Moje kolegyně Johana (38) sedí v poloprázdné kavárně na pražských Vinohradech a palcem mechanicky kmitá zprava doleva. Je to reflex. Stejný, jako když si kuřák zapaluje cigaretu, aniž by na ni měl vlastně chuť. „Za poslední dva roky jsem byla na padesáti schůzkách. Padesáti! Už se mi pletou jména s profesemi. Vím, že tenhle kluk má psa, ale už si nepamatuju, jestli to byl ten, co nesnáší lepek, nebo ten, co mluvil hodinu o bitcoinech,“ krčí rameny.

Johanka není vybíravá. Je unavená. Trpí fenoménem, kterému psychologové říkají dating burnout, tedy vyhoření ze schůzek. Jenže aplikace, kterou má Johana v telefonu, její únavu vnímá jako příležitost. Čím déle je totiž nespokojená, tím víc času v aplikaci stráví. A čím víc času tam stráví, tím víc dat o sobě odevzdá. A dokonce to jde ještě dál, tím spíš si jednou zaplatí „Gold“ členství, aby konečně viděla, kdo jí dal ten vytoužený lajk. Znáte to? Já osobně velmi dobře a to jdu na seznamku jednou za dva tři roky jen proto, abych si zvedla sebevědomí. Členství jsem si nikdy nezaplatila, ale zrovna tuhle mě jedna seznamka skoro zlákala. Naštěstí jsem se po dvou dnech zase probrala.

Past na křečky: Když se z lásky stane kasino

Seznamovací aplikace dnes neprodávají lásku, ale prodávají naději. I facebookové skupiny nás lákají na páry, které se krásně seznámily a jsou spolu teď už navždy, v dobrém i zlém. Naděje je prostě v digitálním věku ten nejlepší byznys model.

Čím více možností máme, tím méně jsme schopni se rozhodnout a tím méně jsme s výslednou volbou spokojeni.

Velká trojka (Match Group, pod kterou spadá Tinder, Hinge i Match.com) funguje na principu, který popsal už B. F. Skinner ve svých experimentech s holuby: proměnlivý poměr odměn. Je to stejný mechanismus, jaký najdete u výherních automatů v Las Vegas. Nevíte, kdy přijde výhra (match), ale víte, že tam někde je. Takže taháte za páku, nebo v případě seznamek swajpujete, znovu a znovu. Algoritmus vám záměrně nepředloží „toho pravého“ hned první den, i kdyby ho v databázi měl. Proč by to dělal? Jakmile najdete partnera, aplikaci smažete. A pro akcionáře Match Group jste v tu ránu mrtvá položka.

Podle studie publikované v MIT Technology Review jsou tyto algoritmy designovány tak, aby udržovaly uživatele v cyklu „téměř úspěchu“. Je to psychologická hra, kde je vaše svobodná vůle jen statistickou odchylkou.

Jakub a kletba nekonečného výběru

Nedávno mě velmi pobavil můj spolužák Jakub (52). Pracuje jako data analytik, takže moc dobře ví, co se děje „pod kapotou“, ale přesto i on podléhá magii displeje. „Někdy si říkám, že ten algoritmus mě zná líp než moje máma. Ale v tom je právě ten problém. On mi nepředhazuje lidi, se kterými bych si mohl rozumět, ale lidi, na které budu nejspíš klikat,“ vysvětluje.

Jakub naráží na tzv. paradox volby, koncept, který proslavil psycholog Barry Schwartz. Čím více možností máme, tím méně jsme schopni se rozhodnout a tím méně jsme s výslednou volbou spokojeni. V digitálním rybníku, kde jsou k dispozici tisíce profilů, máme neustále pocit, že „za rohem“ nebo po dalším swajpu čeká někdo ještě o 5 % lepší, vtipnější nebo s delšíma nohama. „Svobodná vůle v seznamování je dneska mýtus. Vybíráte si jen z menu, které vám někdo sestavil tak, abyste si nikdy neobjednali hlavní chod, ale pořád dokola si kupovali předkrmy,“ říká Jakub.

Algoritmický rozchod: Rozhoduje Tinder, nebo vy?

Dřív jsme partnery potkávali přes známé, v práci nebo v baru. Existoval tam přirozený filtr sociální bubliny. Dnes o tom, koho potkáte, rozhoduje Elo score. I když Tinder tvrdí, že už ho nepoužívá, princip hodnocení atraktivity zůstává.

Pokud vás algoritmus vyhodnotí jako „málo žádané zboží“, začne vám zobrazovat profily lidí, kteří jsou na tom podobně. Vytváří se tak digitální kasta, ze které je téměř nemožné uniknout, aniž byste systému zaplatili za Boost.

Problém není v technologii jako takové, ale v tom, že jsme jí svěřili klíče od své intimity.

A tady přichází ta největší ironie. Aplikace jako Hinge se sice pyšní sloganem „Designed to be deleted“ (Navrženo k smazání), ale hádejte co? Patří stejnému gigantovi jako Tinder. Je to jen jiná barva laku na stejném stroji na peníze. Často se píše o tom, že algoritmy záměrně omezují dosah vašich nejlepších shod, aby vás motivovaly k nákupu prémiových funkcí.

A teď ten paradox. Johana s Jakubem se znají. Opravdu se nakonec moje kolegyně a můj bývalý spolužák potkali. Mimochodem ne přes Tinder, ale u kávovaru v jednom coworkingovém centru. Tehdy zjistili, že oba v té aplikaci byli dva roky. Bydlí od sebe tři ulice. Mají stejný vkus na divnou severskou hudbu. Algoritmus je musel vidět tisíckrát, ale nikdy je nespojil. Možná proto, že by byli moc dobrý match. A moc dobrý match znamená dva smazané účty.

Jak z toho ven? Návrat k lidskému výběru a nepořádku

Problém není v technologii jako takové, ale v tom, že jsme jí svěřili klíče od své intimity. Algoritmus neumí vypočítat chemii. Neumí nasimulovat to, jak někdo voní nebo jak se směje trapným vtipům. Umí jen křížit data.

Pokud chceme získat svou svobodnou vůli zpět, musíme se naučit být zase „neefektivní“. A jak na to? Jsou to tři klíčové body.

  • Vypněte notifikace: Přestaňte reagovat jako Pavlovův pes na každé pípnutí.
  • Limitujte čas: Dejte si na swajpování 15 minut denně. Pak telefon odložte.
  • Dívejte se kolem sebe: Zní to jako klišé z romantického filmu, ale skutečná svobodná vůle začíná tam, kde končí wi-fi signál.

Johana Tinder tehdy smazala. Ne proto, že by našla lásku svého života, ale proto, že chtěla najít sebe. „Cítila jsem se jako produkt na regálu, který nikdo nekupuje, protože má trochu natržený obal,“ směje se dnes. „A přitom jsem úplně v pohodě holka. Jen jsem zapomněla, že nejsem fotka na displeji.“

Láska je chaotická, nepředvídatelná a často naprosto nelogická. A to je přesně to, co žádný řádek kódu nikdy nepochopí. Takže až příště uvidíte někoho zajímavého v tramvaji, zkuste ten nejdrsnější „hack“ historie: sundejte sluchátka a řekněte ahoj. Bez algoritmu. Jen vy a vaše, snad ještě svobodná, vůle.