Když mluvíme o štěstí, máme tendence používat silné výrazy. Děláme z něj hluboký niterný prožitek, smysl života, náboženství, filozofický cíl veškerého našeho snažení. Něco, co přijde až po letech tvrdé práce, odříkání a utrpení. Bohužel, pravda je daleko přízemnější.

Náš mozek nemá smysl pro poezii. Je to vedoucí chemické továrny, která posílá jedny věci tam, druhé zase jinam, něco přijímá, něco posílá pryč a kontroluje, jestli je na všech ukazatelích správná hodnota. A každou chvíli se ptá: „Nemohl bych dostat dávku něčeho, co by mi udělalo dobře?“

Menu legálních drog

Ale samozřejmě, máme tady třeba dopamin. Ten dostaneme jako odměnu, když dostaneme něco, na co se těšíme nebo co očekáváme. Může to být dobré rande, může to být podvečerní desetikilometrový běh, ale může to být také nekonečná řada reelsek na instagramu. Proč si myslíte, že vznikl termín „doomscrolling“ čili listování nekonečným feedem zpráv na sociálních sítích až do zblbnutí? Jsme laboratorní krysy, které dobře vědí, že když budeme dostatečně dlouho mačkat tlačítko, jednou přijde odměna. A do mozku doputuje trochu dopaminu.

Serotonin je klidná síla. Je to, jako když si po náročném večírku vychutnáváte klidnou procházku ve sluncem zalitém odpoledni. Jdete si zaběhat a je vám dobře už jenom z toho, že něco děláte. A nemusí u toho být žádné erupce radosti, nechce se vám vykřičet do světa, jak je vám skvěle. Prostě vám skvěle je a vychutnáváte si to. A to úplně stačí.

Zato oxytocin, to je jiný případ. Látka, která způsobuje, že cítíme ten pocit jsme dva, na všechno dva, na lásku a na život, dva. A potřebujeme někoho obejmout, s někým se smát a držet se za ruce dýl než dvacet vteřin. Ale pozor: oxytocin není o lajcích a srdíčkách pod příspěvky na sociálních sítích. Oxytocin je brutálně reálný. Potřebuje smích, dotek, skutečný kontakt, který se nedá odscrollovat. Ten moment, kdy jste dva proti světu. Nebo jen dva vedle sebe a svět je na chvíli jedno.

No a co máme dále na menu? Endorfiny, chemická ochranka. Vždycky se objeví, když jde do tuhého. Dají se sehnat, když hodně cvičíte. Nebo, a na to pozor, když cítíte bolest. Nebo když se smějete tak, že je vám úplně jedno, že si ostatní ťukají na čelo. „Přežili jsme? Super, tak tady máš odměnu.“

Život jako dopaminové kasino

Problém je v tom, že moderní život nám servíruje pouze dopamin. Ovšem ten zato v množství, kdy se jím nemůžeme nepředávkovat. Každou chvíli, minutu za minutou, někdy i sekundu po sekundě, dostáváme malé dávky. Notifikace, feedy, videa, zprávy, trochu zábavy tady, kapka očekávání támhle... ale pořád to jaksi není dost.

Důvody jsou dva. První dopamin je návykový a své o tom vědí například algoritmy sociálních sítí. A dopady závislosti na mobilech tady asi nemusíme řešit, ty prostě existují a jsou problém.

Jenže je tady taky druhý důvod, daleko horší. My jsme sice předávkovaní dopaminem, ale nedostává se nám ostatních drog. Máme dostatek akce, ale nedostává se nám klidu a lásky. Máme touhu, ale nemáme blízkost. Nechodíme na procházky, neobjímáme se, místo držení se za ruce a klábosení u večeře o nesmyslech si píšeme SMSky.

Dostáváme se do totálně rozhozeného stavu. Na jedné straně předávkování, na  druhé straně nedostatek toho, co nutně potřebujeme. Je to, jako když se celý den krmíte cukrovím, a pak se hrozně divíte, že máte v 11 večer hlad, a jdete vybílit ledničku.

Řešení je až nudně jednoduché

Stačí malé, až absurdně zanedbatelně drobné věci. Běžte se na deset minut projít. Zkuste jednu z těch dvaceti věcí, které máte rozdělané, dotáhnout do konce. Běžte a promluvte si s někým, nebo aspoň někomu zavolejte, přestaňte už konečně psát SMSky.

Místo followerů, kterým jste vy osobně ukradení, protože milují vaše pečlivě pěstované imaginární já, se snažte udělat šťastnými ty, kteří jsou ve vašem vnitřním kruhu, ty, které byste bránili vlastním tělem, i když se třeba prát vůbec neumíte. Hýbejte se tolik, že si toho všimne nejen tělo, ale taky mozek.

A to je ono. To je to obrovské tajemství, které vlastně není ani obrovské, ani tajemství. Váš mozek nepotřebuje nové drogy. Váš mozek potřebuje, abyste mu ty stávající namixovali ve vyváženém poměru.

Je jasné, spokojený a vyrovnaný člověk není ideální zákazník. Ale lidé se od zvířat liší tím, že mají vůli a mohou se svobodně rozhodnout. A pokud na to budete kašlat, žádný strach. Tělo se ozve samo. Většinou to poznáte tak, že vám bude mizerně, a vy nebudete vědět proč.