Sallah, „nejlepší kopáč v Egyptě“, kamarád Indiana Jonese, je posledním velkým arabským hrdinou v západních filmech, říká John Rhys Davies, aka Gimli, aka Stromovous, aka Michael Malone. To je výčet jen několika postav z desítek rolí, které ztvárnil za více než 50 let své herecké kariéry. Narodil se v Africe, považuje se za humanistu a do dnešních korektních škatulek, ve kterých si Hollywood tak libuje, prostě nějak nezapadá. S Johnem Rhysem Daviesem jsme mluvili na nedávném Comoic-Conu Prague.

Ve filmu Return to the Hiding Place hrajete židovského zpěváka, kterého křesťané skryjí před nacisty. V jednom z rozhovorů na to téma jste pak řekl, že díky „moderním pokusům o filozofickou elasticitu začal zase zvedat hlavu antisemitismus, ďábel, kterého jsme už jednou porazili“. Co z vašeho pohledu znamená ona filozofická elasticita“?

Druhá světová válka byla posledním ozbrojeným konfliktem, ve kterém jsme bezvýhradně uspěli. Zničili jsme nacismus, zničili jsme celou jeho filozofii… Bylo to velké morální vítězství jak pro lidstvo, tak pro civilizaci. Ale starý ďábel zase zvedá hlavu, protože… Promiňte, musím si dávat pozor na to, co řeknu…

Bez obav, já nejsem z BBC.

Kdybyste byl, nebavili bychom se spolu. BBC vždycky vyzobe pár výrazů, co se jim hodí, a publikuje úplnou hovadinu.

Takže tou filozofickou elasticitou“ je myšleno co?

Základem západoevropské civilizace je židovsko-křesťanský koncept. Já byl pokřtěný jako protestant a nejsem prototypem skeptika, cítím ale potřebu bránit naši civilizaci. A některé z vynálezů této civilizace, například právo na svobodu slova nebo svědomí jednotlivce, pocházejí už od raných křesťanů, kteří si ve druhém století říkali: Je mi jedno, jestli římský císař padne nebo ne.

Židé si mysleli, že je jejich víra odlišuje od pohanů, a byli připraveni pro to zemřít. Krásným příkladem nepolitického odporu proti Římanům může být Masada (pevnost na okraji Judské pouště, poslední bašta odporu židů proti Římanům, pozn. aut.). Římané měli tisíciletou říši, byli tvrdí, nelítostní a velmi pragmatičtí: sklapni podpatky, nebo tě zlikvidujeme. Z židovsko-křesťanské tradice tedy také vychází právo na svobodu slova, demokracie, právo na shromažďování – to jsou úžasné věci a důvod, proč je naše civilizace tak pozoruhodná.

Miluju Afriku, miluju Afričany, ale nedokážu si představit ekonomický systém, který by tolika lidem byl schopen zajistit něco jiného než ten nejzákladnější životní standard.

Jedním z největších úspěchů západní civilizace je zrušení otroctví, což je jeden z nejvýraznějších důsledků silných morálních postojů s kořeny v tóře. Farizejská tradice je ve skutečnosti talmudická tradice, což je naprosto dokonalé. V Ježíšově učení není nic, co by už nebylo řečeno předtím – až na tu mimořádně rouhavou věc, že nikdo nepřichází k Otci než skrze Mne. Což je pro judaismus neuvěřitelně kacířská teorie.

Filozofická elasticita je tedy v tomto smyslu fakt, že vymýšlíme to, co už bylo vymyšlené? Jednou ze silných stránek oné evropské židovsko-křesťanské tradice je pevné spojení a spolupráce národů a zemí. Přesto ze společenství takových národů nedávno vypadla právě vaše země, Velká Británie. A vy jste toto odloučení hlasitě podporoval. Proč?

Na obou stranách můžeme uvést silné argumenty. Já osobně si myslím, že Evropská unie a její vládci jsou příliš netolerantní, málo flexibilní a že vyznávají způsob řízení věcí veřejných odshora dolů, místo zespoda nahoru. A že nejsou schopni čelit problémům, které na nás během příštích padesát let čekají.

Jaké problémy to jsou?

Stojí před námi tři hlavní výzvy. První problém je, že rychlost zvyšování příjmů na hlavu se zpomaluje.

To je logické, objem výroby neroste tak rychle jako porodnost.

V období let 400 až 1300 našeho letopočtu se v Evropě příjem na hlavu nezvyšoval vůbec. V období 1300 až 1700 se zdvojnásobil. A v transformativním období mezi lety 1870 a 1970 si najednou tři ze čtyř lidí začali myslet, že se věci mění k lepšímu a že za deset let se budou mít lépe než jejich otcové.

Naši předkové měli mozky o 10 procent větší než my a je docela možné, že z hlediska inteligence představovali vrchol lidské rasy, tvrdí John Rhys Davies


Což vyvrcholilo v roce 1970 a od té doby se to zase vrací zpět. A teď si představte psychologický dopad toho, když si lidé uvědomí, že za těch deset let nebo na konci jejich života to prostě lepší nebude. To má velice hluboký a pesimistický dopad.

Mluvil jste o třech výzvách. Které jsou ty další?

Robotika a umělá inteligence. Za 14 let, tedy v roce 2034, bude 20 až 50 procent pracovních míst vykonávat právě umělá inteligence. Takže do té pesimistické nálady začne ještě promlouvat boj o práci. Třetí výzvou je migrace z Afriky. Tam dnes žije 1,2 miliardy lidí, za třicet let jich bude 2,5 miliardy a za dalších 50 let pak 4,5 miliardy. Počet Afričanů se zdvojnásobí. A pak znovu.

Já jsem se v Africe narodil a vyrostl, znám ji velmi dobře. A také vím, jaký chaos tam dnes vládne. Miluju Afriku, miluju Afričany, ale nedokážu si představit ekonomický systém, který by tolika lidem byl schopen zajistit něco jiného než ten nejzákladnější životní standard. Začnou migrovat a dopad migrace bude větší než cokoliv, co jsme v historii viděli, včetně rasových a kulturních střetů. Evropané jsou zvyklí žít v luxusu jedné z nejlepších oblastí na Zemi, a najednou budou muset bojovat o přežití, protože jim při hledání práce budou konkurovat právě migranti. To je recept na neštěstí. Budeme tomu muset čelit.

Jak?

Nikdo z nás nechce být rasista. Ale je dobré si uvědomit, že 45 procent obyvatel Latinské Ameriky chce žít ve Spojených státech. Musíme se rozhodnout, jak se k tomu postavíme. Mají být hranice jen imaginární čáry, přes které lidé volně procházejí? Nebo to má být jinak?

Gimli, trpaslík z Pána Prstenů, jedna z nejslavnějších rolí Johna Rhyse-Daviese


Odpověď na tuto otázku je pro Američany naprosto zásadní a může změnit podstatu Spojených států jako země. A z tohoto hlediska pak nemusí americká ústava, listina práv a svobod se základem v Magna charta, dostačovat.

Já pořád neztrácím naději…

Velmi správně. Naděje existuje, když budeme mít dostatek vůle a tolerance.

Pro většinu návštěvníků tady na festivalu jste hlavně filmový představitel trpaslíka Gimliho z tolkienovské ságy, pro mě ale budete vždycky Sallah, kamarád Indiana Jonese…

Haha… Sallah, nejlepší kopáč v Egyptě!

Přesně tak. Dočkáme se někdy pátého dílu série?

Dočkáme. Otázkou je, jestli tam bude také Sallah. To nevím a myslím, že spíš ne…

Proč?

V Hollywoodu vládne kmenová kultura. Přitom Sallah je poslední velký arabský hrdina v západní kinematografii. Spolehlivý, zábavný a zároveň mocný.

Filmy točíte už více než padesát let, stále jste úžasně aktivní – v současné době se dokončuje 13 filmů, na kterých jste spolupracoval…

A to ještě stavím filmové studio! Bude na Isle of Man a budou tam vznikat filmy, které sám napíšu.

Lidé někdy považují vaše nonkonformní názory a postoje za urážlivé. Mají pravdu?

Urážet lidi není můj styl. Mladí lidé na besedách a přednáškách si váží stejných věcí jako já, když jsem byl student – právo na svobodu projevu, rovnoprávnost žen, svoboda v rámci zákona…

John Rhys-Davies (1944)

Herec, dabér a filmový producent. Narodil se ve Walesu, dětství strávil s rodiči v Africe, jeho otec byl koloniální úředník v Tanganjice, dnešní Tanzánii. V branži se pohybuje od poloviny šedesátých let, natočil nespočet filmů a televizních seriálů. Mezi jeho nejvýznamnější postavy patří dobrosrdečný trpaslík Gimli z Pána prstenů, charismatický archeolog Sallah z Indiana Jonese, zahrál si také v bondovce The Living Daylights a desítkách dalších filmů. Často také dabuje postavy v kreslených filmech či v počítačových hrách, například Stromovouse rovněž v Pánovi prstenů. Je prominentním podporovatelem brexitu. Žije střídavě na Novém Zélandu a ve Velké Británii na ostrově Isle of Man.

Ovšem pokud je v publiku převaha arabských studentů, tak se na to nedá spolehnout. Oni nevěří, že ženy by měly mít rovnoprávnost. Nedá se na to spolehnout, ani pokud je v publiku převaha čínských studentů, protože vy se s nimi můžete bavit o demokracii, ale pro ně to znamená něco jiného než pro vás. Takže se vždy snažím najít něco, co máme společného. Oni, já, vy, všichni.

Co máme my dva společného, kromě lásky k filmům?

Před 18 tisíci lety, když ledový příkrov začal ustupovat, vyráběli naši předkové věci ze dřeva a kůže. To byla jejich kultura. Měli mozky o deset procent větší než my a je docela možné, že  z hlediska inteligence představovali vrchol lidské rasy. A dokázali přežít ve světě, kde všechno, co lovili, bylo větší, silnější a rychlejší než oni. Měli jednu zásadní výhodu: šedou kůru mozkovou. A možná to je věc, kterou musíme na našich předcích respektovat.

Protože vy a já jsme spřízněni. Mnoha a mnoha spojeními. Kdokoliv, kdo žije v Evropě, je nesčetněkrát propojen s ostatními. A možná právě tohle je ta pravá chvíle, kdy bychom si měli říct: Máme různá jména a vypadáme jinak, ale v srdci jsme všichni bratři a sestry. Je čas, aby se rodina dala zase dohromady.

Související…

Herec David Nykl: Dobrý estébák, pak dobrý agent. Protiklady mě přitahují
Zdeněk Strnad

foto: Autor a Profimedia, zdroj: Comic-Con Prague