Na scenáristu a režiséra Woody Allena se názory různí. Někteří (zejména ti dříve narození) diváci jeho filmy hltají, jiní mu naopak nemohou přijít na jméno. Ti mladší už možná ani nevědí, o koho jde. Ale je to klasika, a tak si pro ilustraci nenápadného rozkladu vztahů vypůjčíme Allenův film z roku 1992 Manželé a manželky. Máte-li jej možnost zhlédnout, neváhejte. Stojí za to.
Itálie nemusí být horší
Dva páry, na jedné straně Woody Allen a Mia Farrowová coby zdánlivě harmonický pár, který kráčí manželstvím poklidně a bez konfliktů, na druhé Sydney Pollack a Judy Davisová, jejichž vztah je bouřlivý a plný hádek. Jednoho dne tento druhý pár svým poklidným přátelům oznámí, že se rozcházejí. Pro Allena s Farrovovou je to rozbuška. Ze skříní začnou najednou vylézat kostlivci a zpod koberce se na povrch derou dlouho neřešené problémy, páchnoucí hnilobou. A víte, jak to dopadne? Pollack s Davisovou krizi ustojí, vykřičí na sebe vše, co je vzájemně štve, a vrátí se k sobě. Filmové, a posléze i to skutečné manželství Woody Allena a Mii Farrowové se zachránit nepodaří. Je už příliš rozklížené.
Na začátku je vždy láska a velké těšení na společný život. Jak se říká, dvě děti, domeček a labrador. Jenže cesta k vysněnému cíli není snadná, trvá několik let a na jejím konci může být vyčerpání a vzájemné odcizení. Jako v případě mladých partnerů, říkejme jim třeba Lucie a Petr. Chodili spolu od vysoké školy, jejich vztah byl prověřený, dalo by se říct. Pak Lucie otěhotněla. Radost obou byla obrovská, koupili si domek za městem, na něž si vzali velkou hypotéku, a Petr se rozhodl zvýšit si ještě kvalifikaci, aby mohl pomýšlet na vyšší plat. Zdálo se, že je nic nemůže zaskočit.
Nezaléváš, neroste
Jenže zaskočilo. Množství povinností a ztráta energie. Lucie se po porodu několik měsíců nevyspala, nedostala se z domu, byla stále jen s dětmi. Vysílala signály, že je vyčerpaná a potřebuje vystřídat. Jenže Petr tomu nerozuměl. Přece pracuje a studuje, má toho taky hodně a ani on ze strany Lucie necítí pochopení či ocenění.
Uběhlo pár let. Měli vše, co si vysnili. Dům byl splacený, děti povyrostly a staly se z nich samostatné jednotky. Petr s Lucií si zvykli nezatěžovat druhého svými problémy, nebavili se o tom, co ten druhý prožívá a cítí, a vlastně to ani nechtěli vědět. Záleželo jim na dětech, možná i na domku, který spolu opravili a zařídili, ale na sobě navzájem už jim nezáleželo.
Jakmile partnera vyslechnete jen z povinnosti a dáte mu najevo, ať to hlavně zkrátí, vydali jste se na cestu do pekel.
Podvyživený vztah neboli ten, o který dlouhodobě nepečujeme, je jedním z nejčastějších důvodů jeho krachu. Přitom ti lidé spolu mohli být, nejde o patologické osobnosti. Nedostatek péče vztah zabíjí pomalu, dlouho a nenápadně. Ránu z milosti mu pak dá třeba nevěra. Ta ale není příčinou, jen důsledkem. Dlouhodobou podvýživu ustojí málokterý vztah, přitom důvodem může být opravdu těžká životní situace, třeba nemoc blízkého člověka, například rodiče, sourozence, nebo vaše. Vztah často negativně ovlivní i rodičovství, změna práce, které se zpočátku musíte a možná i chcete nadstandardně věnovat. Trvá-li to ale dlouho, vztah to většinou zahubí.
Když si nenasloucháte
Bez naslouchání se nelze sladit. Je to podobné jako v hudbě. Nestačí na začátku naladit tóninu a tempo a pak už se v klidu soustředit jen na vlastní noty. Jakmile se o druhého přestanete zajímat, vzájemné naladění se začne klížit a soulad hroutit. Jenže naslouchání v letitém partnerství není opravdu jednoduché. Jen máloco, o čem partner mluví, se vás netýká. Právě naopak. Nejen, že se vás to zatraceně týká, navíc vás to často upřímně štve. Třeba to, že se partner nedokáže postavit šéfovi, který ho z vašeho pohledu šikanuje, podceňuje, a to i finančně. On nedokáže zaměstnání změnit ani se nadřízenému postavit. Ale má potřebu to s vámi neustále rozebírat.
