Jak známo, všechny cesty vedou do Říma, tedy až na D1, protože ta vede do Brna, a až se po těch cestách budete moci zase jednou vypravit a do toho Říma se dostanete, zajděte si na Forum Romanum, centrum starověkého Říma, plné pozoruhodných chrámů a památek. Na jeho okraji se nachází Porticus deorum Consentium, tedy chrám dvanácti římských božstev, který je, jak se prý dnes s oblibou říká, genderově vyvážený, protože je tam šest bohů a šest bohyní. Onen chrám byl poslední legálně fungující pohanský chrám v Římě.

Abych vás uvedl do nějakého kontextu. Chrám byl modernizován v roce 367 našeho letopočtu a o nějakých dvacet let později už svými zákony císař Theodosius pohanství postupně zakázal a udělal definitivně z křesťanství státní – a taky jediné – náboženství římské říše.

Protože historii mnozí z nás vnímají velmi zkratkovitě, jistě máme v hlavě mnoho příběhů a historek o tom, jak nešťastné křesťany házeli pohané lvům, zatímco pak se křesťanství „nějak uchytilo“. Ono uchycování bylo velmi složité a dlouhé a končilo úřední šikanou pohanů v tom nejlepším případě, soudními procesy s pohany (za provozování magie) a vypalováním a ničením chrámů v tom horším.

Schrödingerova vestálská panna

Každopádně křesťanství ovládlo Řím prostě proto, že se postupem času stalo sexy jak pro chudé masy, tak pro vládce i tehdejší intelektuály, jak by se dneska řeklo. Pro mnohé staromilce bylo ovšem křesťanství symbolem úpadku Říma a toužili se vrátit ke starým dobrým časům, kdy se panny vestálky denně modlily za blaho římského lidu a říše. Mimochodem, jejich panenství bylo skutečně posvátné. Protože zabít vestálku přinášelo smůlu, při ztrátě panenství ji zazdili zaživa s trochou chleba a vody, aby za její smrt nemohli. Stala se z ní takzvaná Schrödingerova vestálská panna, která nebyla ani mrtvá, ani živá, a nikdo zeď, za kterou zůstala, samozřejmě nerozbíjel. Inu, staré dobré časy.

Pojďme ale k muži jménem Vettius Agorius Praetextatus, který onen zmíněný chrám nechal přestavět a modernizovat. Za života postupně zastával mnoho vlivných římských úřadů, z nichž ten nejvlivnější byl kancléř pretoriánské gardy. Dosáhl i pozice konzula, kterou si ale moc neužil, protože krátce po volbě zemřel. V Římě, kde už převládali křesťané jak mezi obyvatelstvem, tak mezi vlivnými funkcionáři, zorganizoval třeba triumfální pohanský pochod a také se účastnil pohanských rituálů a mystérií. Chránil pohanské svatyně před znesvěcením křesťany a také hájil ty, kdo byli obviněni ze zakázaných magických praktik, před mučením. No a do toho si utahoval z křesťanů, hlavně papeže Damasuse I., kterého dnes církev uznává jako svatého, a to kvůli jeho luxusnímu životu na vysoké noze a tomu, jak předělal křesťanské obřady do velkolepější podoby, čímž z nich udělal sexy zábavu pro římské zbohatlíky. Vettius napsal mimo jiné něco v tom smyslu, že pokud je standard, že si papež žije v luxusu, tak ať z něho taky udělají papeže a on se pak dá na křesťanství.

Hledání starých pořádků

Když Vettius Agorius roku 384 zemřel, nenašlo už pohanství tak schopného a hlavně populárního obhájce. Po jeho smrti mnoho významných i prostých pohanů tesknilo a panny vestálky požádaly císaře, aby mohly postavit jeho sochu. Jim samotným už mnoho času nezbývalo, když jejich kult, který byl symbolem starého Říma přes tisíc let, roku 394 císař zakázal, a nám tak historie zanechala poslední jméno ctnostné římské panny Coelie Concordie, po níž nastoupil nový panenský kult, konkrétně kult Kristových nevěst. Aby rozbouřené vášně po smrti oblíbeného politika zklidnil, prohlásil svatý Jeroným hezky po křesťansku, že je Vettius v pekle a dobře mu tak.

Svět se až tak zásadně nezměnil – ženský a buzny sice „křičí“, ale svět stejně patří nám, starejm bílejm heterákům, a dlouho bude.

Jak člověk stárne, má pro Vettia stále více a více pochopení. A co si budeme, každý z nás je tak trochu Vettius Agorius Praetextatus, který utíká na tržiště, kde nejsou křesťanské chrámy, a jeho svět je tak ještě v pořádku. Stává se to všem. Třeba Leonore Gewessler, ministryně rakouské vlády pro klima, teď bojuje proti návrhu Evropské komise uznat jadernou energii za čistý zdroj energie. Ne snad, že by tomu tak nebylo, ale Leonore Gewessler je původem aktivistka a v jejím světě je jaderná energie něco, co patří minulosti, a její renesance v Evropě pro ni představuje noční můru a ničení jejího světa, který býval dobrý v těch časech, kdy se zdálo, že větrníky nahradí jádro.

