Téměř v každé rodině narazíte na starou historku, na jejímž průběhu se aktéři neshodnou. U nás dědeček barvitě líčí, jak před svou svatbou vtipkoval a bavil přítomné hosty svými historkami, zatímco babička kroutí hlavou a trvá na svém. Podle ní sotva doběhl na obřad a k řečnění se vůbec nedostal. Oba mluví ze zcela upřímného přesvědčení. Nikdo vědomě nelže, přesto nemůžou mít pravdu oba.
Paměť jako tvůrčí dílna
Podobné omyly tvoří samotný základ toho, jak naše mysl zachází s prožitým časem. Paměť není spolehlivou videokamerou, která pasivně ukládá objektivní záznamy, ale spíše dynamickou tvůrčí dílnou. Vědci zkoumající lidskou psychiku už dávno zjistili, že vzpomínky nečekají na své oživení v archivech. Pokaždé, když se vracíme do minulosti, mozek příběh skládá od úplného začátku. Do původního zážitku se bez našeho vědomí velmi snadno přimíchávají pozdější události, emoce z cizího vyprávění nebo aktuální očekávání.
Historické omyly odkrývají obrovskou křehkost lidské paměti.
Odborné studie dokazují, že této neustálé rekonstrukci podléhají i jedinci s prokazatelně mimořádnou pamětí na detaily vlastního života, a ani oni nejsou imunní vůči falešným vzpomínkám.
Hledání skrytého traumatu
Tento mechanismus ukázal svou stinnou stránku v devadesátých letech minulého století. Část amerických psychoterapeutů tehdy pracovala s myšlenkou, že za běžnými pocity úzkosti či deprese leží hluboko ukryté trauma. Tyto rány se snažili odkrýt pomocí hypnózy, řízené představivosti a dalších sugescí. Práce uznávané psycholožky Elizabeth Loftusové dokládá, že v tomto specifickém prostředí vznikla řada případů, kdy se z životní nepohody pod tlakem terapie vyklubal hrůzostrašný, avšak zcela fiktivní příběh.
Příběh Beth: Sugesce a falešná jistota
Na počátku devadesátých let vstoupila do psychologické poradny spojenou s církví Assemblies of God v Missouri mladá Beth Rutherford. Hledala pomoc s osobní krizí. Na prvních sezeních probírala s poradkyní výhradně své aktuální starosti a o jakémkoli prožitém zneužívání nepadlo ani slovo. Během dlouhé řady setkání, kde hlavní roli převzala sebehypnóza a hledání skrytých významů ve snech, se začal formovat temný scénář jejího dětství. Beth postupně nabyla hlubokého dojmu, že ji otec, vážený místní duchovní, dlouhá léta znásilňoval a donutil ji k několika potratům. Kauza dospěla před soud, kde se tváří v tvář tvrdým lékařským faktům celý příběh zcela zhroutil. Dobové zprávy z amerických médií potvrzují dvě zásadní skutečnosti, které obvinění fyzicky vylučovaly.
Beth byla podle lékařského vyšetření panna a její otec podstoupil vasektomii dávno před zmíněnými událostmi. Tragédií tohoto případu zůstává, že pacientka celou dobu mluvila zcela upřímně. Stala se obětí nešetrných postupů své terapeutky: dostala hotový výkladový rámec, silnou sugesci a vybudovala si naprostou jistotu, že obrazy v její hlavě odrážejí realitu. Církev a její poradenské centrum nakonec rodině vyplatily mimosoudní vyrovnání v milionové výši.
Případ Nadean: V moci autority
Podobně mrazivý je příběh Nadean Coolové z Wisconsinu, která původně vyhledala psychiatra Kennetha Olsona se zcela běžnými psychickými potížemi. Během dlouhodobé léčby, podpořené hypnózou, se v její mysli začaly formovat děsivé obrazy. Z nevinných náznaků postupně vystupovaly ucelené vzpomínky na účast v satanistickém kultu a další extrémní scény.
Reklama
Lékař tyto vize plně podpořil a zašel ještě dál. Podle dobových svědectví jí diagnostikoval přes sto různých alternativních osobností a prováděl na ní hodiny trvající exorcismus. Psychiatr dokázal vtisknout zcela smyšleným představám punc nezpochybnitelné pravdy.
Pocit jistoty netvoří realitu
Vzpomínka z dětství může samozřejmě nést pravdivý otisk dávné události. Zmíněné historické omyly ovšem odkrývají obrovskou křehkost lidské paměti. Samotný pocit naprosté jistoty negarantuje historickou přesnost. Způsob, jakým se člověk k určité vzpomínce dostane, hraje vždy naprosto klíčovou roli. Hypnóza a vize z terapie představují pouze myšlenkové konstrukty. Jakmile je začneme brát jako přesný záznam minulosti, otevírá se prostor, ve kterém mozek velmi ochotně přepíše náš vlastní životopis.