeného. Jako by stáli před zrcadlem, které pokaždé ukazuje jinou tvář.

Kernberg tento stav spojoval s nestabilní identitou. Člověk si nevytvořil dostatečně pevný pocit vlastního já, a proto je jeho sebehodnocení silně závislé na reakcích okolí. Jeden kompliment může přinést euforii. Jedna kritika může vyvolat pocit naprostého zničení. Ve veřejném prostoru bývají lidé s hraniční poruchou často vykreslováni jako problémoví partneři, toxičtí kolegové nebo emocionálně nároční přátelé. Takový pohled je ale zjednodušující. Za většinou výbuchů totiž stojí strach. Strach, že budou opuštěni, strach, že nejsou dost dobří.