Od vás se chce, abyste dali stranou své pocity a frustrace a jen naslouchali. Těžké, viďte. Jenže pokud to nedokážete, nemůže k vzájemnému naladění dojít. Vy máte třeba zase jinou achillovu patu, problém, který neumíte vyřešit, ale chcete se o něm bavit. Pokud si nedokážete vzájemně naslouchat, začne frustrace vztah postupně rozkládat. Naslouchání vyžaduje mnohem víc času, energie a trpělivosti než si vytvořit rychlý závěr na základě předsudku. Jakmile partnera vyslechnete jen z povinnosti a dáte mu najevo, ať to hlavně zkrátí, vydali jste se na cestu do pekel. Dá to práci a chce to spousty trpělivosti, ale vědomé naslouchání je podmínkou trvalého porozumění.
Krok za krokem
Existují čtyři kroky, které vám mohou pomoci zlepšit naslouchání. Prvním je ztotožnit se s vypravěčem. Podmínkou je, že do příběhu vůbec nebudete míchat sebe, což je někdy hodně těžké, protože partnerovo vyprávění se vás většinou bytostně týká. Vezměte si třeba příběh, s nímž se v partnerské poradně svěřila jedna z klientek. Manžel jí byl nevěrný, což ona nevěděla a vlastně to ani nepotřebovala vědět. Jenže on to potřeboval sdělit, prý aby před sebou neměli žádná tajemství. Pak to chtěl denně rozebírat. Takové naslouchání, kdy se máte ztotožnit s vypravěčem a neztotožňovat se sama se sebou, musí být čiré peklo.
Reklama
Druhým krokem je zjistit, proč partner vnímá situaci právě tímto způsobem. Ptejte se, proč se chová, jak se chová, ale bez útoku, snažte se vyhnout moralizování. Třetím krokem je ubezpečení se, že jste jeho motivy dobře pochopili. Ale neanalyzujte je, jen se ubezpečte, že to myslel opravdu tak, jak vám sdělil. Pokud jste prožili podobnou situaci, podělte se o to. Mluvte hlavně o pocitech, které jste tehdy měli.
Největší zabiják
Na závěr jsme si nechali největšího hrobaře vztahu. Ten se náhle zjeví, když svůj vztah začnete vnímat jako něco automatického. Když výhody vzájemného soužití začneme vnímat jako samozřejmé a nevýhody nabývají obludných rozměrů. Víme například, že kdykoli se vrátíme domů, partner tam bude, bude uvařeno, uklizeno, špinavé prádlo se hází do koše a ze skříně se bere čisté a vyžehlené, že auto je vždy natankované a vyčištěné, z kohoutku teče teplá voda a topení funguje. Jakmile tohle a mnoho dalšího začneme vnímat jako něco automatického, máme na problém zaděláno.
Od toho už je totiž jen krůček k tzv. čtyřem jezdcům vztahové apokalypsy, o nichž partnerští poradci tvrdí, že jakmile je u páru zaznamenají, vědí, že šance na záchranu vztahu je malá, pokud vůbec nějaká. Kteří to jsou? Přehnaná kritičnost, kdy sklouzáváme ke generalizování ve smyslu – ty nikdy, ty vždycky… Pak pohrdání. Sem patří nadávky plné invektiv, shazování a zesměšňování – „Na co sáhneš, to poděláš.“ Třetím jezdcem je defenzíva neboli vyvinění ze spoluzodpovědnosti. To je takové to „nemůžu za to, kdybys ty neudělal toto, tak já bych neudělal tohle“.
Důsledkem předešlých jezdců je ten čtvrtý – stavění komunikačních bariér. Jde o snahu uniknout před nepříjemnými tématy, kdy ve chvíli, kdy partner téma otevře, odcházíme, nebo dáváme jiným způsobem najevo, že se o tom nechceme bavit. Podle párových terapeutů přijíždí tento čtvrtý jezdec jako poslední. Jakmile se objeví, bývá už na záchranu vztahu pozdě.