Běžný fotbalový fanoušek to moc nevnímá, zvlášť když není ve hře jeho tým. Politika se ale dere na zelený trávník z mnoha stran a není zatím síly, která by ji poslala zpátky do autu. Pro nás je možná jen potěšitelné, že už bylo hůř.

Související…

Fotbalové finále může být závratné jako cesta do vesmíru. Tedy cenově
Gabriela Krčálová, Zonky.cz

Mohamed Salah, hvězda týmu FC Liverpool a egyptského národního mančaftu, je čestným občanem Čečenska. Už před turnajem samotným si na tréninku v Grozném, jeho hlavním městě, zapózoval s Ramzanem Kadyrovem, prezidentem Čečenců, jehož minulost a pravděpodobně i současnost je mírně řečeno kontroverzní. Podle nezávislých zdrojů se podílel na mučení odpůrců svého otce, taktéž prezidenta, i na únosech lidí, což mu sloužilo jako zdroj příjmů.

To, že letošní fotbalový šampionát zažívá takovou menší infekci nacionalismu, není náhodné.

Podobná „minela“ se povedla také hvězdám německého mančaftu. Mesut Özil a Ilkay Gündogan se setkali v Londýně s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem, předali mu své dresy s věnováním a pózovali s ním na snímcích, které Erdogan okamžitě využil ve své prezidentské kampani. Zvláště to, že Gündogan (který se mimochodem narodil v Gelsenkirchenu) na svůj dres ještě přidal nápis „S velkou úctou mému prezidentovi“, německé fanoušky – a nejen ty – hodně pobouřilo.

Němečtí fotbalisté Gundogan a Özil pózují se znovuzvoleným prezidentem Erdoganem. Jako součást volební kampaně se hodili

 

Letící orel

Přímo na hřišti pak sáhli k politické manifestaci Granit Xhaka a jeho spoluhráč Xherdan Shaqiri v utkání Švýcarska se Srbskem. Oba Švýcaři – ten první se narodil v Basileji albánským rodičům, druhý spatřil světlo světa v Kosovu – slavili své góly tím, že při běhu hřištěm propojili ruce do symbolu mávajících křídel.

Nezasvěcenému to vadit nemuselo, ale jejich srbským protivníků to připadlo velice provokativní, protože křídla mají patřit dvouhlavému černému orlovi, jenž je symbolem takzvané Velké Albánie a albánských nacionalistů, kteří by rádi viděli Kosovo a některé části Srbska v jediném státu, tedy v tom albánském. Což ovšem oba manifestanti na rozdíl od Srbů tak radikálně nevidí, protože to je podle nich jen připomínka rodinám, že na ně myslí i v zápase. Hezké...

Mistrovství v propagandě

To, že letošní fotbalový šampionát zažívá takovou menší infekci nacionalismu, není náhodné.  Například britský ministr zahraničí Boris Johnson se nechal slyšet, že pro Rusko je mistrovství totéž, co byly pro Německo Adolfa Hitlera Olympijské hry v Berlíně v roce 1936. Konstatoval jen to, o čem si moskevští holubi na střeše Kremlu cvrlikali hned poté, co Rusko v kandidatuře na pořádání MS 2018 porazilo za vydatné pomoci prezidenta FIFA Seppa Blattera, přítele ruského prezidenta Vladimira Putina, jinak daleko připravenější Anglii.

Duce se objevil v domácí kabině a poradil hráčům, ať bez obav hrají proti Čechoslovákům třeba špinavě.

Přístup ruského prezidenta to zatím potvrzuje, a tak se lze jen těžko divit, že tam, kde politika má ve sportu požehnání od samotné hlavy státu, si svou polívčičku někdy dost krátkozrace přihřejí i jedinci s poněkud užším rozhledem. Ale jak už jsme uvedli, bývalo hůř.

Dmitryj Medveděv a Vladimír Putin si mistrovství umějí užít

 

Proti Čechoslovákům

Hned druhé fotbalové mistrovství světa se hrálo v roce 1934 v Itálii, kde v zájmu tamního fašistického diktátora Benita Mussoliniho bylo pochopitelně vítězství domácích. Podařilo se, když italský tým měl v rozhodčích více než silnou oporu. Nejdříve švýcarský René Mercet pomohl vydatně domácím ve čtvrtfinále proti Španělům a pak švédský Ivan Eklind protlačil italský tým přes Rakousko do finále proti Čechoslovákům.

Asi to byla jen náhoda, že ho před utkáním přijal Duce ve své lóži. Průběh boje o zlato je známý, připomeňme si jen, že švédský rozhodčí očividně připískával brutálně hrajícím Italům, což někteří připisovali pro něj nezvyklému horku, jiní, jako byl třeba Josef Bican, byli přesvědčeni, že dostal od Benita Mussoliniho více než slušné kapesné. O čemž by mohlo svědčit to, že se vůdce Italů před samotným zápasem objevil v domácí kabině a poradil hráčům, ať bez obav hrají proti Čechoslovákům třeba špinavě.

