Ať už si to uvědomujeme nebo ne, prostředí internetu a technologií se vyznačuje velkou propastí, co se týče schopností ho využívat. Vezměte si třeba osmnáctiletého studenta a sedmdesátiletého důchodce. I když vezmeme v úvahu výjimky, tak je jasné, že digitální prostředí je obecně bližší mladým. Vyrůstají v něm, znají ho, je pro ně snadné se v něm orientovat. Starší uživatelé sice také začínali od nuly, ale hůř se učí a chápou nové věci. Těžko si představit sedmdesátníka, který by mohl soupeřit v digitálních dovednostech s průměrně zručným teenagerem.

Generace dospívající před patnácti lety, kterou je už možné označit jako digitální, zatím do důchodového věku nespěje. I tak už třeba současní čtyřicátníci za svými dětmi v online prostředí zaostávají, o starších lidech ani nemluvě. Ona zmíněná generační propast je zřejmá a bude existovat ještě dlouho, píše magazín BuzzFeed.


Lidé ve věku 65 let a víc budou brzy nejen v USA početně nejsilnější věkovou skupinou a tento trend bude údajně trvat minimálně několik desetiletí. Do seniorského věku se z tohoto pohledu co nevidět dostanou mileniálové a vzhledem k překotnému vývoji technologií si potom asi nevystačí se základní schopností odhalit fake news na Facebooku.

Problémem je samota

V USA je problém edukace starších uživatelů internetu velké téma, hlavně po prezidentských volbách v roce 2016. Tehdy se ukázalo, že starším lidem je možné věšet bulíky na nos až překvapivě snadno a že mají problém rozlišit mezi zprávou, názorem a evidentním nesmyslem. Mediální gramotnost by měla začínat pochopením faktu, že ne všechno na internetu je pravda. Velkým problémem je samota seniorů. Jeden z výzkumů provedený v Americe ukázal, že čtvrtina tamních seniorů ve věku 70 let a více podniká první krůčky na internetu samostatně. Tedy bez možnosti se někoho zeptat na ta nejzákladnější fakta a možnosti.

Staří opuštění lidé mají často třeba Facebook jako základní zrcadlo světa.

Vzniká tak jakási nová symptomatická skupina Američanů – jsou staří, opuštění, relativně bohatí (nemají problém pořídit si tablet nebo počítač), neznají nikoho z okolí a hlavně jsou naštvaní. Internet se pro ně stane kamarádem, zpovědnicí, zdrojem informací, jediným pojítkem se světem. A to internetu vlastně nerozumějí, neumí ho používat. Z tohoto pohledu je pak jejich stopu možné přirovnat ke stopě malého dítěte, poznávajícího svět metodou pokus-omyl.

Cílení na stáří

Staří opuštění lidé mají často třeba Facebook jako základní zrcadlo světa. Fotí první selfíčka, zjišťují, že je tam i nějaká reklama, a zaplétají hovory s cizími lidmi. A fake news sdílejí sedmkrát častěji než mladší lidé. Jejich náchylnost k uvěření prakticky čemukoliv je dechberoucí. Existují reklamní kampaně, které cílí na staré lidi a nabízí jim něco, co by si soudný člověk za takovou cenu a za takových podmínek nepořídil. To samé platí u politických kampaní, apelovat na starší je snadné a jejich lajk či sdílení tohle všechno posune o kousek dál. Naše babičky pak lajkují nejrůznější podivnosti, a pokud jim neřekneme, jak se věci mají, budou to dělat i dál. Když je senior sám a nemá nikoho, kdo by mu poradil, dostane se do kruhu fake news a nejrůznějších útočných výlevu velmi rychle.

Začaly se ozývat názory, že by nebylo marné vytvořit něco jako internet pro starší, tedy „senior-proof internet“.

Starší uživatelé internetu si oblíbili Facebook, protože ho znají, všichni o něm mluví. Je to pro ně esence nových technologií a vlastně i internetu. Zatímco si z nich jejich vnuci na Instagramu a Snapchatu dělají srandu, tedy hlavně z toho, jaké blbosti jejich dědové a babičky na Facebooku sdílejí. To, jak na tom senioři s digitální gramotností jsou, je ale spíš k pláči.

Senior proof

Starší lidi k jejich v určitém ohledu bezstarostnému chování na internetu vede mnohdy samota a izolovanost. Chtějí se pobavit, interagovat a k tomu klasická televize nestačí. Snaží se vyhýbat konfliktům, na druhou stranu přitahují zdroje informací, které odrážejí jejich světonázor. K veškerým možným způsobům zneužití jsou stejně jako v reálném světě i v digitálním prostředí náchylnější. Vezměme si příklad takzvaných „nigerijských dopisů“.  Na tuto notoricky známou vějičku může dnes skočit snad jenom jedinec mdlého ducha, nebo důvěřivý důchodce…

Existují weby určené dětem, takové, na kterých by nemělo číhat nebezpečí v podobě škodlivého obsahu nebo podvodů. Teď se začaly ozývat názory, že by nebylo marné vytvořit něco jako internet pro starší, tedy „senior-proof internet“. Tedy chráněnou zónu, kdy by senioři měli být v bezpečí. Pokud bych byl já v jejich kůži, vnímal bych tyto pokusy jako snahu o nahnání do nějakých rezervací, až příliš připomínajících dvoreček pečovatelského domu. Ale tam je přece nuda, ne? A proto se sedmdesátníci a starší vydávají na internet, kde to neznají a od kterého očekávají dobrodružství podle svého gusta. Řešením je podle mého hlavně edukace, kurzy digitální a mediální gramotnosti, pomoc seniorům ze strany rodiny.

foto: Shutterstock, zdroj: BuzzFeed