Stejný pocit má spousta dnešních padesátníků, kterým po revoluci patřil svět. Dělali velký byznys, ovládali mediální korporace, vystupovali v televizi a teď nechápou, co se s jejich „starým dobrým“ světem stalo. Vznikají nové politické strany, ve veřejném prostoru se mluví o věcech jako domácí násilí, sexuální obtěžování, manželství pro všechny a prostě „nějaký ženský a buzny“ se derou na jejich místa. Ne, že by se to ve skutečnosti dělo. Svět se až tak zásadně nezměnil – ženský a buzny sice „křičí“, ale svět stejně patří nám, starejm bílejm heterákům, a dlouho bude. Ale už jenom to, že by to tak nemuselo být navždy, je evidentně pro mnoho sněhových vloček důvodem k roztátí.

Svět nikdy v pořádku nebyl a nebude

Ich bin Vettius Agorius Praetextatus. Miluji odhalený prsa v reklamách na všechno možné, velký bouchačky a stíhačky. Na rozdíl od Leonore Gewessler renesanci jaderné energie vítám, ale jinak se „hroutí“ i můj svět. Ženy – ty plně oblečené – mají vzdělání a chtějí mít vliv ve společnosti. Nahé ženské všude okolo už dávno nejsou in, homosexuálové se chtějí ženit, Joanne Rowlingová je padouch a já za posledních pět let pořád ještě nedokázal pochopit proč. Taky je v seriálech a filmech na Netflixu nějak podezřele moc žen, černochů a homosexuálů, a já tak po nocích sjíždím Ramba, protože to byl svět ještě v pořádku. Jenom tedy chodím do Coopu a ne do Globusu. Jsem vesničan.

Ale nebrečím. Svět se totiž měnil vždycky. Je to jeho přirozená věc. A hlavně – svět nikdy nebyl v pořádku a nebude. Vždy někomu křivdil, někomu nadržoval a někdo měl víc výhod než ostatní. Takový je třeba tento svět. To, že Jeronýmové a Damasusové chtějí, aby byl jiný, a neklaní se římským pannám jako má generace, ale Kristovi, je přirozené. Není to věc věku, je to věc neustálé změny a touhy po větší spravedlnosti. Ta někdy přinese věci lepší, někdy se to pokazí. Dost často jde obojí ruku v ruce. Křesťanství také přineslo světu spoustu dobra, ale i spoustu zla. V globále se ale svět měnil a mění k lepšímu. Přinášelo to konfrontaci, diskusi a trochu těch hejtů, akorát vám to teď římští výrostci nečmárají na zeď vašeho pohanského chrámu, ale píší na Facebook.

Tradiční hodnoty? Vždycky se omrzí

V Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických se mimo jiné píše, že mezi lidská práva patří sledování osobního štěstí. Každý po něm touží – po štěstí, úspěchu a participaci na věcech veřejných, což není nic jiného než nástroj k dosažení osobního štěstí. A to, že po osobním štěstí prahnou sexuální či rasové minority nebo ženy, je něco naprosto přirozeného. Zvláštní spíš je, že někdo něco takového bere jako ohrožení svého světa, jako znesvěcení svého pohanského chrámu. Vždyť usilovat o štěstí můžeme všichni, bílí heterosexuální muži, gayové, ženy – prostě všichni lidé. 

Všechno se jednou omrzí. I staré dobré časy. Ty jsou totiž stejně každých dvacet let úplně jiné.

Dnes díky studiu historie víme, že Vettius Agorius bojoval s větrnými mlýny. Jeho touha po starých vznešených časech a po návratu k tradičním hodnotám mohla být pro mnoho lidí sympatickou, ale výsledek byl očekávatelný. Pohanství ztratilo podporu bohatých i chudých a svět se změnil a šel dál. Svět to tak dělá. Staré jistoty se hroutí a lidská společnost je stále v pohybu. A přesto nás často dojímá žal a stesk po starých dobrých časech. Vidíme to v politice nebo u různých potulných kazatelů. Člověk zrovna nemusí být Václav Klaus nebo Dominik Duka, aby se děsil nového jiného světa a chtěl obnovit staré hodnoty, které byly vždycky dobré, jak se s oblibou říká.

Nevím, jestli je Vettius Agorius v pekle nebo nikde, ale pokud se náhodou někdy někde setkal se svatým Jeronýmem, určitě se mu dneska směje. Mizí svět, který budoval Vettius Agorius, a stejně tak mizí i svět, který budoval Jeroným. To je základní historická spravedlnost a jistota, že nic není věčné, a není to ani dobře, ani špatně, jen jinak. Změna je přirozená. Jenom jak stárneme, máme vždycky pocit, že to nové je divné a to staré je dobré. Stejně tak si to myslel i Vettius a kdo ví, kdo byl před ním a říkal, že ty vestálky a to jejich divný panenství jsou strašné novoty a pojďme se vrátit k obětování otroků, protože to jsou tradiční hodnoty, co se neomrzí. A vidíte, nakonec se omrzely. Všechno se jednou omrzí. I staré dobré časy. Ty jsou totiž stejně každých dvacet let úplně jiné.

Související…

Spisovatel František Kotleta: Vylepšíme člověka už ve stádiu embrya
Zdeněk Strnad

foto: Profimedia, koláž T. Rychlý