Smrt je jistota, o které se přesto mluví málo. V české společnosti zůstává schovaná za zdmi nemocnic a za dveřmi krematorií. Když přijde, většina rodin se ocitne v situaci, na kterou není připravená. Je potřeba rychle zařídit obřad, vybrat hudbu, napsat řeč. V šoku a smutku se rozhoduje o chvíli, která uzavírá celý lidský život.

Právě v takových chvílích vstupují do hry pohřební průvodci. Lidé, kteří se nesnaží jen zorganizovat obřad, ale doprovázejí rodiny v době ztráty a pomáhají jim vytvořit rozloučení, které má skutečný význam.

Příprava pohřbu může léčit víc než samotný obřad

„Špatný pohřeb je ten, který lidem nepomohl,“ říká Oleg Vojtíšek, zakladatel hnutí Pohřební průvodci. Obřad podle něj nemá být jen formální událostí, ale součástí procesu, který pomáhá přijmout smrt blízkého.

Samotná příprava pohřbu může být pro rodinu důležitou součástí truchlení. „S rodinou často týden nebo dva připravujeme řeč o zesnulém, vybíráme fotografie, hudbu, hledáme vhodné místo a promýšlíme celý průběh obřadu. Přemýšlíme i o tom, co se tam bude jíst a pít. Mnohé z těchto věcí jsou samy o sobě léčivé. Už během příprav nám někdy nejbližší příbuzní říkají, že jim to pomáhá,“ popisuje.

Ne vždy je ale jednoduché vytvořit rozloučení, které má skutečnou hloubku. Některé rodiny chtějí jen zopakovat scénář, který znají z krematoria. „Pak už dopředu tušíte, že to bude spíš formální. Obřad se změní v poslech několika písní nad rakví. Někdy si pak říkám, jestli jsem neměl víc vysvětlovat, že pohřeb může být něco jiného. Ale pokud rodina řekne, že to tak chtěla, musíte to respektovat,“ dodává.

Nejčastější chybou na pohřbech jsou prázdná slova

Jedním z důvodů, proč bývají pohřby tak zdrženlivé, je způsob, jakým lidé prožívají smutek. Alena Koublová, dlouholetá členka hnutí Pohřební průvodci, si všímá, že mnoho pozůstalých přichází na obřad s jakousi maskou.

„Lidé si často nasadí výraz, že je všechno v pořádku. Nechtějí se před ostatními rozpadnout, i když by jim otevřené emoce pomohly. Drží se, protože mají pocit, že to tak má být,“ říká.

Vedle toho se podle ní objevuje ještě jeden zvláštní jev. Rodiny někdy mezi sebou soupeří v tom, kdo byl zesnulému nejblíž. „Můžete slyšet různé verze téhož příběhu. Kdo se o něj staral nejvíc, kdo splnil jeho přání, kdo truchlí správně. Není to zlá vůle. Lidé jen hledají způsob, jak se s tím vyrovnat.“

Součástí práce pohřebních průvodců je proto i citlivé hledání slov. A někdy také rozhodování o tom, co se na pohřbu říká, a co už ne.

„Příliš formální věty často působí prázdně. Když zesnulému celý život říkali Jaroušek, pan inženýr Jaroslav Novák na obřadu působí nepatřičně,“ upozorňuje Koublová.

Podle ní jsou nevhodné i věty, které mají pozůstalé utěšit, ale ve skutečnosti jejich bolest zlehčují. „Třeba když někdo řekne, alespoň se netrápil. Tím vlastně naznačujete, že by měl být člověk vděčný, že to nedopadlo hůř. Ale emoce pozůstalých tím spíš znevažujete.“

Někdy se ale na pohřbech objevuje jiný typ napětí. Rodina může vědět, že život zesnulého nebyl jednoduchý a že některé věci byly bolestné. Přesto chce slyšet řeč, která připomene hlavně dobré stránky.

„To je úplně v pořádku,“ říká Vojtíšek. „Pohřeb je často oslavou života. Mluví se o tom, co bylo dobré, někdy i o slabostech, ale s nadhledem nebo humorem. Pokud byla smrt traumatizující, rodina někdy potřebuje vzpomínky přerámovat tak, aby je dokázala unést.“

Na obřadech je přítomný smutek, ale zároveň i vděčnost za společné chvíle. Když to všechno slyšíte, uvědomíte si, co je v životě opravdu důležité.

