Ve filmu amerického režiséra Woodyho Allena Manželé a manželky z roku 1992 Allen, který za svůj scénář zaslouženě získal Oscara, mapuje dva manželské páry. Na jedné straně poněkud bouřlivé manželství v podání herců Judy Davisové a Sydneyho Pollacka, na druhé poklidné a zdánlivě harmonické Woodyho Allena a Mii Farrow. Film začíná v okamžiku, kdy se „italské“ manželství rozpadá a představitelé toho „harmonického“ jsou přímými svědky konce vztahu jejich přátel. Jenže…

Má to samozřejmě háček. Během rozebírání problémů kamarádů se u poklidného páru začnou navenek drát problémy hnijící roky pod kobercem. Náhle se ukazuje, že to, co se jevilo jako harmonické, je ve své podstatě nefunkční.

Hádky ano, či ne?

„Těžko říct,“ řekla Flowee psycholožka Barbora Downesová. „Jsou páry, které se konfliktům vyhýbají, a přesto to s nimi nic neudělá. Pak jsou jiné, kde dlouhodobé neřešení problémů vztah rozloží. Zobecňování zkrátka nefunguje.“

Na sociálních sítích k diskusím o partnerských hádkách dochází často. K domácí Itálii se však přizná málokdo. Do dokonalého obrazu tak typického pro sociální sítě nezapadá, že neumíme své emoce držet na uzdě, případně, že náš vztah není jen procházkou růžovou zahradou. V jedné z diskuzí pětatřicetiletá Veronika tvrdí, že u nich doma opravdu žádné konflikty nejsou. S manželem si dokonale rozumějí a na všem se shodnou. „Za patnáct let společného života jsme se ani jednou nepohádali. My konflikty nemáme,“ dodala sebejistě.

Kdybychom si někdy o problémech popovídali a třeba i ostřeji, mohli jsme být dnes ještě spolu. Ale to její mlčení, trvající i několik dní, a slzy, jejichž příčinu jsem neznal, mě ubíjely. Na dotaz, co se děje, zněla pokaždé odpověď, že nic.

„Za patnáct let ani jednou? Není na tom něco divného?“ zamýšlí se psycholog Tomáš Kvapilík, který problém otevřel na stránkách serveru psychologie.cz. „Podstatnější, než jestli se někdo hádá, nebo ne, mi přijde, jestli se diskutující mladá žena za těch patnáct let na svého partnera někdy naštvala. Pokud ne, tak tam bych cítil nějaký háček. Dva lidé, když se potkají, jsou odlišní a právě ta odlišnost je krásná. Ale na základě ní se také někdy nepohodneme a občas nás něco naštve. Jako partnerského poradce by mě spíš než hádky zajímaly emoce. Jestli část emocionality není v tom vztahu odříznutá, vlastně zakázaná.“

„Ze své praxe vím, že lidé do partnerského vztahu často vstupují s tím, že tam něco nepatří. Že to za každých okolností musí nějak vypadat. A pokud někdo vstupuje do vztahu s tím, že tam nepatří konflikt, hněv na toho druhého, tak bych i věřil, že za patnáct let to nějak běží, ale není to komplet. Něco tam chybí. Třeba my jsme se ani jednou nepohádali, ale jeden víkend v měsíci musím vypadnout,“ tvrdí odborník.

Související…

Ani peníze, ani intimita. Nejčastějším zdrojem manželských konfliktů je volba povolání
Klára Kutilová

Pohádat se neumím

Pětatřicetileté Veronice během oné diskuse kontrovala jiná diskutující, říkejme jí třeba Markéta. „My se taky nehádáme,“ tvrdila. „To sice neznamená, že nemáme problémy, ale dokážeme je v klidu rozebrat,“ dodala ještě.

Komunikace mezi partnery je jistě důležitá a otázka, jestli problémy pootevírat, nebo ne, může být ovlivněna i tím, v jaké rodině jsme vyrostli. Pokud se naši rodiče před námi nehádali, můžeme partnerskou hádku opravdu považovat za nevhodnou a možné dokonce je, že se ani pohádat neumíme. To ale může být velký problém v případě, že potkáme někoho, kdo si problém rád vyříká. Ostatně, jak o tom píše čtyřicetiletý Pavel.

O vztah bychom se opravdu měli starat. Nevnímám to vysloveně jako dřinu, ale mělo by nám na něm záležet.

„Já vám do toho, dámy, s dovolením hodím vidle. My jsme se s bývalou partnerkou taky nehádali, ona nechtěla, já bych se občas pohádal docela rád. Kdybychom si totiž někdy o problémech popovídali a třeba i ostřeji, mohli jsme být dnes ještě spolu. Ale to její mlčení, trvající i několik dní, a slzy, jejichž příčinu jsem neznal, mě ubíjely. Na dotaz, co se děje, zněla pokaždé odpověď, že nic,“ vypráví Pavel.

