S mým strýcem jsme si byli velmi blízcí. Vlastně mě vychoval, naučil mě vše, co uměl, a že toho nebylo málo. A dokonce jsem se k němu v 19 letech, když jsem nechtěla už být doma s rodiči, odstěhovala a byt pak strejda napsal na mě. Na ty prázdniny nikdy nezapomenu. Byla jsem s kamarádkou na kolech v Českosaském Švýcarsku a pak mi zavolala máma s tím, že strejda nečekaně zemřel.

Byl to obrovský šok, jediné, čím jsem se uklidňovala, bylo, že pak hned přišly povodně a strejda by vytopení našeho karlínského domu, kde byl náš byt, stejně zvládal moc těžko. Rozloučila jsem se s ním tak, jak jsem uměla nejlépe. Některé jeho obrazy jsem dala lidem, o nichž jsem věděla, že by jim je rád věnoval sám. Truchlila jsem si po svém a naštěstí jsem po otci tak „zemitě“ založena, ve smyslu stojící nohama pevně na zemi a věci mezi nebem a zemi beroucí trochu s nadhledem, že jsem vše zvládala až moc dobře na to, jak moc jsme si byli blízcí.

Strejda mi moc chyběl, vlastně mi chybí dodnes. Ale to, že se se mnou přijde rozloučit v době, když už sám je v říši světla (nebo tomu říkejte, jak chcete), jsem nečekala. A příjemné mi to nebylo. 

Byl tam. Skutečný. Ale musel by měřit čtyři metry

Jedné noci jsem normálně spala, když najednou jsem se znenadání a bez příčiny vzbudila. U mě, v rohu postele, hned u hlavy, stál strejda. Jako živý. Nic neříkal, jen tam byl. Strašně mě to vyděsilo, ani vlastně nevím proč, ale doteď si pamatuju, jak jsem se cítila zděšená. Ono jsem totiž měla postel v patře, asi ve dvoumetrové výšce, takže strejda, který tam byl od pasu nahoru, by musel měřit tak 4 metry. Strašně jsem se vyděsila. Dneska bych asi jednala jinak, ale já se opravdu strašně lekla, řekla jsem mu, aby šel pryč. A on „šel“. Dodneška si ale tenhle zážitek pamatuju úplně zcela živě. Přišel se rozloučit? Asi ano, beru to tak, i když pravdu se už nedozvím.

Že se něco takového stane mně, bych ještě pochopila, jsem otevřená věcem mezi nebem a zemí. Jenže podobný zážitek má i můj otec, naprostý pragmatik, neznaboh a ateista každým coulem, který se o všech věcech, které nelze uchopit rozumem, vyjadřuje s despektem.

Poslední vzkazy: Co když se s námi opravdu loučí?

Zvedl se z postele, ač neměl proč. Byla tma, byl klid. Ale najednou měl pocit, že se něco stalo. Byla mu zima, nevysvětlitelně zima. Až ráno zjistil, že přesně v tu chvíli, kdy se vzbudil s tím těžkým tlakem na hrudi, jeho žena umírala v nemocnici. Nikdy nevěřil na duše, energii nebo vyšší vědomí. Do té noci. Pak se vrátil zase do jeho „normálu“, ale tahle noc na něj hluboce zapůsobila.

Někdy to není vidění, ale pocit. Fyzický, hluboký a neodbytný. Můj táta je úplně normální chlap. V životě neřekl nic o duši nebo nebi. Ale když máma umřela, on se v tu chvíli vzbudil. Byla hluboká noc. Zničehonic seděl na posteli, byl promrzlý, měl mžitky před očima. Nevěděl, co se děje. Až ráno mu zazvonil telefon – máma umřela o čtyři minuty dřív. Táta pak řekl: „Já to věděl. Ale nevím, jak jsem to věděl. Bylo mi, jako když mi někdo přes srdce položí kus ledu.“

Já vím, že to zní to jako něco ze spirituální literatury. Jako scéna z hollywoodského dramatu o smrti, lásce a naději. Ale tenhle příběh není vyfabulovaný. Stejně jako stovky jiných, o kterých se většinou nemluví, protože se bojíme, že bychom mohli vypadat jako blázni. A přitom se to děje. Ve chvílích, kdy naše mysl zoufale hledá uchopitelnost reality, se někdy stane něco, co ji překročí. Někdo se zjeví. Někdo nás vzbudí. Zvíře zaštěká. Všude je chlad. Anebo ucítíme přítomnost, která by tam neměla být. Ale je, navíc je tak silná, že nám v tu chvíli připadá důležitější než cokoli jiného. Ne jako sen. Ne jako halucinace. Ale jako setkání.

Mezi vědomím a loučením

Lidé, kteří tyto zážitky popisují, často dodávají větu: „Já nejsem žádný ezoterik.“ Často jsou to pragmatičtí, racionálně založení lidé, kteří nevěří na horoskopy, nechodí ke kartářkám, ani nemluví o energii. Ale pak se jim stane něco, co promění jejich pohled na život i smrt. Jako Martin Sobotka (41 let), jehož strýc zemřel náhle a bez rozloučení. „Byl to sportovec, nečekali jsme to. Několik dní po jeho smrti jsem se v noci probudil a viděl ho, jak sedí v rohu mé postele. Byl to on. Díval se na mě a něco, jako kdyby řekl – že je to v pořádku. Že už je to pryč.“

Máma byla jako dítě náměsíčná. Jednou v noci se ocitla na balkoně, ve druhém patře jejich činžáku v Budějovicích. Byla už na zábradlí. Spala. A pak náš pes, foxteriér, který nikdy neštěkal, začal náhle výt a štěkat jako šílený.

Tohle není jen případ jednoho muže. Studie z roku 2020 publikovaná v databázi amerického National Institutes of Health potvrzuje, že více než 50 % truchlících zažívá nějakou formu smyslového kontaktu s osobou, která zemřela – často bezprostředně po smrti, ve snu, nebo dokonce při bdělém vědomí. Jde o jev, který má mnoho pojmenování – od halucinace přes „projekci zármutku“ až po přechodový jev. Ale co když nejde o halucinaci? Co když je to způsob, jak se duše loučí? A co když to někdy cítíme právě tehdy, když v žádnou duši nevěříme?

Tzv. shared death experiences, sdílené prožitky smrti, nejsou v lékařské komunitě úplnou neznámou. Právě těmto jevům se věnuje výzkumný tým doktora Sama Parnii z New York University Langone Health, který analyzoval více než pět set případů pacientů se zástavou srdce. Někteří z nich popsali přítomnost zesnulých, jiní zase moment, kdy „vystoupili z těla“ a sledovali své vlastní oživování – a přitom vnímali detaily, které si nemohli pamatovat běžným způsobem. Ale ještě zajímavější je, že podobné pocity, tedy chlad, změnu v tlaku, „náhlé probuzení“, popisují i příbuzní umírajících, i když jsou třeba stovky kilometrů daleko. Nejde jen o intuici. Jde o sdílený zážitek, který se stále nedaří zcela vysvětlit.

Tělo spí, zatímco duch bdí

Odborníci mají pro podobné případy řadu pojmů. Nejčastěji zmiňují kryptomnézii, tedy nevědomé vybavení zapomenuté informace, disociaci, nebo spánkovou paralýzu. Právě ta je oblíbeným vysvětlením jevů, kdy lidé vnímají přítomnost jiných bytostí, i když nikdo v místnosti není. Podle odborného článku z roku 2022, který analyzoval 168 lidí trpících spánkovou paralýzou, téměř polovina z nich zažila tento stav po traumatu, včetně smrti blízké osoby. „Mozek se během spánku nachází v REM fázi, ale tělo se probudí dřív. Vzniká tak stav, kdy jsme vzhůru, ale nemůžeme se hýbat, a právě tehdy mozek může generovat extrémně silné halucinace. Například postavu sedící v rohu místnosti. Pocit tlaku na hrudi. Nebo chlad,“ vysvětluje pro Flowee Martina Franzová, která se dlouhodobě zabývá psychoanalýzou.

Z jiného úhlu se na stejnou problematiku dívá neuropsychologie zármutku. Jiná studie ukazuje, že více než 60 % lidí v období zármutku zažívá určitou formu smyslového vjemu od hlasu přes dotek až po skutečné „vidění“ zesnulé osoby. A nejedná se o patologii. Naopak, odborníci tvrdí, že mozek si takto „pomáhá“ projít těžkou ztrátou. „Já osobně si myslím, že v těchto případech jde o oblast, kde biologické vysvětlení naráží na existenciální otázky. Protože když desetileté dítě tvrdí, že ho přišlo zachránit „něco“, co „nebylo člověk, ale nebyl to ani sen“, nemůžeme jen mávnout rukou. Na druhou stranu chápu, že ne všichni jsou podobným zvláštnostem otevření a nechtějí o nich mluvit,“ říká Franzová.

