Začalo to jedním e-mailem, který mi poslala dvaatřicetiletá Lenka. Stálo v něm: „Když jsem odcházela z ordinace, plakala jsem na zastávce tramvaje. Ne proto, že by mě vyšetření bolelo. Ale proto, jak moc malá a ponížená jsem si připadala.“ 

Když jsem se následně ponořila do hlubin českého internetu, diskusních fór a portálů jako ZnámýLékař, uvědomila jsem si, že Lenka není výjimka. Narazila jsem na stovky podobných příběhů. Mnohé z nich spojoval stejný pocit. Ne samotné vyšetření, ale zkušenost, že v ordinaci nebyl prostor pro otázky, pochybnosti ani obyčejný lidský respekt.

Chtěla jsem pochopit jediné – proč v jednadvacátém století, kdy se tolik mluví o respektu a psychickém zdraví, stále tolerujeme lékaře, kteří se chovají k ženskému tělu jako feudální páni?

Příběh první: „Hlavně se na nic neptejte“

S Lenkou, která si z pochopitelných důvodů chce zachovat anonymitu a prosí mě o totéž i u lékaře, sedím v kavárně v centru Prahy. Nervózně točí hrnkem s čajem a vypráví mi o svém dnes už bývalém lékaři. Je to kapacita, má kliniku na dobré adrese. Jenže recenze na internetu mluví jasně: „Arogantní, na dotazy reaguje podrážděně, máte pocit, že ho obtěžujete.“ Lenka ty recenze četla. Přesto se objednala.

V ordinaci se její sebevědomí smrštilo na nulu. Z úspěšné manažerky se během několika minut stala vystrašená školačka.

„Měla jsem dlouhodobé bolesti, podezření na endometriózu,“ vypráví Lenka. „Když jsem se ho na to zeptala, podíval se na mě přes brýle s takovým tím úsměškem, ze kterého vám ztuhne krev v žilách. Řekl mi: ‚Měla byste méně číst internetová moudra a radši otěhotnět, pak vás ty hysterické nápady přejdou.‘“

„Cítila jsem se jako hloupá školačka, která má průšvih. Sedíte tam svlečená od pasu dolů, v té nejzranitelnější pozici, jakou si žena dokáže představit, a někdo s vámi mluví z pozice absolutní moci. Ztratila jsem hlas. Nedokázala jsem se bránit.“

Lenka přitom není žádná zakřiknutá chudinka. Je to úspěšná manažerka, která v práci řídí desítky lidí. V ordinaci se ale její sebevědomí smrštilo na nulu. Podle studií o medicínském paternalismu je tento asymetrický vztah mezi lékařem a pacientem hluboce zakořeněný. Lékař drží monopol na vědění, pacient je ten, kdo prosí o pomoc. A když se k tomu přidá intimní charakter vyšetření, vzniká dokonalé podhoubí pro psychické trauma. A přitom jsou tyto vztahy nazývány jako partnerské. Ideálně partnerské.

Příběh druhý: Paradox dvou hvězdiček

O pár dní později mluvím s čtyřiadvacetiletou Milenou. Její příběh mě fascinoval ještě víc, protože ukazuje nepochopitelný paradox. Milena šla ke gynekologovi, o kterém dopředu věděla, že je to, slušně řečeno, despota. Na profilech měl hodnocení sotva dvě hvězdičky z pěti.

„Proč jsi tam vůbec šla?“ ptám se jí na rovinu, protože věkově by mohla být mou dcerou.

„Protože má volné termíny. A je kousek od mého bytu,“ odpovídá Milena bezelstně. „Říkala jsem si, že ty recenze píšou přecitlivělé ženské. Že já to zvládnu. Přece potřebuju jenom recept na antikoncepci a preventivní stěr.“

Sedíte tam svlečená od pasu dolů, v té nejzranitelnější pozici, jakou si žena dokáže představit, a někdo s vámi mluví z pozice absolutní moci.

