Do Sázavy jsem vyrazila vlakem a jako italská Červená Karkulka: v košíku láhev červeného Barola, paštiku z tuňáka, ciabatu. Jela jsem otestovat křehkého pacienta a jeho chuť k životu. Dveře příjemného rodinného domu v krásném údolí mi ale otevřel sebevědomý běžec. Michal Viwegh.

Související…

Stres je hlavně v hlavě, říkají známé české osobnosti
Věra Keilová

„Ptal jsem se kardiologů a ti mi kondiční běh nezakázali. Neženu se už za výkonností. Střídám běh s chůzí, občas běhám s mým sousedem, který taky zrovna není velký atlet. V tomto pojetí to je i pro mě zdravé. Díky chůzi a běhání jsem za půl roku zhubl o osm kilo, což mi kardiologové sami doporučovali. Nejsem schopný hlídat si životosprávu. Když chci zhubnout, musím se hýbat.“

Slavný televizní komentátor BBC Andrew Maar si dodnes nadává, že byl blbec. Klepla ho mrtvice, když se v padesáti vrhnul na intenzivní fyzický trénink. Jak se zpětně na týdny, které předcházely prasknutí vaší aorty, díváte dnes vy? (Přesto, že je teprve odpoledne, tak nám oběma nalévám do sklenic víno, které Viewegh po prvním loku ocení jako „velmi slušné Barolo“.)

„Já ale do běhání nešel diletantsky. Nejdřív jsem absolvoval zevrubnou zdravotní prohlídku. V Brně na klinice mi nenašli vůbec nic, prohlásili mě za zcela zdravého. V osmačtyřiceti jsem teda začal běhat, po dvacetileté pauze. Teprve po roce jsem si dal první půlmaraton, pak druhý půlmaraton a až za rok celý maraton. Dodneška svůj přístup považuju za zodpovědný, žádná hurá akce…“ (Snažím se ignorovat barevnou lékovku, leží mezi námi na stole a je narvaná pilulemi. Na každý den je jich nachystaných dvanáct.)

Takže v tomhle ohledu byste nic neměnil…

Nikdo mi nepotvrdil, že by mi aorta praskla kvůli intenzivnímu sportování v padesáti letech…

Ale tomu běhání prý předcházel bouřlivý mejdan…

Tak mejdanů jsem prodělal desítky… Spíš stovky. Kdyby mně po každém měla prasknout aorta, byl bych mrtvej už dávno. Ano, prasknutí aorty předcházely padesátiny souseda, ale to bylo dva dny předtím, to už jsem se z kocoviny dávno dostal, to bych s tím nespojoval. Spíš byly extrémní mrazy, teploměr ukazoval minus dvacet a já, druhý den po narozeninovém mejdanu, šel běhat. Nevím, jestli jsem si to nezpůsobil právě tím, ale nikdo mi to nepotvrdil, jsou to jen dohady.

Ale teď máte místo osrdečnice silikonovou hadici. Změnila nějak váš pohled, přístup?

Je to taková neviditelná protéza. Vlastně žiju s protézou. První měsíce to bylo vážně divný. Měl jsem na to  vlastní přirovnání: zahradní hadice. Vlastně je to docela podobné – třeba ty spoje… Zpočátku jsem si pořád říkal: jakou asi mají ty spoje výdrž? Ale zatím dobrý. (Zaklepe to do stolu.) Musím to brát s  nadhledem, ale asi i s  vděkem.

Po probuzení můj mozek nefungoval. Viděl jsem třeba zlatý staniol na čokoládě mé dcery a varoval jsem ji, ať se nespálí, že je to oheň.

Já si ten vděk ze začátku nařizoval, teď už ho ale opravdu cítím. Když jsem na tom byl první rok po té příhodě opravdu hodně špatně, říkal jsem si: Takový život nechci! Kdybych býval byl umřel, bylo by to lepší. Teď to považuju za rouhání, protože můj život se mezitím výrazně změnil k lepšímu. I cynik jako já už to přežití musí brát chtě nechtě jako dar.

Recepty na to, jak přežít smrt, rozhodně podávat nebudu, říká Michal Viewegh

Řekl jste, že si pamatujete nástup do sanitky a pak hluboké černé prázdno. Vy jste vlastně seděl na zlatém grálu. Mohl jste jen mávnout rukou a říct: viděl jsem záři, viděl jsem světlo… Miliony fascinovaných lidí by šly ochotně za vámi.

