Fialova bída. Fialova vláda se stará víc o Ukrajince než o vlastní lidi. Tohle už není demokracie. Komunisté aspoň drželi pořádek. A legendární věta, která má být ochranným štítem proti domnělému umlčení pravdy: Sdílejte, než to smažou. Místo komentářů je na sociálních sítích nekonečný proud stále stejných vět. Vět, které vycházejí z narativů představitelů populistických a extremistických stran. Už dávno nejde o politiku, ale o emoce. Tyto výroky nejsou analýzou reality, ale zkratkami, které mají vyvolat emoci – a právě emoce dnes v politice často vítězí nad fakty.

O tom, že je naše společnost rozdělená na různé světy a že mohutný vliv v této hře mají sociální sítě, není pochyb. Jak došlo k tomu, že se tak ochotně radikalizujeme?

Mesiáš, který přináší srozumitelnost v chaotickém světě

Všichni bez rozdílu potřebujeme jistotu. To formuloval už psycholog A. Maslow. V momentě, kdy uspokojíme základní potřeby, tedy jsme najedení a máme kde spát, tak hned druhou nejdůležitější potřebou je bezpečí a stabilita. Jak o tenhle pocit přijdeme, řada lidí má tendenci se vydat do sfér iracionality. V nejistých dobách je tento fenomén více markantní. Pandemie, pak válka na Ukrajině, kdy člověk neví dne ani hodiny, co bude dál, s tím související zdražování, problémy s dostupností bydlení, svět přestal být pro řadu lidí srozumitelný, předvídatelný, a tím pádem i jistý. A náhle přijde mesiáš, který slíbí, že všechny problémy umí vyřešit a postará se o nás.

Náchylnější k podlehnutí demagogii jsou lidé, kteří si jsou méně jistí sami sebou, svou budoucností, a stoupá tak jejich potřeba se úzkostných pocitů zbavit. Nejlépe, když jim předhodí viníka, a vznikne černobílé rozdělení světa.

„Hledáme někoho, kdo umí rozhodovat, ukazovat směr a na koho můžeme delegovat naše rozhodování. Ano, hledáme specialistu, který problém umí vyřešit. My jsme tak nastavení, protože nám to umožňuje přežít. Je to jednoduché, pohodlné a není na tom nic zlého,“ vysvětlil motivace a potřeby lidí v nejistých časech v rozhovoru pro Flowee sociolog Vojtěch Bednář. Jak dál uvádí, v chaotické a nepředvídatelné době se snadno nabízí rychlé odpovědi, a i když si můžeme uvědomovat, že ty odpovědi nejsou úplně pravdivé, tak máme tendenci jim věřit, protože co kdyby na tom přeci jen něco bylo. A tímhle získají pozornost lidé, kteří na tom staví svoji kariéru a politickou moc.

Ne všichni podlehnou slibům a zkratkám, samozřejmě i ti, kteří nenásledují silné vůdce, pociťují nejistotu, která je nepříjemná. Ale nějak se s pocitem úzkosti vyrovnají bez vnějších berliček. Podle výzkumu jsou náchylnější k podlehnutí demagogii lidé, kteří si jsou méně jistí sami sebou, svou budoucností, a stoupá tak jejich potřeba se úzkostných pocitů zbavit. Nejlépe, když jim předhodí viníka, a vznikne černobílé rozdělení světa. Když pak někdo řekne: „Ukrajinci nám berou práci,“ je to klasický útok na základní lidské potřeby. Psychologie to nazývá projekcí strachu na vnější skupiny. Místo neurčité úzkosti, kterou je těžké pojmenovat i unést, si člověk najde konkrétní cíl, na který své obavy a frustraci přenese.

Pocity osamělosti, odříznutí od světa a frustrace vedou některé lidi jako můru ke svíčce za někým, kdo jim dá iluzi, že jsou vnímaní. Výzkumy ukazují, že příznivci populistických a extremistických stran prožívají těžká historická období hůře. Mají vyšší míru úzkosti, depresivních symptomů, pocitů bezmoci nebo chronické nedůvěry ke světu. Je to skutečně tak, lidé s duševními potížemi vykazují vyšší pravděpodobnost podpory extremistických stran. Věda ukazuje, že duševní zdraví a politická radikalizace spolu souvisí víc, než by se nám líbilo.