Když pes ví dřív než člověk

Nejde jen o lidi. „Maminka mi celý život vyprávěla příběh z jejího dětství. Tehdy záchrana přišla ne z onoho světa, ale pro nás také z neznámého světa, toho zvířecího. Anebo z obou v kombinaci. Máma byla jako dítě náměsíčná. Jednou v noci se ocitla na balkoně, ve druhém patře jejich činžáku v Budějovicích. Byla už na zábradlí. Spala. A pak náš pes, foxteriér, který nikdy neštěkal, začal náhle výt a štěkat jako šílený. Probudil dědu, který vyběhl na balkon a v poslední chvíli ji stáhl zpátky,“ vypráví Klára P. (52 let), dnes maminka tří dospělých dětí. „Máma tvrdila, že si na nic nepamatuje. Jen na to, že měla pocit, že za ní jde nějaký muž. A pak najednou pes. Ten pes něco jako její anděl strážný. A my jsme o tom nikdy nemluvili jako o nadpřirozenu. Ale já si dnes myslím, že to bylo něco víc.“

Moje sestra zemřela náhle, na infarkt. Seděla na gauči, smála se, a najednou prostě konec. Dva dny nato jsem v koupelně uslyšela, jak mě volá.

Zvířata vnímají jiné vlny než my. Reagují na zemětřesení, epileptické záchvaty i na změny v hormonálním systému. Ale co když cítí i něco jako přítomnost „za hranou“ našeho běžného vědomí? I to je možné a britský biolog Rupert Sheldrake ve své kontroverzní teorii morfické rezonance tvrdí, že všechna vědomí jsou spojena sítí „paměťových polí“ a zvířata na ni mohou být napojená citlivěji než lidé. I když vědecká obec se tomuto výkladu spíše vysmívá, záznamy psů, kteří vyjí v okamžiku úmrtí pána, nebo koček, které se „schoulí“ vedle umírajícího člověka, skutečně existují a asi se jim ani nebudeme divit. Jsou věrné. Stejně jako zvířecí instinkt, který se ozve dřív než mluvené slovo někoho přítomného.

Proč o tom nikdo nemluví nahlas

Ticho, které obklopuje tyto zážitky, dělá celou věc ještě tajemnější. Lidé si je nechávají pro sebe. Ne proto, že by chtěli být tajemní, ale protože se bojí, nebo ještě lépe řečeno, stydí. Bojí se být označeni za blázny. Bojí se, že jim někdo řekne „to byl jen sen“. Bojí se, že je někdo pošle na neurologii nebo na psychiatrii. Přitom jsou to často ti, kteří jsou jinak naprosto normální, racionální, zdravě skeptičtí a nevěřící. A právě proto jejich ticho tolik rezonuje. Co když mlčí, protože uvnitř vědí, že zažili něco skutečného, jen to nemá ještě svoji odbornou kolonku ve slovníku moderní vědy.

„Dlouho jsem si to nechávala pro sebe,“ říká naše poslední dotázaná, paní Lenka (50 let) z jižních Čech, která po smrti své sestry cítila, že „něco“ ještě zůstalo. „Nechci znít jako šílená. Ale několik týdnů po jejím pohřbu jsem měla pocit, že když večer sedím v křesle, ona tam je taky. Necítila jsem strach. Jen přítomnost. A to trvalo asi měsíc. Pak to odešlo. Jako když odejde návštěva, která ví, že už se nemá zdržovat.“

Psychologové mají pro tento druh prožitku termín: halucinace smutku. Dříve se o nich psalo s opatrností, dnes jsou už oficiálně uznané jako běžný a často zdravý projev zármutku. Jenže právě tím, že je označíme za „halucinaci“, z nich děláme něco, co není skutečné. „Tělo reaguje na hormonální výkyv, mozek zpracovává trauma, obraz si dotvoří, říkají často odborníci, já si naopak nemyslím, že se jedná jen o trik hormonů, který v nás vyvolá takový pocit,“ říká pro Flowee Martina Franzová.

