Červen je měsícem gynekologické osvěty. Na odborném setkání věnovaném prevenci a léčbě rakoviny dělohy se mluvilo hlavně o nádorech. Jedno z nejzajímavějších vystoupení se ale ve skutečnosti týkalo něčeho, co s onkologií souvisí mnohem víc, než si většina lidí uvědomuje. Klinická nutriční terapeutka Tereza Schýbalová upozornila, že obezita není jen otázkou vzhledu nebo životního stylu. Je to onemocnění, které významně zvyšuje riziko řady dalších nemocí, včetně některých druhů rakoviny. Přesto se podle ní společnost stále častěji tváří, jako by šlo jen o otázku osobní volby.
Právě obezita patří podle odborníků mezi významné rizikové faktory rakoviny dělohy. Tuková tkáň totiž není jen pasivní zásobárna energie. Ovlivňuje hormonální prostředí, zánětlivé procesy i metabolismus. Jinými slovy: to, co často vnímáme jako problém váhy, může mít mnohem hlubší zdravotní následky. Tereza Schýbalová proto mluvila o tom, proč obezitu stále nechápeme jako nemoc, proč může být člověk současně obézní i podvyživený, kam se z našeho jídelníčku ztrácí vláknina a proč není ostuda sáhnout po mražené zelenině. A také o tom, že respekt k lidem s nadváhou nesmí znamenat, že přestaneme mluvit o zdravotních rizicích.
Na konferenci o rakovině dělohy zazněla řada čísel o nádorech, prevenci i léčbě. Vy jste ale přišla s tvrzením, které zní skoro jako paradox. Řekla jste, že jedním z největších problémů dnešní společnosti není přebytek jídla, ale nedostatek živin. Jak může být člověk zároveň obézní a podvyživený?
To je jeden z největších paradoxů současné výživy. Když se řekne podvýživa, většina lidí si představí velmi hubeného člověka, který nemá dostatek jídla. Jenže my dnes v ordinacích a ambulancích stále častěji vidíme úplně opačný obrázek. Člověka, který přijímá dostatek energie, někdy dokonce několikanásobně víc, než jeho tělo potřebuje, a přesto mu chybějí důležité živiny.
Má nadbytek kalorií, ale deficit bílkovin, vitaminů, minerálních látek nebo vlákniny. To znamená, že energeticky strádáním netrpí, ale jeho organismus nedostává stavební látky, které potřebuje pro normální fungování. Proto dnes můžeme vidět lidi, kteří jsou současně obézní i podvyživení. A není to žádná výjimka. Naopak se s tím setkáváme čím dál častěji.
To zní skoro jako protimluv.
Jen na první pohled. Stačí se podívat na to, jak dnes velká část lidí jí. Když člověk během dne konzumuje převážně vysoce zpracované potraviny, sladkosti, slazené nápoje nebo různé průmyslově vyráběné snacky, přijme velmi snadno obrovské množství energie. Jenže množství živin, které z takové stravy získá, bývá překvapivě nízké.
Řada těchto potravin je vytvořena tak, aby byly chutné, pohodlné a atraktivní. Jsou ale velmi chudé na látky, které naše tělo skutečně potřebuje. A právě tam vzniká problém. Organismus pak dlouhodobě funguje v prostředí, které není optimální. Neprojeví se to jen na váze. Může to ovlivnit imunitu, hormonální systém, kvalitu regenerace, ale i riziko celé řady chronických onemocnění.
Právě tady se dostáváme k tomu, proč jsme se na akci o rakovině dělohy vůbec bavili o výživě. Obezita totiž není jen otázkou vzhledu. Je to metabolický stav, který významně ovlivňuje fungování organismu. A právě u rakoviny dělohy patří mezi nejvýznamnější rizikové faktory, které dnes známe.
Říkáte, že máme v Česku neuvěřitelně dostupnou zdravotní péči, kterou si lidé v jiných zemích často nedokážou představit. Zároveň jste ale řekla, že nás ten systém trochu rozmazluje. V čem?
Máme zdravotní systém, který je opravdu mimořádný. Lidé si často neuvědomují, jak velká výhoda je, že se dostanou k lékaři, na vyšetření nebo ke specialistovi relativně snadno a bez přímých obrovských nákladů. Jenže to má i druhou stránku. Část lidí získává pocit, že na všechno má nárok a že pro vlastní zdraví nemusí udělat skoro nic. Že když se něco stane, systém to vyřeší. A to je problém. Zdravotnictví umí léčit mnoho věcí, ale neumí za člověka každý den jíst, hýbat se, spát, chodit na prevenci a starat se o sebe.
Takže problém není jen v tom, co jíme, ale i v pohodlnosti?
Ano. A možná bych spíš než lenost použila slovo pohodlnost. Jsme zvyklí, že péče je dostupná, a někdy nám chybí vědomí vlastní odpovědnosti. Vidíme to i u prevence. Lidé vědí, že by měli chodit na kontroly, vědí, že by měli řešit hmotnost, pohyb nebo stravu, ale dokud je nic opravdu nebolí, často to odkládají.
