Je to sopka, jezero nebo co vlastně? Takové otázky si kladli vědci, kteří se snažili přijít na kloub záhadě tajemného kráteru Pingualuit, nacházejícího se na severu kanadského Quebecu v oblasti známé jako Nunavik. Zdejší domorodí obyvatelé, kmen Eskymáků Inuité, ho nazývají Křišťálovým okem a nejsou daleko od pravdy. Dvě třetiny jeho hladiny jsou totiž po většinu roku (s výjimkou 6–8 týdnů) pokryty třpytícím se ledem.

Obrovo zrcadlo

Phoebe Smithové, dopisovatelce BBC, kráter učaroval už při pohledu z letadla, odkud je velmi dobře viditelný. Popsala, jak magicky působí jeho velikost (má průměr 3,5 km a obvod přes 10 km) a symetrie: „Je téměř dokonale kulatý a naplněný vodou, vypadá jako zrcadlo, které tu odhodil nějaký obr a v němž naše letadlo vypadalo jako nepatrné smítko prachu.“

Pingualuit zřetelně vyčnívá z krajiny poseté rozsedlinami, puklinami a prohlubněmi naplněnými drobnými kapsičkami vody. Úchvatnost tohoto pohledu u Smithové převážila nad rozčarováním a nervozitou z poněkud dobrodružného pokusu o přistání, který se zdařil až napodruhé.

Navigační pomůcka válečných pilotů

Kolem kráteru se nachází Národní park Pingualuit a pro každého, kdo se rozhodne jej navštívit, je, pravděpodobně kvůli ochraně zdejšího prostředí, oficiální základnou tábor Manarsulik, shluk pěti chatek na solární pohon. Právě zde se Smithová setkala s Pierrem Philiem, francouzským kulturním geografem se silným zájmem o antropologii, kterému sever Quebecku a okolí Pingualuitu přirostlo k srdci natolik, že si tu našel ženu a rozhodl se zde usadit.

Národní park Pingualuit. (zdroj: bonjourquebec.com)


Podle Philieho byl kráter poprvé západním světem objeven 20. června 1943, kdy si jej při přeletu všiml jeden z důstojníků amerického vojenského letectva. Piloti jej poté začali využívat jako navigační pomůcku, což si ovšem nechali pro sebe. S objevem vyšli na veřejnost až dlouho po konci druhé světové války v roce 1950.

Následovalo krátké období, kdy byl Pingualuit označen jako vyhaslá sopka, na jejímž dně pravděpodobně leží diamanty (právě vyhaslé sopky totiž bývají jejich primárním těžištěm. Autorem této teorie byl prospektor z Ontaria Fred W. Chubb, jenž se sem vypravil s tehdejším ředitelem ontarijského muzea doktorem Meenem. A právě oni Pingualuit označili za „osmý div světa“, což mělo vyjádřit, že se svou krásou a významem rovná původním sedmi divům světa.

Větší dopad než bomba v Hirošimě

Od teorie sopky bylo nakonec upuštěno, protože „je nade vší pochybnost jasné, že se jedná o meteorický kráter,“ řekl Smithové Philie. K pádu meteoritu podle jeho slov došlo před více než milionem let a odhaduje se, že dopad byl silnější, než jaký měla atomová bomba svržená na Hirošimu.

V zimě roku 2007 navštívil oblast tým výzkumníků z Laval University v Quebecu, vedený profesorem Reinhardem Pienitzem, aby ze dna kráteru odebral vzorky vody. Pienitzel ji tehdy popsal jako časovou schránku informací o epizodách proběhlých klimatických změn a o tom, jak se jim ekosystémy v průběhu času pod tlakem přizpůsobovaly.

Příběhy jen pár metrů pod povrchem

Průzračná voda uvnitř Pingualuitu je napájena deštěm a je považována za druhou nejčistší na světě (průhlednější je pouze japonské jezero Mashu). Ukrývá bezpočet dávných příběhů o tom, jak se vyvíjel a probíhal život během více než milionu let, po které kráter existuje.

Rozuzlení mnoha z nich se zatím vědci nedobádali: nejsou například schopni přijít na to, jak se sem dostal siven arktický, když jezero nemá žádný přítok. Skrývá se zde také klíč k rozluštění tajemství dávných živočišných druhů, kteří zdejší krajinu obývali dlouho před příchodem člověka. Vše máme nadosah, jen pár metrů pod povrchem.

Související…

Válka proti invazivním druhům: Norové vsadili na umělou inteligenci
red

 

 

foto: Flickr, zdroj: BBC