To platí zvlášť u těžkých situací. Pohřební průvodci se setkávají i s úmrtími dětí nebo lidí, kteří si vzali život. „V takové chvíli je důležité přemýšlet, co lidem skutečně pomůže. Ne všechno, co je pravdivé, je nutné říkat nahlas,“ dodává.

Pohřební průvodci se přitom setkávají i s velmi těžkými příběhy. „Připravujeme pohřby dětí, sebevrahů, někdy i velmi mladých lidí,“ říká Vojtíšek. V takových chvílích podle něj není otázkou, zda je řeč stoprocentně pravdivá, ale zda může pozůstalým pomoci. „Někdy byl ten člověk opravdu složitý, neoblíbený nebo zapšklý. Ale pomůže někomu, když to budete říkat právě na pohřbu? Nás učili dělat všechno, co lidem pomůže. A o to se snažíme.“

Práce s lidským smutkem je náročná i pro ty, kdo se jí věnují dlouhodobě. Každý průvodce si musí najít způsob, jak oddělit cizí bolest od vlastního života.

Když se lidé opravdu rozloučí, objeví se úleva

„Je důležité postavit si neviditelnou zeď. Abychom byli do příběhu zapojení, ale zároveň nás ten smutek nezaplavoval,“ říká Koublová. Přiznává ale, že to není vždy jednoduché. „Někdy jsem při řeči zapomněla na všechna pravidla a rozplakala se. Jsme jen lidé.“

Pomáhají proto i drobné rituály. Někteří průvodci mají oblečení, které nosí jen na obřady. Jiní se po skončení symbolicky rozloučí se zesnulým. „Řeknu nahlas, že tady zůstává a nejde se mnou domů. Je důležité oddělit svět smrti od našeho běžného života.“

Podle Olega Vojtíška ale smutek není něco, čemu by se měl průvodce úplně vyhýbat. „My to bereme osobně. Když s lidmi sdílíte jejich smutek, dáváte jim tím najevo, že v tom nejsou sami. Jen by člověk asi neměl plakat víc než oni.“

Pohřební průvodci zároveň upozorňují, že česká společnost se smrti stále spíš vyhýbá. V mnoha zemích je běžné, že se lidé loučí otevřenou rakví a že smrt zůstává viditelnou součástí života.

„U nás často není na obřadu ani rakev. Jako by nás její přítomnost měla vyděsit,“ říká Vojtíšek. Přesto se podle něj situace pomalu mění.

Změna se týká i samotné podoby pohřbů. Když mluví o dnešních obřadech, často zmiňuje jeden paradox. „Chybí mi tam člověk. Lidskost. Něha. A naopak je tam hodně studeného mramoru.“

Přesto právě v těchto chvílích může vzniknout něco, co dává celé práci smysl. Pro průvodce je to okamžik, kdy v tvářích rodiny vidí úlevu.

„Když v obličeji pozůstalých vidíte klid nebo naději, víte, že to mělo smysl,“ říká Koublová. „Někdy lidé přijdou jen proto, že mají pocit, že pohřeb musí být. Ale jindy se během obřadu otevře prostor pro vzpomínky, poděkování a smíření.“

A právě v takových chvílích se podle ní může změnit i pohled na samotnou smrt. „Na obřadech je přítomný smutek, ale zároveň i vděčnost za společné chvíle. Když to všechno slyšíte, uvědomíte si, co je v životě opravdu důležité.“

Právě proto může být práce se smrtí zvláštním kompasem. Připomínkou, že čas je omezený a vztahy nejsou samozřejmostí.

Podle Olega Vojtíška se člověk se ztrátou setkává už během života. „Říkám někdy, že smrt se dá trochu nacvičit. Stěhování je malá smrt. Přijdete o své místo, sousedy, známé ulice. Vyhazov z práce je větší. A rozchod s partnerem je někdy obrovská smrt. Když tyhle ztráty dokážeme zpracovat, pomáhá nám to zvládnout i ty skutečné.“

„Smrt se nedá obejít ani ukecat. Ale může nám ukázat, jak žít,“ uzavírá Alena.