A to je u obezity obrovský problém, protože její následky se nesčítají ze dne na den. Vznikají pomalu. Roky. A ve chvíli, kdy se projeví naplno, už často nejde jen o váhu, ale o cukrovku, vysoký tlak, kardiovaskulární onemocnění nebo zvýšené riziko některých nádorů.
Respekt není popírání reality
A tady se dostáváme k vaší nejostřejší větě: že normalizace obezity je velmi toxický krok společnosti. Co tím přesně myslíte?
Myslím tím, že se nám začínají míchat dvě úplně rozdílné věci. Jedna věc je respekt k člověku. Nikdo by neměl být terčem posměchu kvůli své váze, vzhledu nebo zdravotnímu stavu. To je naprosto v pořádku. Druhá věc je ale zdravotní realita. Obezita je klinicky diagnostikované metabolické onemocnění. Když začneme předstírat, že žádný problém neexistuje, nepomáháme lidem. Naopak jim můžeme uškodit.
Proč je podle vás tak těžké mluvit o obezitě jako o nemoci? U cukrovky nebo vysokého krevního tlaku s tím problém nemáme.
Protože obezita je vidět. U vysokého tlaku to na člověku nepoznáte. U cukrovky také ne. U obezity ano. A právě proto se kolem ní nabalilo obrovské množství emocí, předsudků a stereotypů. Spousta lidí si stále myslí, že obezita je důkaz slabé vůle. Že kdyby se člověk víc snažil, prostě by zhubl. Jenže tak jednoduché to není.
Máme pacienty s hormonálními poruchami, s poruchami štítné žlázy, s metabolickými problémy, s chronickým stresem nebo s poruchami příjmu potravy. Když všechny tyto lidi hodíme do jednoho pytle a řekneme jim, že jsou jen líní, nikam se neposuneme. Na druhou stranu ale nesmíme sklouznout ani k opačnému extrému, kdy budeme tvrdit, že obezita není problém. Je to problém. Jen není vždycky tak jednoduchý, jak si představujeme.
Na konferenci zaznělo, že obezita patří mezi nejvýznamnější rizikové faktory rakoviny dělohy. Překvapuje vás, že se o této souvislosti příliš nemluví?
Ano i ne. Když se řekne prevence rakoviny, většina lidí si představí kouření, alkohol nebo genetiku. Jenže metabolické zdraví bývá stejně důležité. U rakoviny dělohy obzvlášť. Tuková tkáň není jen pasivní zásobárna energie. Je metabolicky aktivní. Produkuje hormony, ovlivňuje zánětlivé procesy v těle a zasahuje do celé řady mechanismů. Právě proto je obezita jedním z významných rizikových faktorů vzniku rakoviny dělohy.
Kam zmizela vláknina
Často se mluví o cukru. Vy jste ale během přednášky opakovaně zmiňovala vlákninu. Proč právě ona?
Protože o cukru mluví všichni, ale o vláknině skoro nikdo. Přitom právě vláknina patří mezi látky, které české populaci dlouhodobě chybějí. Doporučený příjem se pohybuje kolem třiceti gramů denně a většina lidí se na tuto hodnotu ani nepřiblíží.
Vláknina má přitom obrovské množství funkcí. Pomáhá trávicímu systému, ovlivňuje střevní mikrobiom, pomáhá regulovat hladinu cukru v krvi a má význam i v oblasti hormonálního zdraví.
Kam se vlastně vláknina z našeho jídelníčku ztratila?
Často doslova během zpracování potravin. Vezměte si obyčejné jablko. Nejvíce vlákniny bývá ve slupce. Jenže když z něj uděláte kapsičku nebo pyré, výrobce chce dosáhnout hladké konzistence. A právě vláknina bývá první věc, která překáží.
Jedna věc mě během přednášky překvapila. Tvrdila jste, že mražená zelenina může mít někdy lepší výživové hodnoty než čerstvá.
To nejste sám, to spoustu lidí překvapuje. Jenže mražená zelenina se obvykle zpracovává ve chvíli, kdy je na vrcholu své zralosti a nutriční kvality. Díky tomu si zachová většinu živin velmi dlouho. Lidé mají pocit, že mražené automaticky znamená horší. Ve skutečnosti může být mražená zelenina skvělou variantou. Zvlášť pokud ji plánujeme tepelně upravovat. Navíc je cenově dostupnější a dostupná po celý rok.
Kdybyste měla vybrat jednu jedinou změnu, která by během příštích deseti let mohla snížit počet případů rakoviny dělohy, jaká by to byla?
Nebyl by to nový lék ani nová technologie. Byla by to právě práce s obezitou. Protože právě tam máme největší prostor něco změnit. Kdyby se nám podařilo snížit výskyt obezity v populaci, neprojevilo by se to jen na rakovině dělohy. Projevilo by se to prakticky napříč celým zdravotnictvím.
A možná právě proto bych byla ráda, kdybychom o obezitě přestali mluvit jako o estetickém problému. Je to zdravotní problém. A čím dřív si to připustíme, tím lépe pro nás všechny.