Vědci si od na první pohled (a poslech) lehce bizarního výzkumu slibují, že by jim mohl pomoci lépe porozumět například sluchovým halucinacím, které doprovázejí duševní nemoci, jako je schizofrenie. A nejen ty. Patologické jevy mohou být jak akustické, tak vizuální, což někteří mohou interpretovat jako jasnovidectví, jiní jako vidiny. Reálné hodnocení těchto „schopností“ pak zajímá jak psychiatry a psychology, tak antropology, studující náboženské a duchovní zážitky. Vědci by zejména chtěli lépe pochopit, proč někteří lidé berou hlasy ve své hlavě (ať už jsou odkudkoli) jako spirituální zkušenost, zatímco jiní je považují v obavě o své duševní zdraví minimálně za zneklidňující.

Psycholog Peter Moseley z Northumbria University ve Velké Británii, který se pustil do výzkumu se svým kolegou Adamem Powellem z Durham University, říká, že predispozice k neobvyklým sluchovým zážitkům se objevuje už v dětství a vysoká náchylnost ke sluchovým halucinacím se pak vyskytuje mnohem intenzivněji u lidí, pro něž se vžilo označení médium.

Celkově 44,6 procenta spiritualistů hlásilo, že slyší hlasy denně, a 79 procent uvedlo, že tyto zážitky jsou součástí jejich každodenního života.

„Spiritualisté mají tendenci považovat tyto sluchové zážitky za pozitivní věc, se kterou se setkávají už od dětství a kterou pak často dovedou ovládat,“ vysvětluje Peter Moseley. „Pochopení toho, jak se tyto schopnosti vyvíjejí, je důležité proto, že by nám mohlo pomoci lépe porozumět rozdílu mezi těmito schopnostmi a duševními poruchami, které se projevují halucinacemi.“ Oba psychologové pak pro svůj výzkum spolupracovali se 143 dobrovolníky, kteří se přihlásili na jejich výzvu v médiích, a s 65 členy britského Národního svazu spiritualistů

Spiritualistou od 22 let

Tento svaz, tedy Spiritualist‘s National Union (SNU), je náboženská charita, která podporuje spirituální církve po celém Spojeném království a nabízí i školení duchovních léčitelů, duchovních médií, veřejných řečníků a učitelů. Ve Velké Británii působí od roku 1901, takže je tento svaz veřejně známý a nepředstavuje žádnou kuriozitu, zkrátka nic, nad čím by se řadový Brit pozastavoval. Celkově 44,6 procenta spiritualistů hlásilo, že slyší hlasy denně, a 79 procent uvedlo, že tyto zážitky jsou součástí jejich každodenního života.

Je nepravděpodobné, že by vnímání „hlasů ze záhrobí“ bylo výsledkem tlaku vrstevníků, sociálního kontextu nebo náchylnosti věřit v nadpřirozeno.

A zatímco většina uvedla, že slyší hlasy ve své hlavě, 31,7 procent hlásila, že hlasy měly rovněž externí původ. Ve srovnání s běžnou populací projevili spiritualisté mnohem vyšší víru v nadpřirozeno, aniž by se starali o to, co si o nich ostatní lidé myslí. Většina z nich svoje schopnosti také objevila v mladém věku – v průměru to bylo v necelých 22 letech. Navíc bylo zajímavé, že většina z nich se o spiritualitu nezajímala do doby, kdy poprvé ony hlasy uslyšeli. Teprve pak tito lidé začali hledat vysvětlení.

U dobrovolníků z řad běžné populace k ničemu takovému nedocházelo, ačkoli velká část z nich věřila v nadpřirozené síly. Mezi oběma skupinami nebyly žádné rozdíly, co se týče náchylnosti k vizuálním halucinacím. Výsledky naznačují, že je nepravděpodobné, že by vnímání „hlasů ze záhrobí“ bylo výsledkem tlaku vrstevníků, sociálního kontextu nebo náchylnosti věřit v nadpřirozeno. Proč ale někteří lidé takové schopnosti mají, bude otázkou pro další výzkum.

Když zemřelí odmítnou komunikovat

V závěru roku 2020 ovšem proběhl ještě jeden experiment. Záměrně používáme slovo experiment, protože tento už opravdu neodpovídá pravidlům vědeckého výzkumu. O co šlo? Vědci z Institute of Noetic Science a University of California San Diego v čele s doktorem Arnaudem Delorme pozvali tucet profesionálních médií a tucet běžných dobrovolníků z řad veřejnosti. Oběma skupinám předložili fotografie 180 zemřelých lidí, přičemž účastníci experimentu měli určit příčinu jejich smrti.

Média (tedy ti lidé, kteří si myslí, že umí komunikovat s mrtvými) k tomu směla využít svých schopností hovořit s mrtvými. Členové skupin při tom byli napojeni na přístroje, které sledovaly jejich fyziologické parametry. Výsledek? U médií byl ještě horší, než když příčinu smrti tipovali náhodně vybraní účastníci, a jejich myšlenkové pochody trvaly mnohem déle. Rozdíl byl i v záznamech přístrojů. Zatímco u běžných dobrovolníků se více aktivovala projekční zraková centra v mozkové kůře, u médií se podstatně zrychlil tep. Organizátoři experimentu to vysvětlují tím, že ti první soustředěně posuzovali vzhled zemřelých, zatímco „média“ stresovala myšlenka, že by v testu zklamala. Což se ostatně i stalo.

Související…

Na Dušičky: Vidíme duchy, nebo nám jen straší ve věži?
Alice Mikulášová

foto: Shutterstock, zdroj: ScienceAlert