Výzkumníci z univerzity v Helsinkách publikovali studii o tzv. Post-bereavement sensory experiences (PBSE), smyslových prožitcích po ztrátě. Zjistili, že až 75 % pozůstalých pocítilo, že zemřelý je s nimi nějakým způsobem přítomen, což pak potvrdily i jiné prameny. U části respondentů se vjem objevil jen jednou, ale u jiných šlo o týdny až měsíce pravidelného „kontaktu“. U některých šlo o hlas, jiní cítili dotek, další mluvili o vůni, která se objevila z ničeho nic, vůně známého parfému, cigaret, mýdla. A ano, i v těchto případech vše vědci uzavřeli s tím, že se nejedná o objektivní důkaz, ale o emocionální konstrukt. „Osobně se domnívám, že podobným zážitkům lidí není nutné brát hodnotu tím, že je vysvětlíme, protože subjektivně jsou natolik silné, že mohou být součástí zdravého truchlení,“ končí Franzová.

Anebo – co když nejsou jen součástí truchlení? Co když jsou součástí něčeho mnohem většího?

Co když smrt není konec, ale zpráva?

Smrt je často popisována jako tečka. Zhasnutí. Konec. Ale co když je to spíš dvojtečka? Co když některé odchody nejsou mlčením, ale vzkazem? Vzkazem, který může být někdy jen slabý jako dech, jindy jasný jako výkřik, někdy dokonce tak silný, že nám změní život.

„Moje sestra zemřela náhle, na infarkt. Seděla na gauči, smála se, a najednou prostě konec. Dva dny nato jsem v koupelně uslyšela, jak mě volá. Otočila jsem se, nikdo tam nebyl. Ale hlas tam byl. A zněl normálně. Ani smutně, ani bolestně. Jen klidně. 'Lenko,' řekl. Jen to. A mně bylo jasné, že je sestra v pořádku,“ vypráví Lenka. Dlouho o tom nikomu neřekla. Až později zjistila, že lidé podobný prožitek zažívají často a že se mu říká tzv. „after-death communication“.

Téma posmrtné komunikace zkoumal i americký psychiatr Jim B. Tucker, nástupce slavného Iana Stevensona. Tucker se proslavil výzkumem dětí, které si „pamatují“ minulé životy, ale jeho práce se dotýká i jevů, které přicházejí po smrti, a to zvláště tehdy, když se vědomí jeví jako nepřerušované. Jeho tým sbírá výpovědi napříč kulturami a tvrdí, že mnohé z těchto zkušeností jsou konzistentní, opakují se v nich stejné vzorce i struktura, takže nejde o náhodu.

S podobným pohledem pracuje i Stanislav Grof, český psychiatr a zakladatel transpersonální psychologie. Ve své knize Psychologie budoucnosti popisuje stavy rozšířeného vědomí, které často nastávají právě v přechodových momentech, u porodu, smrti, hluboké meditace či traumatu. „Vědomí není produktem mozku, ale používá mozek jako nástroj. Smrt není konec vědomí, ale konec biologické struktury, skrze kterou jsme ho zvyklí vnímat,“ píše Grof. A i když se vám tahle slova mohou zdát jako příliš mystická, není to nic víc ani míň než jiný úhel pohledu. Jeden z těch, který se opírá o výzkum psychedelik, regresních terapií i tisíců výpovědí lidí, kteří „viděli světlo“ – ale hlavně slyšeli hlas. A věděli, že to nebyli oni.

Zážitky, o kterých byla řeč, nelze změřit. Nejsou na nich připevněné senzory, nedají se převést na vzorce. Ale přesto existují. Jsou jako otisky ve sněhu: nevíme, kdo je zanechal, nevíme přesně kdy, ale jsou tam, vidíme je a cítíme, že byly důležité.

A tak možná nejde o to, čemu věříme. Nejde o víru v posmrtný život, v energii nebo zázraky. Nejde o ezoteriku ani o vědu. Jde o něco, co se nevejde do žádné kategorie. Možná je to láska, která neumí odejít najednou. Možná je to vědomí, které se loučí svým vlastním jazykem. A možná je to prostě zkušenost, která nás má přesvědčit o tom, že ani smrt není absolutní ticho.