Klára, 29: Můj přítel je inteligentní, sečtělý a má velmi silné názory na svět. Právě to mě na něm na začátku přitahovalo. Postupně se ale dostáváme do situace, ve které si nejsem jistá, jestli jde ještě o životní postoj, nebo už o problém, který dopadá na náš vztah víc, než je zdrávo.
On totiž odmítá pracovat. Ne proto, že by nemohl nebo si nedokázal najít práci, ale z principu. Tvrdí, že současný pracovní systém je podvod, že lidé jen prodávají svůj čas za iluzi jistoty a že on se toho nechce účastnit. Mluví o svobodě, autenticitě a o tom, že nechce „krmit systém“.
Na jednu stranu mu v něčem rozumím. Sama taky někdy pochybuju o tom, jak je práce nastavená. Jenže realita je taková, že nájem, jídlo a všechny běžné věci platím já. On občas něco udělá bokem, ale je to spíš výjimka než pravidlo.
Když to s ním zkusím otevřít, obrátí to proti mně. Říká, že moje potřeba jistoty je jen moje ego, že jsem „uvězněná v systému“ a že bych se měla víc uvolnit a nebát se nejistoty. Jenže já nemám pocit, že bych řešila ego. Spíš cítím tlak, únavu a čím dál větší nejistotu.
Začínám mít pocit, že táhnu náš vztah sama, zatímco on to rámuje jako nějakou vyšší filozofii. Nevím, kde je hranice mezi respektem k jeho pohledu na svět a zdravým nastavením vztahu, ve kterém oba nesou odpovědnost.
Má cenu se snažit najít kompromis, nebo je tohle nastavení, které se pravděpodobně nezmění? A jak poznat, jestli nejsem jen „příliš konvenční“, jak mi říká, nebo jestli jsou moje obavy oprávněné?
Odpovídá terapeutka
Dobrý den, Kláro, váš přítel má bezesporu velké plány a jasné názory. Problém je, že je zatím financujete vy.
Odmítat „systém“ zní skvěle u piva nebo v debatě o smyslu života, ale o něco méně romanticky ve chvíli, kdy přijde nájem. On mluví o svobodě, vy řešíte účty. A to není filozofický spor, to je výkaz má dáti/dal, který nevychází. Navíc moment, kdy vaše obavy označí za ego a vás za „uvězněnou“, je docela elegantní trik, jak na vás hodit úplně všechno, nejen účty. Není nic nepřirozeného chtít, aby vztah fungoval pořádně a tak, jak má. Jako soužití dvou rovnoprávných lidí, ne jako startup jednoho vizionáře a jednoho investora.
Navíc existuje spousta variant. Nemusí hned nastoupit do korporátu a začít chodit do práce od devíti do pěti. Ale měl by být schopný uznat, že jeho životní filozofie má tvrdé dopady, které zrovna nesete vy. A že to není vaše osobní selhání, ale docela logická reakce. Pokud ale každou debatu otočí tak, že problém jste vy a ne situace, pak se nic zásadního měnit nebude. A pak už nejde o to, jestli jste moc konvenční. Spíš jestli chcete dál hrát roli tiché sponzorky něčího odporu proti systému, která mimochodem pořád platí jeho složenky.