Střední věk, nikdo nás na to nepřipravil. Fyzickou degradaci ještě člověk tak nějak čekal, ale realita si to stejně okoření po svém, najednou přibyly brýle, únava, paměť odchází na odpočinek a nákupní seznam je nezapamatovatelný nebo zůstane rovnou doma na stole. Kocovina už není jednodenní záležitost, ale třídenní inferno. A pokud zrovna netrénujeme na triatlon, tak s jistou mírou fascinace zjišťujeme, že zadýchat se dá i cestou do prvního patra.

Jenže spolu s tím přichází zvláštní úleva. Najednou není nutné nikomu nic dokazovat. Na sociálních sítích nejsme v první bojové linii a rodině je většinou jedno, jestli máme pekáč buchet na břiše, nebo na talíři. Jak kdysi psal Carl Gustav Jung, ve středním věku vstupujeme do života podruhé, tentokrát nikoliv ve službách ega, ale duše. Je to období, kdy už není potřeba „stavět dům“, ale naučit se v něm konečně žít. Psychoanalytik měl jednoduché vysvětlení: „To, co dostalo člověka do první poloviny života, není to, co ho dostane do poloviny druhé.“

Ženy vytahují kufry a muži často brzdu

Možná to znáte z okolí. Děti se odstěhují, ženě jako by se uvolnila tepna života, a najednou s kamarádkami plánuje divadla, výlety, prodloužené víkendy v Budapešti, lekce jógy, zájezdy za vínem nebo alespoň pravidelné páteční prosecco. A muž? Ten často zůstává v obýváku s hrnkem kafe nebo vychlazenou Plzní, sahá po ovladači a pronese památnou větu: „Já nikam nejdu, mně je tady dobře.“

Lidé, kteří zůstávají sociálně propojení, jsou fyzicky zdravější a žijí déle. Samota zabíjí.

A teď ta podstatná věc, není to stereotyp. Je to sociálně psychologický mechanismus, který lze vysledovat v dlouhodobých výzkumech. Harvardská studie dospělého vývoje, kterou na TED Talk reprezentuje jeden z jejích autorů Robert Waldinger, ukazuje, že ženy dlouhodobě investují více do přátelských vztahů a budují širší síť sociální podpory. Odborník k tomu říká: „Zdá se, že objevujeme věci, které ženy vždycky chápaly, oceňovat vztahy a milovat své lidi.“

Ženy mají v tomto ohledu náskok. Ne nutně proto, že by méně stárly nebo méně trpěly. Ale protože mají mnohem lépe vytrénované vztahy. A když děti odejdou z domova a život se trochu uvolní, ženy do té sítě prostě víc vstoupí. Muži naproti tomu často zjistí, že mimo práci a rodinu vlastně nemají moc lidí, s nimiž by se spontánně sešli. Ne snad proto, že by nechtěli, ale protože to nikdy netrénovali.

Syndrom prázdného hnízda může být výhra

Ještě v devadesátkách panovalo přesvědčení, že ženy po odchodu dětí z domova propadají depresím. Jenže výzkum ukázal pravý opak, většina žen zažívá naopak zvýšenou míru spokojenosti. Ženy sice těsně předtím, než děti zmizí z domácího hnízda, mají úzkosti, ale v průběhu dalších let se kvalita jejich života i subjektivně prožívaný pocit spokojenosti zlepší oproti době, kdy po večerech seděly nad domácími úkoly a školními projekty. „Zatímco matky častěji hlásí počáteční pocity ztráty a úzkosti, po odchodu dětí vykazují výrazně vyšší životní spokojenost a úlevu od každodenních rodičovských povinností než otcové,“ uvádí studie. Syndrom prázdného hnízda tak pro velkou část z nich znamená ve výsledku výhru.

Je to vlastně logické. Po letech běhu mezi školkou, prací, obědy, třídními schůzkami a kroužky se ženám náhle otevře prostor, který nepůsobí jako prázdnota, ale jako návrat k sobě. Nebo, jak to brilantně popsala profesorka psychologie Susan Nolen-Hoeksemaová: „Ženské silné stránky jim umožňují vnímat vyšší věk jako čas radosti, lásky a naplnění, období, kdy mohou sklízet plody toho, čím se staly.“ Psycholožka upozorňuje na to, že ženy používají adaptivnější copingové strategie, více sdílejí, navazují kontakt, pojmenovávají emoce a umí říct o pomoc, což jsou všechny věci, které život zjednodušují.

A muži? Ti nejsou líní ani pasivní. Střední věk je jen pro ně komplikovanější z jiného důvodu. Jejich identita bývá v řadě případů spojena s výkonem, ať už je to sexualita, pracovní úspěch nebo role živitele. Ne, že by snad v pozdním středním věku o všechno přišli, ale řada věcí začíná ztrácet na významu a může se objevit vzduchoprázdno.

Jedna ze studií popisuje toto období, kdy muži po padesátce často zažívají ztrátu směru, zvýšené riziko izolace a horší adaptaci na změnu než ženy. K tomu přidejme, že ženy mají až dvojnásobně vyšší počet emocionálně podpůrných vztahů než muži, a že právě tyto vztahy jsou klíčovým faktorem psychické odolnosti. To neznamená, že muži neumí být společenské bytosti. Umí, jen společné pivo jednou za měsíc není totéž jako síť vztahů, o kterou se dá opřít v momentě, kdy se život překlopí do jiné kapitoly.

A teď něco důležitého

Aby text nevyzněl jako óda na ženskou vitalitu. Ženy po padesátce nejsou jen bohyně zájezdů do termálů a kaváren. Ani ony neuniknou hormonálním zemětřesením, změnám těla, pocitu neviditelnosti nebo občasné melancholii. Menopauza není procházka růžovou zahradou. Rozdíl ale spočívá v tom, co ženy s těmito emocemi dělají. V průměru o nich mluví, sdílejí je, hledají pomoc, nebývají samy. A to je klíčový ochranný faktor.

Ženy do té druhé půlky vstupují s výbavou vztahů, sdílení a schopností emocionality. Muži často se zkušeností, že emoce se neukazují, vztahy se hluboce neřeší a zranitelnost je slabost. Možná je pro ně pak snazší se uzavřít doma a fandit z gauče Baníku. Ale ani svatyně, uprostřed které stojí televize nebo kolo za šedesát tisíc, život zázračně nezlepší, když člověk nemá komu zavolat, když je mu zle. Jak řekl Robert Waldinger: „Lidé, kteří zůstávají sociálně propojení, jsou fyzicky zdravější a žijí déle. Samota zabíjí.“