To bych ovšem svůj život založil na podvodu. Já vlastně na Raymonda Moodyho a na ten jeho Život po životě napsal už kdysi parodii. Vysmál jsem se té cestě tunelem i té „laskavé světelné bytosti“, která tam na nás údajně čeká. Vlastně by bylo spravedlivé, kdyby mi Bůh nebo snad Osud mou cynickou ironii vrátil tak, že bych to všechno opravdu prožil. To bych se asi dneska hluboce kál a říkal si: Jo, chlapče, rouhal ses… Ale já fakt nic neviděl. A pokud jsem to viděl, nepamatuju si to.

Žil jsem dvanáct let s biomanželkou. Dokonce bych řekl, že na esoterické věci reaguji poněkud popuzeně.

 

Naposled si vybavuji vstup do sanitky, a tím to skončilo. A pak až probuzení po operaci, kdy jsem sotva poznával rodinu a vůbec jsem nechápal, kde jsem a co se to děje. Myslel jsem, že jsem pořád v Jižní Americe, kde jsem byl krátce předtím na pár týdnů na pánské jízdě. Po probuzení z umělého spánku můj mozek nefungoval. Viděl jsem třeba zlatý staniol na čokoládě mé dcery a varoval jsem ji, ať se nespálí, že je to oheň. Můj mozek podával velmi absurdní výkony.

Vůbec jsem si neuvědomila, jaké je Sázava mystické místo, ten pozoruhodný masív, léčitelská historie svatého Prokopa, který tu zakládal klášter. Řekl byste, že vám pomohlo i tohle prostředí? Všechno ezoterické dnes letí…

No tak já jsem z těchto věcí myslím definitivně vyléčený. Žil jsem dvanáct let s biomanželkou. Dokonce bych řekl, že na esoterické věci reaguji poněkud popuzeně.

Ani ten skalní masív vás nebere? To je přece síla.

Myslíte jako říční údolí? No výhled je tu hezkej, ale jestli to má zrovna léčebné účinky…

Co vám pomohlo se dostat zpátky? Vypadáte dobře.

Pokud si někdo myslí, že budu podávat recepty na uzdravení, protože jsem přece přežil něco, co většina lidí vůbec nepřežije, a ještě se pak bez větších následků znovu postavil na nohy,  tak to ho fakt zklamu. Já recept nemám. Já jen vím, že alternativní návrhy typu homeopatika, numerologie a podobně byly slepé uličky.

Vy jste to zkoušel?

Samozřejmě, taky jsem tím prošel. Protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Takže i bytostný racionalista jako já, když je na dně, podlehne nejrůznějším šarlatánům. Naštěstí jsem podlehl jen dočasně… Mám tu za souseda Jardu Duška, který mi doporučil doktora Jana Hnízdila. A ten mě pak už navedl na racionální cestu.

Jaká je to cesta?

On mi vlastně dal zdánlivě banální radu, ale ta zdánlivě zcela banální rada byla posvěcená jeho autoritou, kterou respektuji. On mi říkal: Musíte se hodně hejbat, musíte hodně chodit, být na sluníčku, sednout si třeba do trávy na zahradu… A protože tohle bylo lékařské doporučení, nikoliv jen laická rada od souseda, tak jsem ta jednoduchá doporučení přijal.

Bráchové a jejich manželky se o mě fakt starali, hodně mi ten návrat do života usnadnili.

Koupil jsem si hole, začal ten takzvaný nordic walking. Zhubnul jsem, projevilo se to pozitivně na psychice. Moje manželská krize sice pak vyvrcholila rozvodem, ale od té chvíle se to začalo zlepšovat, naučil jsem se být samostatný. Byl jsem nějakou chvíli sám, ale dlouho mi to nevydrželo.

Což je asi taky dobře…

Je, protože mám teď u sebe laskavou bytost. A taky rodina se o mě hodně starala. Ten protější baráček, tam bydlí brácha se ženou. Za ním bydlí maminka, druhý brácha je v Říčanech, půl hodiny cesty. Mám celou rodinu blízko. Bráchové a jejich manželky se o mě fakt starali, hodně mi ten návrat do života usnadnili.

Ale pořád to ještě není stoprocentní.

„Samozřejmě, ztráty zůstaly. Mám zakázáno si stěžovat, nicméně když se ptáte… Mám problémy s pamětí, zejména s tou krátkodobou. Zapomínám na schůzky, zapomínám věci. Všichni mě utěšují, že to mají taky. Já to mám ale v extrémní míře. V zapomínání mě nikdo neporazí.