Podle psycholožky Barbory Downesové je schopnost umět si o problému popovídat součástí toho, co tvoří dobrý vztah. Vzájemná komunikace a naladění určuje trochu i to, jak budeme zacházet s konfliktem, ale ještě důležitější je naše emoční inteligence. „Troufnu si říct, že velký vliv na to má zejména emoční inteligence muže, protože ženy k tomu, aby se vyznaly samy v sobě, mají přece jen trochu blíž. Hlavní roli v komunikaci vždy hrají emoce a jen schopnost precizně se vyjadřovat nestačí.“

Značka – dobrý vztah

„Rozhodně to není v tom, co vidíme na první pohled. Proběhly výzkumy, kde se ukázalo, že o tom, jestli partneři mají šanci prožít spolu celý život, rozhodují v podstatě maličkosti, právě ono výše zmíněné vzájemné naladění. A to naladění mohou mít dva ukecaní lidé, kteří si neustále povídají, ale i mlčenliví brouci... Žena přistoupí k partnerovi ve chvíli, kdy on si čte, aby mu v katalogu ukázala svetřík, který by si ráda koupila. Muž může zareagovat třemi způsoby. Neřekne nic a ani nezvedne oči od knihy, to je ignorace, nebo něco zavrčí ve smyslu, teď mě neruš, případně zvedne oči od knihy, podívá se do katalogu a svetřík pochválí. Pokud partner zareaguje tímto posledním způsobem, jde o opravdu dobrý vztah, kde mají partneři šanci, že spolu dlouhodobě zůstanou,“ pokračuje psycholožka.

„Přitom se nedá říct, že by ti dva lidé měli stejné koníčky, vyznávali podobné hodnoty, možná se i hádají, ale podstatné je, že na sebe reagují. Oni zachytí vzkaz od toho druhého, ať už je vysílaný verbálně, nebo neverbálně,“ dodává odbornice.

Pokud včas řeknu, co mi vadí, ke vzteku vůbec nemusí dojít. Emoce jsou úžasné v tom, že nás navádějí samy. A to, že my je nezvládneme a začneme křičet, tak to je až mílové kroky poté, co se ta emoce objevila.

Vzájemné naladění se podle Barbory Downesové dá natrénovat. „O to se vlastně snažím během párové terapie, zvýšit citlivost ke světu druhého, nebo pokud je citlivost narušena vzájemnými zraněními, tak ji vrátit zpátky a zvýšit blízkost.“

Neboli na vztahu pracovat? „To je zajímavá otázka. Na jednu stranu mám dojem, že je to takové nepopulární, že máte dřít ještě doma. Ale na druhou uznávám, že bychom se o vztah měli starat. Nevnímám to vysloveně jako dřinu, ale mělo by nám na něm záležet. Například v intimní oblasti jsou na tom nejlépe lidé, kteří sex mají jako prioritu. Cítí, že to je způsob, jak si jsou blízko, jak se propojují. Ať se děje, co se děje, tak si na něj udělají čas. Takže místo pracovat na vztahu bychom mohli spíše říct pečovat o něj,“ dodává Barbora Downes.

Jak se správně hádat

„S Davidem jsme spolu teprve půl roku a máme se moc rádi,“ vypráví třiatřicetiletá Monika. „Oba jsme byli relativně dlouho sami, a to je možná trochu kámen úrazu. Přijde mi, že David není zvyklý si po sobě uklízet. Žil u rodičů, kde měl zřejmě full service, a očekává to i ode mě. Nic neříkám, nechci kazit atmosféru, ale začíná mě to štvát,“ dodává.

Zdravý a prospěšný konflikt zůstává v přítomnosti. Tedy my teď řešíme tenhle problém, pojďme se ho držet a netahejme do něho konflikty z dřívějška. Bezpečné hádky probíhají bez vulgarismů, vzájemného napadání a ponižování. 

„Je dobré sledovat své emoce, protože emoce přichází mnohem dřív, než dojde ke konfliktu, a já ji mohu zachytit,“ radí Tomáš Kvapilík. Vlastně se ještě nic neděje, ještě ani nevím, že mi něco opravdu vadí, ale ta emoce tam už je. A jde o to, jestli v sobě najdu odvahu říct to narovinu. Protože pokud to řeknu, ke vzteku vůbec nemusí dojít. Emoce jsou úžasné v tom, že nás navádějí samy. A to, že my je nezvládneme a začneme křičet, tak to je až mílové kroky poté, co se ta emoce objevila. A je otázka, jestli jsem dostatečně citlivý na to, abych ji zachytil a využil pro sebe.“

Podle Tomáše Kvapilíka hádka sama o sobě vztah neohrožuje. Nesmí být ale devastační. Zdravý a prospěšný konflikt zůstává v přítomnosti. Tedy my teď řešíme tenhle problém, pojďme se ho držet a netahejme do něho konflikty z dřívějška. Bezpečné hádky probíhají bez vulgarismů, vzájemného napadání a ponižování. Zdravě pohádat se mohu v případě, že se ve vztahu cítím bezpečně. Mohu říct cokoli, co potřebuju, aniž riskuju, že to bude shozené, nebo se mi to za čas vrátí jako bumerang. A také, že kdykoli mohu říct stop, neodpovědět nebo to nechat na příště. Zdravé a prospěšné jsou zkrátka hádky, kdy mám dojem, že se někam posouváme.

„Hádky jsou složité téma,“ pokračuje psycholog. „Musíme si uvědomit, že během nich se nestřetáváme jen my dva, ale střetávají se celé desítky let, které jsou za námi. Generace našich rodičů a prarodičů, když se nad tím zamyslíme, je to vlastně trochu k zešílení. V každém z nás se promítá to, co naše rodiny formovalo strašně dlouho, jsou tam skrytá traumata. To si všechno do vztahu přinášíme. A měli bychom vědět, že někdy je dobré si třeba nejprve pořešit nějaké své věci, aby nám do vztahu neprosakovaly,“ dodává na závěr Tomáš Kvapilík.

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek