Ten čas, kdy Vánoce jsou na dohled, ale ještě ne na dotek, kdy zbývá do závěrečného týdne roku pár dnů, které v mnohých firmách vypadají, jako by za týden očekávaly dva roky prázdnin a ne několik volných dní, ten čas právě nastal. Všechno, co se nestihlo za celý rok, musí být hotovo nyní. Z paměti počítačů se vynořují zapomenuté resty a my si klademe klasikovu otázku: Kam s ním?
Nechat to být už nemůžeme, protože věc by měla být fakturována tento rok, ale rozhodně ji nestihneme dodělat, protože grafik zítra odjíždí, a už teď nestíhá. Klientovi zavolat nemůžeme, protože bychom ho na nedodělanou věc upozornili, a on by logicky řekl, že musí být udělána do konce roku, a my víme, že to nestihneme.
Do ledna se to přesunout nedá, protože je to letošní práce, a v lednu už začne nová kampaň a tohle bude zastaralé. Z odporně přesného programu, který hlídá rozdělané práce a deadliny, to nedostanu, protože je vytvořen právě proto, aby se nic neztratilo. Je tedy třeba to dodělat, což znamená, vytvořit dojem, že věc je hotová, a předložit ji klientovi tak, aby měl radost, že jsme to do konce roku stihli, i když vlastně už nic jiného nezvládneme rozjet, ale to nevadí, vrhneme se na to v lednu, hlavně že jsme tohle letos dodělali.
Na to bude čas
V tomto předvánočním čase vylézají nejen kostlivci staří, ale k líhnutí se připravují dračí vajíčka budoucích průšvihů. „Na rozmyšlení tohohle bude čas mezi svátky,“ říkám si u mnoha úkolů, které vyžadují klid na přemýšlení a delší přípravu, tedy něco, čeho se v běžném provozu nedostává. I hážu do kalendáře na dny mezi 27. prosincem a silvestrem spoustu úkolů, na které přece bude spousta prostoru.
Po dlouhé době jsem nemyslel na nic, jen melancholický pocit z předvánočního piva se ve mně přeléval jako ty vypité půllitry.
Až ten kalendář otevřu na Nový rok, zjistím, že nemám hotovo nic. Nejdříve jsem se „léčil“ z rodinných Vánoc a pak ze setkání s přáteli. Ostatně mezisváteční setkávání. „Zůstávám v Praze mezi Vánocemi a silvestrem, bude čas se v klidu vidět,“ naslibuji pravidelně kdekomu, což je s radostí kvitováno. Právě proto se nedostanu k tomu přemýšlení a nový rok začne improvizací podobné té, kterou starý skončil.
Když to praská
Uprostřed nervozity předvánočního mezidobí se však naštěstí stane zázrak, vpravdě vánoční. Jako tuto středu. Měl jsem domluvené pivo s kamarády, za což jsem se ještě hodinu před setkáním proklínal, protože nestihnu napsat, co jsem měl, a kocovina, to je to poslední, co zítra potřebuji, když někteří klienti v pátek mizí z kanceláří, a já s nimi musím spoustu věcí probrat.
I vyšel jsem ven, nadávaje sám sobě, že jsem to pivo nezrušil a místo toho se nevěnoval pracovním povinnostem. Jenže sotva jsem otevřel dveře domu, nastal ten každoroční vánoční zázrak. Ocitl jsem se v jiné dimenzi. Padal sníh a Praha byla taková tišší. A lidé chodili pomaleji a ten sníh praskal pod nohama a já najednou neměl pomyšlení na termíny odevzdání, ale těšil jsem se na kamarády, protože to je důležitější. A pak večer jsem se nenechal dovézt až k domu, ale vylezl jsem dřív a šel téměř prázdnými ztichlými Vinohrady. A bylo mi hezky. Po dlouhé době jsem nemyslel na nic, jen melancholický pocit z předvánočního piva se ve mně přeléval jako ty vypité půllitry.
Samozřejmě, že ráno jsem se proklínal, že nemám vůli zrušit pivo s lidmi, se kterými se můžu vidět kdykoliv jindy, a kvůli tomu nestihnu, co mám. Jenže ono to tak není. Předvánoční setkání jsou jiná. Zakončují rok a utvrzují nás, že ještě žijeme a někomu stojíme za pár hodin jeho času. Vánoce nás donutí dělat věci, které mají skutečný smysl. A nepočkají. Na rozdíl od té rozdělané práce. To, že alespoň jednou za rok dáme přednost citům před rozumem, to je ten pravý vánoční zázrak. Nebraňme se mu.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek