Když jsem byl v únoru roku 1998 v severoirském Belfastu, nemohl jsem pochopit tu nenávist sahající hluboko do historie. Ty kresby na domech v protestanské části, chlubící se vítězstvím Viléma Oranžského u řeky Boyne roku 1690. Co to je za lidi, že bojují tak staré války? Vždyť Evropa, né? Společně, skvělá budoucnost a ještě jsem nakonec poprvé ochutnal i Bushmills. Tak proč se na to výrobci a konzumenti téhle skvělé whisky nevykašlou a nezačnou znova a bez vzpomínek na sedmnácté století? A hle, nyní máme zde v Praze zápas o příběh ještě starší. O sloup postavený po třicetileté válce na počest panny Marie a Pražanů. Tedy těch, kteří mohli zůstat a bránit své město. Ti druzí, nekatoličtí, už byli odejiti.
Za dalších tři sta let jiní Pražané v čele s Frantou Sauerem sloup zbourali. Franta Sauer sehnal Haškovi peníze, aby spolu mohli vydat první sešity Švejka. Nacisti ho zavřeli, zemřel v roce 1947. To jen pro ty, kdo by chtěli hodit kamenem.
Nedokončené náměstí
Ale zpátky k našemu sloupu. Dnes se zase jiní Pražané přes dvacet let snažili, aby tam ten sloup stál znova. A další, aby ne, protože katolíci, Habsburkové, poroba a ta Bílá hora, že jo. Panáčkové, neměli bychom se starat spíš o dnešní Bílé hory, o dnešní Zimní krále, o dnešní nevraživosti mezi lidmi?
Budeme mít kopii sochy, která odkazuje na náboženskou válku a vítězství jedněch. Není to symbolické?
Máme na náměstí katolický kostel s navráceným husitským kalichem, sochu Husa, který tak vůbec nevypadal, místo mučení (proběhlo zde tehdy i trhání jazyka a tak) a popravy českých pánů, kteří si tu strašnou smrt nezasloužili, ale neomluvitelně zpackali, co mohli, nedostavěnou radnici jako symbol naší nerozhodnosti, nedůslednosti, neschopnosti věci dokončit. A teď tam budeme mít repliku jedinečného barokního díla, které oslavovalo hrdinství Pražanů, již bránili své město proti Švédům. Proti těm Švédům, kteří však stačili i tak vydrancovat a rozkrást vše cenné na Hradčanech a Malé Straně.
Budeme mít kopii sochy, která odkazuje na náboženskou válku a vítězství jedněch. Není to symbolické? Ta kopie místo současného díla, ta rozdělená země dvojího lidu, který nespěje k dohodě, ale ke zničení, vyhnání sousedů, přátel či rodinných příslušníků?
Sláva baroku
Praha to zvládne. Zvládla spolknout i hnusný socrealistický hotel v Podbabě a zase ho vyplivnout jako kuriozitu, která tak nevadí. Praha zvládne i ten sloup, který tu už stál a kterým Jan Jiří Bendl oslavil i baroko, sloh, jenž této většinou vcelku umírněné zemi a krajině sluší. A to, že to je kopie a ne originál, nakonec připomíná, že dav o co míň myslí, o to víc jedná.
Praha své obyvatele utváří a jako loutkář vodí od jejich prvního až do posledního dechu.
Sloup za znovupostavení vděčí Petru Váňovi, svému tvůrci, Janu Bradnovi, vizionáři celého projektu, Václavu Dajbychovi, organizátorovi, a Janu Wolfovi, politickému vůdci akce. Mimochodem, před rokem a měsícem podporovalo na magistrátu znovupostavení mariánského sloupu 12 zastupitelů, naposledy pro něj zvedlo ruku 34.
PS: V pondělí vběhla na Staroměstské náměstí skupinka sportovkyň, rozhlédla se, uviděla na dlažbě zkřížené meče na památku nešťastných popravených, daly si povel na značky a začaly joggovat. To není pohoršení se nad neurvalostí turistek. To je úsměv nad našimi zašlými spory. Jak ostatně napsal už Gustav Meyrink v povídce Město se skrytým tepem srdce: „Jiná města, ať jsou sebestarší, mi připadají, že jaksi žijí pod nadvládou svých obyvatel; jakoby dezinfikována kyselinami, usmrcujícími zárodky – Praha své obyvatele utváří a jako loutkář vodí od jejich prvního až do posledního dechu.“
Amen.
Reklama
foto: Shutterstock