V Číně se stádo slonů dalo na pochod. Díky všudypřítomné technologii to lidé sledují. Slony má každý rád a zvláště slůňata jsou roztomilá, takže celé je to napůl dojemné a napůl epické. Nevíme proč a kam ti sloni jdou. Je to velké téma, vyjadřují se experti, jak to tak chodí, i jiní lidé, kteří si myslí, že k tomu mají co říct. Protože třeba v zoo viděli slona. Říkám si, co je nám do toho, proč a kam jdou? Když už nemá právo na soukromí člověk, nenecháme ho aspoň slonům?
Někdo namítne, že slonům můžeme pomoci, když budeme vědět, proč se vydali na cestu. Stojí o to? Máme na to právo, zasahovat do života slona, který se rozhodne kamsi vyrazit? Zvykli jsme si, že mluvíme jiným lidem do toho, kam jdou. Myslíme si, že čím víc o sobě navzájem víme, čím méně máme soukromí, tím bude svět lepší, protože přehlednější, protože bude menší prostor k nepravostem.
Kroužky a čipy
Nevěřím tomu a takový svět se mi nelíbí. Ten lidský se ale tímto směrem sune. A my už si myslíme, že musíme vědět nejen to, co dělá v danou chvíli lidský jedinec, ale i to, co dělají jiní tvorové.
Co mohou vědět o Anglii lidé, kteří znají jenom Anglii?
Kroužkujeme, čipujeme, přiděláváme jim minikamery a tak je sledujeme a víme, kdy a kam která husa vyletěla. A do toho vyšli teď ti sloni bez kontroly. Neptali se nás, nejsou registrovaní v žádné apce a kamsi jdou. Možná vědí víc než my, protože tu žijí déle a mají zemi víc prochozenou. Lidští poutníci také vědí o světě víc než ti, kteří trčí na jednom místě celý život. „Co mohou vědět o Anglii lidé, kteří znají jenom Anglii?“ psal Rudyard Kipling.
Kudy dál?
Ostatně když sleduji ty debaty na sociálních sítích a vzájemné nadávky tamtéž, říkám si, že bych se měl taky někam vydat. Budou se mě ptát, proč a kam jdeš. Nebudu umět odpovědět. Nechce se mi tu sedět. Sedím zde dost let a nikam to nevede. Věci se nemění k lepšímu, a protože jsem člověk zbytečně sebekritický, dávám vinu i sobě. A mám čím dál víc takový určitější pocit, že odtud na to, kudy dál, nepřijdu.
Možná je třeba někam vyrazit, aby si jeden jen tak pročistil hlavu. Aby znova mluvil s jinými lidmi, kteří mají jiné starosti. Ten pocit, když jsem poprvé viděl mořský břeh z plachetnice. Od té doby se mi už moc nechce koupat na plážích plných lidí. Protože vím, že se dá sednout do lodi, hodinu někam plout a objevíte místo, kde se můžete koupat jen sami. Moře z břehu a moře z lodi je naprosto jiný příběh o jiné zemi. Něco takového potřebuju znova zažít i s tou naší kotlinkou. Odtud to nevykoumáme, jak dál. Točíme se v kruhu. Chybí nám pohled odjinud.
Sloni na Moravě
To mě napadlo, když jsem viděl ty slony, kteří jdou někam, a my nevíme kam, což nám vadí. Jako bychom mohli někdy vědět, co si myslí sloni. Nevíme to o lidech. Nevíme to sami o sobě. Ten nápad, ať už vznikl z jakéhokoliv důvodu, je ale správný. Je čas vyrazit na cestu.
Byl jsem teď na moravské vesnici. A měl jsem pocit, že jsem v jiné zemí. A zdálo se mi, že domorodci si myslí, že mluví s mimozemšťanem. A to jsem jim fakt nevyprávěl o všem, co řešíme na Twitteru. Už tak jsem chápal, že to nejsou jejich starosti. Bylo teplo a pivo měli dobré. Vyprávěl jsem jim o těch slonech, kteří jdou, a my nevíme kam a proč. Měl jsem dojem, že jim rozuměli.
Reklama
foto: Profimedia