Nezvládla. Lékař se do ní opřel hned mezi dveřmi kvůli její váze. „Podíval se na mě a řekl: ‚Takhle mladá a už se takhle vyžírat. Pak se nedivte, že máte nepravidelný cyklus. S tímhle tělem vám za chvíli selžou vaječníky.‘ Bylo to surové, bez špetky taktu. Když mě vyšetřoval, byl strašně hrubý. Když jsem sykla bolestí, jen utrousil, že nemám simulovat.“

Milena mi přiznala, že po této zkušenosti návštěvu gynekologie odkládala celé tři roky. Strach z dalšího ponížení byl silnější než racionální potřeba prevence. A právě v tom spočívá největší nebezpečí arogantních lékařů – odrazují ženy od péče, která jim může zachránit život.

Proč to lékaři dělají? Syndrom božství a vyhoření

Chtěla jsem znát pohled z druhé strany barikády. Co vede vzdělaného člověka k tomu, že systematicky ponižuje své pacientky? Mluvila jsem s psychologem, který se specializuje na zdravotnictví, i s několika lékaři, kteří byli ochotni mluvit anonymně.

Důvodů je několik a tvoří toxický koktejl:

  • Zastaralý systém výuky: České lékařské fakulty dlouhé dekády drilovaly mediky v tvrdých znalostech, ale takzvané „soft skills“ (komunikace s pacientem, empatie) byly na okraji zájmu. Mladí lékaři pak často jen přebírají vzorce chování od svých starších, docentských vzorů.
  • Syndrom vyhoření a cynismus: Denně vidět desítky pacientů, papírování, tlak na výkon. Někteří lékaři se před emocemi druhých uzavřou do cynického krunýře. Pacientka už pro ně není lidská bytost, ale „děložní čípek na lůžku číslo tři“.
  • Absence zpětné vazby: Dokud má lékař plnou čekárnu (což má v Česku kvůli nedostatku specialistů téměř každý), nemá důvod své chování měnit. Negativní recenze na internetu smete ze stolu jako „lži hysterických laiček“.

Jak mi potvrdil jeden z pražských lékařů, který uznal, že u nás se pořád nosí ten pocit, že doktor je Bůh. A gynekologie je specifická v tom, že ta žena je před vámi doslova vysvlečená. To dává některým typům osobností pocit absolutní dominance.

Když se k aroganci přidá byznys s bezmocí

Během svého pátrání jsem pak narazila na další nešvar, který s arogancí úzce souvisí – takzvané „dobrovolně povinné“ roční poplatky. Lenka mi vyprávěla, jak po ní v ordinaci požadovali 1 500 korun ročně za „nadstandardní péči“, což v praxi znamenalo jen jednorázová zrcadla a zaslání SMS s výsledky.

Když se ohradila, že tyto úkony jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, lékař jí stroze oznámil, že pokud se jí to nelíbí, může si najít jiného lékaře. Což se snadno řekne, ale hůř udělá.

Podle právní poradny Férová nemocnice jsou tyto paušální poplatky za registraci nebo standardní péči často nezákonné. Lékaři však zneužívají toho, že ženy se bojí konfliktu a raději zaplatí, než aby riskovaly, že zůstanou bez lékařské péče.

Jak z toho ven? Hlasovat nohama a nenechat si to líbit

Když jsem dopisovala tento článek, myslela jsem na Lenku i Milenu. Obě nakonec našly odvahu a od svých lékařů odešly. Lenka dnes chodí k mladé lékařce, která s ní sice mluví na rovinu, ale s respektem. Milena si našla kliniku, kde sice za péči platí, ale s jistotou, že s ní nikdo nebude jednat jako s kusem masa.

Změna systému nepřijde shora. Ministerstvo zdravotnictví ani lékařská komora nebudou plošně převychovávat lékaře v tom, jak se chovat slušně. Ta změna musí přijít od nás.

Pokud narazíte na lékaře, pro kterého je vaše tělo jen objektem jeho ega a vaše dotazy otravným hmyzem, odejděte. Pište recenze, sdílejte své zkušenosti, ale hlavně – nenechte v čekárně svou důstojnost. Bílý plášť není povolenkou k ponižování.