Zajímal jste se o umělou inteligenci? Až to bude s mou pamětí kritické, těším se, že se napojím na umělou inteligenci, jako se mobil nabíjí v zásuvce. Nepátral jste po tom?

Napojení na umělou inteligenci jsem vážně nezvažoval, protože já jsem člověk, který donedávna ještě neměl ani Facebook. Moje znalosti počítače končí u textového editoru. Vůbec nejsem tenhle typ. Ale byly tu různé návrhy – průkopnické cesty moderní medicíny, zásahy do mozku a podobně. Jednu chvíli jsem o tom uvažoval. Ale můj život není a nebyl zase tak strašný, abych se kvůli dílčím zlepšením odvážil jít do tak velkého rizika.

Do otevírání lebky jenom kvůli notorickému zapomínání bych už dneska nešel.

 

Odhodlat se k operaci mozku není jen tak. Kdybych nepoznával lidi, koktal a netrefil doma ani na záchod a někdo by mi slíbil, že se to změní, určitě bych do toho šel. Ale já už víceméně normálně funguju, píšu knihy, jezdím na dovolené, na špatnou paměť mám různé pomůcky – do otevírání lebky jenom kvůli notorickému zapomínání bych už dneska nešel.

Jak vypadá ten váš pomocný systém?

Je to banální: ustavičně u sebe mít velký diář, který je každý den plný.

Michal Viewegh dorazil s přítelkyní na křest knihy Muž a žena

Představovala jsem si spíš systém lístečků…

Lístečky ztrácím. Dlouhodobou paměť jsem ani v minulosti neměl nijak úžasnou, takže současnost je víceméně srovnatelná s dobou před onou zdravotní příhodou. Krátkodobá paměť se sice mírně zlepšila, ale pořád se večer podívám do diáře, vím, že je sedmého a že druhý den mám ty a ty povinnosti, ale ráno už to v hlavě není.

Byl jsem hedonista a mnoho věcí, včetně svého osobního úspěchu, jsem považoval za samozřejmé, skoro jsem si úspěch nárokoval.

Musím otevřít diář na nočním stolku a zjistit to. Zlepšilo se to třeba v tom, že když jedu ráno do IKEMu, připravím si už večer oblečení na židli. A díky tomu si po probuzení uvědomím, že patrně někam odjíždím.  Ale někdy se stává, že ani tak nemám vůbec tušení.

Co se u vás změnilo obecně? Jaká je třeba vaše „velká otázka“?

Zajímalo by mě, jestli je pravdivý ten racionální výklad, že to byla jen kosmická náhoda, že nic nebylo a není předurčené a že naše životy jsou jen směsí náhod, které možná malinko ovlivňujeme vůlí, ale velký vliv vlastně nemáme… Nebo mají pravdu ty ezoterické výklady, že to byl v mém případě vzkaz shůry, že jsem svůj život žil špatně? Což je něco, co jsem do určité míry ochoten připustit. Byl jsem hedonista a mnoho věcí, včetně svého osobního úspěchu, jsem považoval za samozřejmé, skoro jsem si úspěch nárokoval. Můj vnitřní hlas mi říká, že víc pokory by mi v minulosti asi prospělo.

Pojďme ale k dnešku. Vy jste někde řekl, že si před vašimi dospívajícími dcerami a další „elektronickou mládeží“ občas připadáte jako exot. Nepotřebovali by ale dnešní dospívající naopak víc reálného než toho elektronického světa? Neměli jsme je víc krotit?

Já myslím, že už to moc nejde, že to musíme útrpně tolerovat. Můžeme to jen lehce korigovat. Rodičovský úspěch je, že se vám podaří, aby holky aspoň u té večeře mobily odložily. Ale jinak je to jejich svět, jejich kamarádství takhle fungují. Sedí v autě a přitom se pobaví s šesti kamarádkami, pošlou si fotky… Jsem v tomhle Marťan. Přesnější přirovnání by bylo  člověk 19. století.

Jsem stejná. A přitom bych teď měla pracovat online. Ve mně se teď  úplně všechno příčí proti tomu, abych byla 24 hodin denně sedm dní v týdnu na příjmu. Chci z toho ven.

Za technické diletantství, za tuhle dobovou vykolejenost se myslím nemusíme stydět. Já si to už sám sobě dovolil. A někdy naopak se svým technickým diletantstvím demonstrativně exhibuji. Ano, Facebook mě donutili založit, protože i knížka je zboží, autor se musí zviditelnit, jinak přestane jako spisovatel existovat. Rozhodně si ale Facebook nezapínám ze záliby. I mobil jsem měl jako jeden z posledních.