Duševní potíže otvírají dveře extremismu

Další výzkum potvrdil, že běžné duševní poruchy se častěji vyskytují mezi těmi, kdo schvalují násilné protesty nebo podporují krajní ideologie. „Není to o tom, že by duševní nemoc způsobovala extremismus,“ uvádí autor studie, psychiatr Kamaldeep Bhui. „Ale duševní zranitelnost může člověka udělat náchylnějším k myšlenkám, které slibují kontrolu, jistotu a identitu.“

Čím víc volič svého vůdce obdivuje, tím více se uzavírá do myšlenkového tábora „my proti nim“.

V USA se téma zkoumá podobně. Studie z Northwestern University ukazuje, že lidé s depresivními symptomy častěji věří konspiračním teoriím a inklinují k politickému extrémismu, zejména v období sociální nejistoty.

Deprese nebo úzkost nejsou jen o „špatné náladě“. Jde o stav, kdy člověk ztrácí pocit kontroly a smyslu. A právě to je ideální živná půda pro ideologii a demagogii, která nabízí jednoduché odpovědi. Podle německého sociologa Armina Schaefera se lidé s nižším psychickým komfortem častěji odvracejí od „nudného středu“ a volí strany, které vyjadřují emocionální vztek, ne logickou argumentaci. 

Politické extrémy však nejsou jednoduchým odrazem „duševních poruch“, ale složitým prolnutím psychologických faktorů, sociální izolace, pocitu nespravedlnosti a mediální dynamiky. Když se člověk cítí ztracený, může vnímat svět jako místo plné spiknutí a nepřátel a ochotně se obrátí k nějakému světonázoru, který se bude tvářit jako „pravda.“

Proč na sebe tolik útočíme?

Vzhledem k výše uvedenému je jasné, že ne všichni političtí lídři si získávají podporu tím, že by působili klidně, férově nebo lidsky. Naopak, část voličů silně přitahují vůdci, kteří jsou tvrdí, konfliktní, nekompromisní a často i otevřeně bezohlední. Psychologie tyto osobnostní rysy označuje jako tzv. temnou triádu: narcismus, machiavellismus a psychopatii.

Podle studie publikované v European Journal of Political Research se ukazuje, že když se voliči emočně a ideologicky ztotožní s „temným“ politickým lídrem, roste u nich tzv. afektivní polarizace, tedy emocionální nepřátelství vůči lidem s opačnými politickými názory. Nejde přitom o klinickou diagnózu, ale o soubor osobnostních rysů, které se v politickém chování opakovaně objevují. Klíčovým faktorem je silná emocionální vazba na vlastního lídra.

Studie zahrnovala politické osobnosti, jako jsou Donald Trump, Emmanuel Macron, Marine Le Penová, Angela Merkelová či Viktor Orbán. Z českých politiků v ní zahrnut nebyl nikdo, ale čtenář si může snadno dosadit kohokoli, s kým se část společnosti hluboce identifikuje, ignoruje negativní informace a alespoň na sociálních sítích za něj vede symbolickou válku proti kritikům.

Jinými slovy, čím víc volič svého vůdce obdivuje, tím více se uzavírá do myšlenkového tábora „my proti nim“. Vůdce se stává symbolem identity, boje a morální nadřazenosti. Kritika vůdce pak není vnímána jako politický nesouhlas, ale jako osobní útok.

„Dnes víme, že voliči se řídí především signály od politiků, ke kterým se cítí blízko, a zprávy od těch, s nimiž nesouhlasí, spíše ignorují. Jsou to tedy naši vlastní politici, kdo v nás probouzí hněv, podporuje nepřátelské myšlení vůči druhým a přispívá k afektivní polarizaci. A to může mít dramatické důsledky,“ vysvětluje Alessandro Nai, jeden z autorů studie.

Výzkumníci proto vyzývají k větší pozornosti věnované roli osobnosti v politickém vedení, zejména u tzv. silných mužů. Nai na závěr dodává: „V předchozích výzkumech jsme ukázali, že temné osobnostní rysy se obzvlášť často vyskytují u autoritářských lídrů a populistů. Zdá se tedy, že přibývá důkazů o tom, že narcismus, psychopatie a machiavellismus jsou klíčové jevy, pokud chceme porozumět tomu, proč je dnes politika tak konfrontační.“