Před pár týdny mělo v Česku premiéru nové filmové zpracování slavného detektivního příběhu podle předlohy ještě slavnější autorky Agathy Christie. Poirot v nejnovějším zpracování Vraždy v Orient expresu výrazně omládl, zmenšilo se mu břicho, zvětšily svaly a roztáhl se mu knír. Jakých dalších změn se postava nejslavnějšího belgického detektiva dočkala pod taktovkou režiséra a herce v hlavní roli Kennetha Branagha?
Z postavy puntičkářského podivínského mužíčka s vejčitou hlavou (snad možná proto má sám tak rád vejce?), mohutným knírem s natočenými špičkami a objemným pupkem, se stal fenomén. Nejslavnější belgický detektiv, bývalý policista, je roztomile nabubřelý a pyšný na svůj um, což rád a dobře dává najevo především před věrným společníkem a přítelem kapitánem Hastingsem (něco jako Sherlockův doktor Watson) a policejním komisařem Jappem.
Ani jeden z nich totiž nemá na jeho šedé buňky mozkové, s jejichž pomocí je Poirot schopen vyřešit i tu nejzamotanější záhadu. Vražda v Orient expresu je jedním z jeho nejznámějších případů, není proto divu, že se jej jako celovečerní film rozhodla zpracovat americká kinematografie. Pomiňme, že hlavní představitel a režisér je ve skutečnosti Ir.
Stejný příběh, jiné tváře
Filmového zpracování příběhu o vraždě amerického obchodníka v luxusním vlaku jsme se dodneška dočkali celkem třikrát. Nejprve v roce 1974, kde si Poirota zahrál Albert Finney, potom v roce 2010, kde se již coby Poirot objevil legendární David Suchet. Ten asi nejvěrněji vystihuje povahu i tvář svérázného belgického detektiva.
I z toho důvodu kritici a běžní diváci k nové Vraždě v Orient expresu přistupovali poněkud skepticky. Již v ukázkách se ani mně nelíbil divoký Poirotův knír, který se úplně nepodobal knižně popisovanému uhlazenému a neustále opečovávanému vousu drobného kulatého mužíčka, kterého nikde nepotkáte bez hůlky a elegantního klobouku.
Přesně podle knížky
Velké plus, které nová Vražda v Orient expresu má, je fakt, že se poměrně striktně drží knižní předlohy. Což není u nových zpracování starších filmových nebo knižních verzí pravidlem. Výraznějšími charakterovými změnami neprošla ani postava samotného Poirota. Je stále elegantní, puntičkářský, zahleděný sám do sebe a do svých šedých buněk mozkových, miluje dobré jídlo a svůj klid.
Začal ale číst Dickense a mluvit o nějaké dávné lásce Katherine, kterou z knižního Poirota neznáme. V návaznosti na proměnu fyzické schránky je i poněkud akčnější a vitálnější a vypadá to, že hůlku nosí jen tak pro ozdobu. S tím zřejmě souvisí i celková proměna atmosféry – typické Poirotovské tajemno je vystřídáno akčnějšími kulisami, v nichž už není tolik patrná britská rezervovanost, ale do popředí více vystupují emoce a činy. A nesmíme zapomenout ani na efekty, jichž je ve filmu skutečně požehnaně.
Zaděláno na druhý díl?
Navzdory tomu všemu ale nemám pocit, že by film v akčnějším provedení Poirotovi jakkoliv uškodil. Ačkoliv mám ráda svou představu tradičního Hercula Poirota, jehož tváří je pro mě David Suchet, tak detektiva v podání Kennetha Branagha vnímám jako příjemné zpestření.
A přiznám se, že když se na konci průvodčí Poirotovi zmínil o té „ hrozné vraždě na Nilu“, ke které ho odvolávají, docela jsem se i začala těšit, že se natočí další film. Co je nové, ještě nemusí být špatné. A kvůli novému nemusíme opouštět to staré. Můžeme mít obojí.