Proč mám na Facebook psát, jak, s kým a kde jsem strávil víkend? Proč tam mám dávat fotky talíře s tuňákem?

Bude to znít strašně naivně, ale já vůbec nerozumím ani té terminologii. Status přátel? Zeď? Pořád jsem se ptal: A co je to dovolit a nedovolit jim přístup? A teď mi tam vyskakují úplně cizí lidi. Jsou ve „skupině uživatelů“, nebo je to ta druhá grupa? Nevím, jestli si na tenhle způsob mezilidské komunikace někdy zvyknu. Buď jsem sám a jsem docela spokojený, nebo je mi smutno a pak zavolám kamarádovi a půl hodiny si spolu vykládáme. Nebo pozvu sousedy na víno… Nebo jdu k bráchovi, nebo zajedu za druhým bráchou.

Ale pro marketing knížky je Facebook důležitý, s těmi oficiálními stránkami jsem proto smířený. Lidé se dozví, kdy mám autogramiádu, jaká vyšla knížka... Ale i ve mně se něco pořád vzpírá. Proč tam mám psát, jak, s kým a kde jsem strávil víkend? Proč tam mám dávat fotky talíře s tuňákem? To mi připadá v jistém smyslu zvrácené. Bude to ale nepopulární názor. Jenomže takovou protiváhu k většinovému životnímu stylu naléhavě potřebujeme.

Pořád se ještě dokážete rozčílit, ale jinak bych řekla, že působíte, jako člověk, kterého jeho velký vztek přešel.

Měl jsem různá období vzteku. Třeba porozvodový vztek, ale tím nechci říct, že jen na exmanželku, byl to i vztek na sebe samotného. Pak jsem měl dlouho vztek na svého nakladatele, který byl čtvrt století mým největším životním přítelem. Za poměrně dramatických okolností jsme se rozešli a já mu ten rozchod dodnes vyčítám, protože nad naše kamarádství nadřadil svoje zájmy. A tomuhle všemu předcházel šok a vzteklý údiv z toho, že jsem najednou málem nebyl.

Manžel dva roky bojoval, aby ustál rakovinu. Došlo až k tomu, že nám řekli, že tu na podzim nebude. Pro všechny to bylo blbý, ale pro něj samozřejmě nejtěžší. Vybavila jsem si Dostojevského, jak tam stojí, čeká kulku a ona v poslední chvíli nepřijde… Člověku to dává s ničím nesrovnatelnou zkušenost, ale můj závěr je, že bych si ji raději odpustila.

Já tomu říkám nevyžádaná zkušenost. Je velká, obrovská, ale nevyžádaná. Nikomu bych tohle nedoporučoval.

Proto teď už nesouhlasím s Nietzschem, že co tě nezabije, to tě posílí.

V tom bychom se shodli. Ono vás to sice nezabije, ale ubije. Něco vám to ale i dá: zkušenost – řekněme určitou sílu, velikost, nadhled… Nadhled je možná nejpřesnější. Nadhled nad banalitou. Ale to zdaleka nevyváží všechno utrpení, tu bolest, všechny ty věci, které s tím jdou ruku v ruce.

Co se týče těch banalit, jak jste se změnil?

Člověk, který skoro umře, je minimálně pár dalších let méně povrchní, než kdysi býval. Už mu opravdu nezáleží na tom, jestli pije Barolo a Brunello. Rád bych řekl, že se snažím nerozčilovat nad maličkostmi a nad banalitami, ale ne vždy se mi to daří. Snaha nebo snad lépe tendence tu nicméně je.

Já jsem vlastně statisticky mrtvej, přežil jsem něco, co přežije jen deset procent lidí.

Člověk si víc váží každodenních věcí. Třeba být u sousedů a vypít s nimi láhev vína. Nebo jet do Pece pod Sněžkou s dcerami. Sedí s nimi v restauraci na lyžařském svahu, jí předražený guláš a je za tu situaci vděčný.

Patří mezi ty banality i nálada ve společnosti?

Já si už dovoluju luxus nenechat se otrávit. Své vlastní blbé nálady mám dost. Ale občas, když mě něco v politice či společnosti fakt rozčílí, napíšu o tom fejeton do Lidových novin. Většinou ovšem už politiku neřeším. Já jsem vlastně statisticky mrtvej, přežil jsem něco, co přežije jen deset procent lidí. Myslím, že mi to dává právo věnovat se jiným věcem. O české politice a korupci jsem napsal dva tlusté romány a bezpočet článků.

foto: Profimedia