Ačkoli se může na první pohled zdát být vcelku znepokojující, samomluva je ve společnosti běžným jevem. Proč tedy lidé mluví sami se sebou a jaké jsou psychologické důvody, které za tímto chováním stojí?
Výzkumník a profesor psychologie Tom Brinthaupt a jeho kolegové v rámci několika provedených studií sesbírali data od stovek lidí a zaznamenali čtyři hlavní kategorie samomluvy: sebeřízení, sociální hodnocení, sebeutvrzování a sebekritika.
Sebeřízení
Sebeřízení je využívání samomluvy k tomu, abychom něco udělali, případně si zrekapitulovali, co je potřeba vykonat. Můžete si například říct: „Co dnes musím udělat?“ nebo „V kolik hodin mě čeká první schůzka?“ Pokud se vám rozbije počítač a snažíte se ho opravit, můžete v rámci toho komunikovat sami se sebou a komentovat proces opravy: „Zkusím to vypnout a zapnout, případně provést aktualizaci. Když to nepůjde, obrátím se na ajťáka.“
Sociální hodnocení
Sociální hodnocení přichází na scénu ve chvíli, kdy si zkoušíme, co máme v plánu někomu říct. Případně si „přehráváme“ již uskutečněný rozhovor. Brinthaupt tvrdí, že tímto způsobem lépe zpracujeme, co se vlastně stalo, a připravíme se na to, co nás čeká. Lidé, kteří trpí sociální úzkostí, mají tendence se tomuto typu samomluvy věnovat nejvíce.
Sebeutvrzování
Při sebeutvrzování sami sebe o něčem přesvědčujeme a ujišťujeme. Nejčastěji si řekneme „Dobrá práce“ nebo „To se mi opravdu povedlo“. Podle Brinthapta jde o jakési slovní sebepoplácání po zádech.
Sebekritika
Při sebekritice se naopak samomluva projevuje odsuzujícím a celkově negativním způsobem. Můžeme si říct například: „To jsem ale blbec, proč jsem to proboha vůbec udělal?“
Samomluva pro některé lidi představuje způsob, jak si kompenzovat osamělost a nedostatek sociální interakce. Komunikací sami se sebou se pak cítí být více spojení s okolním světem.
Vyšší tendence ke kritické samomluvě se přirozeně častěji vyskytují u lidí trpících depresemi či úzkostmi.
Jak omezit sebekritiku
Licencovaná klinická psycholožka Charlynn Ruanová považuje každý z uvedených druhů samomluvy za užitečný, zároveň ale dodává, že čím méně u toho budeme sebekritičtí, tím lépe. Minimalizace sebekritiky podle ní lze dosáhnout třemi jednoduchými kroky:
- Uvědomte si sami sebe – řádné uvědomění vlastních myšlenek otevírá možnost je měnit. Často, když uděláme nějakou chybu, třeba něco rozlijeme, náš mozek okamžitě zareaguje a my se sami sebe zeptáme: „Proč jsem takové nešikovné kopyto?“ Zkuste na sebe v těchto situacích nebýt tak tvrdí a automaticky se za každý, ačkoliv často nevýznamný, přešlap kárat.
- Přehodnoťte a přeformulujte svoje myšlenky – ve chvíli, kdy tyto kritické myšlenky identifikujete, zvolte sami k sobě soucitnější přístup. Místo toho, abyste se za rozlití hrnečku s kávou hned nekompromisně odsoudili, uvědomte si, že jste jenom člověk, a těm se něco podobného stává den co den. Tím, že si budete nadávat, situaci určitě nezlepšíte, spíše naopak.
- Celý postup opakujte – většina sebekritických myšlenek bývá ukryta a silně zakořeněna v našem mozku. Nejčastěji v nervových drahách, které se vytvořily už v raném dětství. Abyste dokázali tyto myšlenky nabourat a změnit jejich směr, vyžaduje jisté úsilí i čas. Proto vždy buďte trpěliví a sami k sobě co nejvíce ohleduplní.
Užitečný nástroj
Kromě výše zmíněného rozdělení samomluvy se můžeme setkat i s případy, kdy samomluva pro některé lidi představuje způsob, jak si kompenzovat osamělost a nedostatek sociální interakce. Komunikací sami se sebou se pak cítí být více spojení s okolním světem. Ani v tomto případě ale samomluva nepředstavuje nic negativního, protože těmto lidem pomáhá se vypořádat s jejich nelehkou situací jediným způsobem, který umí.
Je to nástroj, který nám umožňuje zpracovávat informace, vyjadřovat emoce a udržovat naši psychickou pohodu. Takže až příště uslyšíte někoho, jak si mluví pro sebe, nezapomínejte, že to prostě může být jejich způsob, jak lépe porozumět světu kolem sebe i sami sobě.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Goop