Pokud by moc byla lékem na předpis, musel by se k ní dávat opravdu dlouhý seznam vedlejších účinků. Dokáže otrávit. Je opojná. Umí lidi zkorumpovat. Dokáže dokonce i přimět Tomio Okamuru, aby si o sobě myslel, že je sexy. Umí ale moc reálně poškodit mozek?

Historik Henry Adams mluvil pouze metaforicky, když popsal moc jako „něco podobné nádoru, který zmizí, až když vymýtí u oběti veškerou schopnost soucitu“. Nebyl ale daleko od toho, co po letech experimentů popsal profesor psychologie Dacher Keltner. Ten zjistil, že lidé se pod vlivem moci chovají podobně, jako kdyby prodělali traumatické poranění mozku. Stávají se impulzivnějšími, méně si uvědomují rizika a především – jsou mnohem horší v nahlížení na věci z pohledu druhých lidí.

Rozbité zrcadlo

Neurovědec Sukhvinder Obhi, který působí na University College London, popsal něco podobného. Když podrobil mozky mocných a méně mocných lidí přístroji transkraniální magnetické stimulace, zjistil, že moc ve skutečnosti poškozuje specifické neurální procesy zvané „zrcadlení“, které mají mnoho společného s empatií. Což vysvětluje jev, který Keltner nazval „Paradox moci“: jakmile se dostaneme k moci, ztratíme ty schopnosti, které jsme potřebovali k jejímu nabytí.

Mocní lidé si vedli špatně také v identifikaci pocitů osob na obrázcích nebo při odhadování reakcí kolegů.

Tato ztráta schopností byla dokázána několika způsoby. Ve studii z roku 2006 byli účastníci požádáni, aby nakreslili písmeno E na své vlastní čelo tak, aby ho ostatní byli schopni přečíst. Což je úkol, který vyžaduje schopnost podívat se sám na sebe z perspektivy toho druhého. Ti, co se cítili mocně, si vedli v experimentu třikrát hůř – neboli nakreslili písmeno obráceně (to trochu připomíná případ s Georgem W. Bushem, který na sebe strhl pozornost, když během olympiády v roce 2008 držel americkou vlajku obráceně). Další experimenty ukázaly, že mocní lidé si vedli špatně také v identifikaci pocitů osob na obrázcích nebo při odhadování reakcí kolegů.

Lidé, kteří jsou opojeni mocí, přestávají fungovat jako součást společnosti. A jejich mozky trpí


Fakt, že lidé mají tendence imitovat výrazy a řeč těla svých nadřízených, může tento problém ještě zhoršit. Co je ale podle Keltnera důležitější, je fakt, že mocní přestávají imitovat ostatní. Přitom smát se, když se všichni smějí, nebo zvážnět, když zvážní ostatní, nezpůsobuje jen to, že by se mocný ostatním zavděčil. Taková imitace umí vyvolat stejné pocity, které ostatní právě prožívají, a umožní je tak i lépe pochopit. Mocní lidé ale simulovat zážitky ostatních přestávají a to u nich podle Keltnera vede k „empatickému deficitu“.

Neumějí zrcadlit

„Zrcadlení“ je nenápadná forma této imitace, která se zcela odehrává v našich hlavách bez našeho vědomí. Když pozorujeme někoho v akci, ta část mozku, kterou bychom využili, kdybychom sami něco podobného dělali, se rozsvítí v sympatické reakci.

Obhi a jeho tým prováděli experiment tak, že ukazovali účastníkům videa s něčí rukou, mačkající gumový míč. Pro účastníky experimentu, kteří neoplývali žádnou přehnanou mocí, fungovalo zrcadlení skvěle: neurální spoje, které by sami použili, kdyby mačkali míč, se rozpálily. A co se stalo mocné skupině? Nic moc.

Moc podle výzkumu mění mozek tak, že dokáže vytlačit okrajové informace.

Byla jejich schopnost zrcadlení „zničená“? Spíše uspaná či znehybněná. Nikdo z účastníků totiž nebyl permanentně mocný, byli to pouzí studenti, kterým byl vnucen pocit moci díky předchozímu cvičení. Jejich „otupělost mocných“ se pravděpodobně vrátila zpět do normálu, jakmile pocit moci odezněl. Jejich mozky zkrátka po jednom odpoledni v laboratoři nebyly permanentně poškozeny.

Vytlačená empatie

Co by se ale stalo, kdyby byl ten efekt dlouhotrvající? Kdyby vám třeba analytikové z Wall Street měsíc co měsíc špitali do ucha chvály o vaší úspěšnosti, členové vedení vám nabízeli finanční bonusy a Forbes vás vynášel do nebes za „dělání dobra“, pak by se vám mohlo přihodit něco, co se v medicíně nazývá „funkční“ změny na mozku.

Moc podle výzkumu mění mozek tak, že dokáže vytlačit okrajové informace. Což je v mnoha situacích velice užitečné a efektivní. V sociálním kontextu nás to ale činí tupými až natvrdlými, což nemusí být přímo špatné či škodlivé, pokud jste ale vrcholový manažer, můžete se časem stát kontraproduktivním. Místo abyste ostatní soudili podle jejich osobních charakteristik, více se spoléháte na stereotypy.

Co s tím?

Dá se s poruchou mocných něco dělat? Ano a ne. Zastavit moc dřív, než nám začne měnit mozek, je těžké. Trochu jednodušší je zabránit svému mozku, aby se „cítil mocně“.

Související…

Displeje ničí dětské mozky. Škodí jim už dvě hodiny denně
Kateřina Hájková

Moc totiž není dána společenským postem nebo pozicí, je to stav mysli. Pomoci tedy může například vzpomenout si na časy, kdy člověk ještě žádnou moc neměl nebo kdy se cítil bezmocný. Mozek tak bude možná schopen komunikovat jako „tenkrát“. Britský neurolog, bývalý člen parlamentu a ministr Baron David Owen, který za život určité moci také dosáhl, napsal o nemocech mocných lidí celou knihu. Osobně se prý proti nemoci z moci bránil sledováním dokumentů o „obyčejných“ lidech, vzpomínáním na svou vlastní minulost a čtením dopisů od voličů.

foto: Shutterstock, zdroj: The Atlantic