Fotbalová válka

Vrcholem spojení politiky a fotbalu byl kvalifikační zápas na MS 1970 v Mexiku mezi Hondurasem a Salvadorem, který pak pokračoval tím, čemu se dnes říká La guerra del fútbol, tedy fotbalová válka. Počátek sporu spočíval v tom, že se z přelidněného Salvadoru do sousedního Hondurasu dostávali bezzemci, kteří si zde zabírali nikým neobhospodařovanou půdu. V kvalifikačním roce 1969 jich tu bylo už na půl milionu, což vedlo ke sporům a národnostnímu napětí. Honduraská vláda nakonec Salvadorcům veškerou půdu vyvlastnila, dokonce i těm, kteří za ni řádně zaplatili.

První a také poslední zápas železnou oponou rozdělených zemí skončil vítězstvím východní propagandy 1:0.

To pochopitelně vyvolalo nevoli zase v Salvadoru. Co čert nechtěl, měly reprezentace obou zemí nastoupit proti sobě ve vyřazovacím dvojzápase. V tom prvním zvítězil Honduras doma 1:0, v odvetě pak Salvador 3:0. Nejdříve to odnesli salvadorští imigranti v Hondurasu a Salvador tamní vládu obvinil z genocidy. Tři neděle po druhém utkání pak salvadorská armáda zaútočila. Boje na zemi i ve vzduchu trvaly na nátlak Organizace amerických států jen sto hodin; příměří však bylo podepsáno prakticky až za deset let. Třetí utkání národních týmů se pak muselo hrát na neutrální půdě a nakonec tak postoupil na MS Salvador. Země však vnitřní situaci neustála, což vedlo k salvadorské občanské válce. To už je ale jiná kapitola.

Stasi v hledišti

Průběh mnoha dalších mezistátních utkání i jejich neuskutečnění měla i nadále v rukách politika. Například pro Mistrovství světa v Západním Německu v roce 1974 bylo potřeba sehrát kvalifikační utkání mezi Chile a Sovětským svazem. První zápas v Moskvě skončil 0:0, ale protože v Chile svrhl generál Pinochet levicovou vládu, na odvetu v Santiagu Sověti nepřiletěli. Na stadionu podle Kremlu (a v tomto případě nejen podle něj) Pinochetovi vojáci mučili a stříleli lidi.

Argentina vyhrála 6:0 a jen málokdo pochyboval, že místo hráčů hrály hlavní roli peníze.

Ten samý šampionát měl na programu jiné pikantní utkání. Los poslal domácí fotbalisty s reprezentací komunistické Německé demokratické republiky do jedné skupiny. Na zápas, který proběhl 22. června 1974 v Hamburku, vyslal východoněmecký režim tisícovky spolupracovníků a agentů Stasi jako fanoušky s vlaječkami. Šlo mu o prestiž, zatímco soupeř to tolik neprožíval. První a také poslední zápas železnou oponou rozdělených zemí skončil vítězstvím východní propagandy 1:0, což bylo samozřejmě vzápětí dostatečně politicky využito.

Boží porážka satana

O prestiž šlo také Argentině na domácím šampionátu v roce 1978. Aby postoupil domácí tým ze skupiny, bylo potřeba vyhrát v posledním zápase nad Peru nejméně o čtyři branky. Představitelé tehdejší místní vojenské diktatury, která si rozhodně nebrala servítky, když šlo o její zájem, mohli být spokojeni. Argentina vyhrála 6:0 a jen málokdo pochyboval, že místo hráčů hrály hlavní roli peníze.

Snad už se všichni na mistrovství v Moskvě vybouřili natolik, aby zápasy nakonec nemuseli moderovat politologové.

I na následujícím šampionátu v Mexiku k sobě přitáhl jiný zápas argentinského týmu pozornost. To když na sebe čtyři roky po válce s Anglií o Falklandy narazily oba týmy ve čtvrtfinále. Zápas rozhodl gólem Diego Maradona, ale záběry jasně prokázaly, že balón dopravil do sítě Angličanů rukou. Protesty poražených nepomohly a Maradonova „Boží ruka“, jak ji sám nazval, vešla do dějin.

Zcela nenápadně, skoro bez povšimnutí alespoň na jedné straně probíhal v základní skupině na šampionátu ve Francii roku 1998 zápas mezi USA a Íránem. "Velký satan" prohrál 2:1, což tehdy Američanům moc nevadilo, neboť doposud o soccer nejevili velký zájem, zato Írán si vítězství užíval. Možná si letos jeho hráči na ten zápas vzpomněli, když kvůli obchodnímu embargu nedostali kopačky od společnosti Nike, a museli si je sehnat sami. FIFA ani v tomhle embargu neviděla nic, co by porušovalo pravidla o zákazu politických, ideologických či náboženských stanovisek během mezinárodních zápasů. Snad už se všichni na mistrovství v Moskvě vybouřili natolik, aby zápasy nakonec nemuseli moderovat politologové.

foto: Profimedia, zdroj: The Independent