Zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Prý celoživotní sen každého chlapa. Nevím. Můj chlap prý po ničem takovém netoužil. Můj chlap chtěl velkou a zdravou rodinu stejně jako já. Tu máme. A s ní spousta předsudků, kterým společně čelíme. Bereme je ale sportovně.

Mým snem totiž vždycky bylo mít početnou rodinu. Nevím proč, ale vynosit, porodit a vychovat čtyři děti se mi zdálo být tím nejlepším, co by mě kdy v životě mohlo potkat. Shodou okolností jsem natrefila na muže, který to viděl podobně. Byť ho dodnes trochu podezírám, že si tolik dětí nepředstavoval. Že se ale nezastavíme u jednoho či u dvou, nám bylo jasné, už když jsme spolu začali chodit. 

Související…

Být pracující matkou je v Česku peklo. Horší je to už jen v Mexiku
Alice Mikulášová

Jak šel čas, „projekt“ početné rodiny se nám dařilo „realizovat“. Vzpomínám si, jak jsme jednou jeli autem s  prvorozenou dcerou v sedačce, když jí byl asi rok, a říkali jsme si: „Dovedeš si představit, až tam budou sedět dva?“ Od té doby uběhlo deset let a už tam sedí čtyři. Je to úžasný pocit, byť někdy hodně vyčerpávající.

Jinými slovy, máte-li za sebou alespoň tři porody, jste v očích zbytku populace coura, socka nebo pánbíčkářka.

A jestli vám někdo někdy bude vykládat, že děti jsou vždy jen radost, tak mu nevěřte. Je to především dřina, velká odpovědnost, občas to stojí hodně nervů, ale přesto všechno bych nikdy nic neudělala jinak. Pokud však plánujete pořízení více než dvou dětí, připravte se na předsudky, které vůči vám okolí bude mít. 

Coura, nebo socka?

„A to máte všechny s jedním tatínkem?“ Ano, přesně takové dotazy na mě občas vznášejí lidé na úřadech nebo u lékaře. Jaké překvapení, když odpovím kladně. Tedy že skutečně všechny ty čtyři děti mám s jedním tatínkem a nikoli každé s jiným, jak zřejmě bývá v českých končinách zvykem. Nebo si to aspoň podle různých sociologických šetření myslí nejvíce lidí při pohledu na rodinu s více než dvěma dětmi.

Hned na druhém místě v hitparádě předsudků figuruje přesvědčení, že si lidé pořizují tři a více dětí proto, aby na ně mohli čerpat peníze od státu. Na třetím místě jsou náboženské důvody coby faktor zakládání rodin s mnoha dětmi. Teprve až někde na chvostě dotazovaní uvedli, že lidé mají tři a více dětí prostě jen proto, že to tak chtěli. Jinými slovy, máte-li za sebou alespoň tři porody, jste v očích zbytku populace coura, socka nebo pánbičkářka.

Pokud někdo na rodinu pohlíží jako na generátor státních příspěvků, pak je něco špatně. Pro mě je to spíš důvod k odmítání současného nastavení sociálního systému.

Mám štěstí, že mi tyto předsudky nic nedělají. Spíš se jim doma s manželem zasmějeme. Chápu ale, že někomu se podobný způsob myšlení pranic nelíbí a může mít z názorů některých svých spoluobčanů těžkou hlavu. Zcela zbytečně. Pokud vás předsudky trápí, pokuste se na ně dívat jako na problém těch lidí, nikoli váš. Jste to vy, kdo žijete váš život, ne oni. Není nic důležitějšího než vaše rodina. Co si o vás myslí druzí, nechte jim. Je to jejich problém, ne váš. Vypovídá to něco o nich, nikoli o vás.

Rodina není státní

Poslední dobou často slýchám, že rodina je v krizi. Těžko říct, já si to nemyslím. Hlavně nevím, co tím má vlastně kdo na mysli. Vypovídá o tom snad počet sezdaných párů? Nebo míra rozvodovosti? A co když spolu dva lidé stráví v manželství celý život, ale trápí se? Ocitají se v menší krizi než nesezdané, přesto šťastné a mnohadětné páry?

Někdo říká, že postavení rodiny v dnešní společnosti se pozná také podle toho, jak o ni pečuje stát. Jenže proč by měl stát vůbec nějak o rodinu pečovat? O tu mají přece pečovat samotní její členové. V první řadě rodiče, jsou to přece oni, kdo přivedli na svět své děti. Dovolím si tvrdit, že v drtivé většině případů to nebylo z důvodu nějaké státní podpory, byť nepopírám, že ekonomické podmínky při plánování rodiny hrají roli.

Daleko více ale v tom smyslu, že si lidé rozmýšlí, zda své děti uživí, než že by kalkulovali, kolik peněz dostanou na sociálních dávkách nebo kolik ušetří na daních. Pokud někdo na rodinu pohlíží jako na generátor státních příspěvků, pak je něco špatně. Pro mě je to spíš důvod k odmítání současného nastavení sociálního systému, jenž sice téměř každému přizná nějakou dávku, ale lidem ve skutečné nouzi příliš nepomáhá.

Evropský balíček

Navíc peníze nejsou všechno, byť život početných rodin nákladný je. Ne, že ne. Jestli má stát nějak rodiny podporovat, měl by to dělat spíše nastavením podmínek pro to, aby se rodič, který pečuje o děti, mohl co nejdříve zapojit do pracovního procesu. Často se v této souvislosti hovoří o uvolnění podmínek pro hojnější nabízení částečných pracovních úvazků či práce z domova.

Jestliže se návrh vezme za správný konec, tedy bude-li obsahovat spíše motivační než regulační prvky, může to k lepšímu sladění práce s rodinou opravdu přispět.

Jsem přesvědčena, že to je přesně to, co by většina rodičů uvítala. Ne více peněz na dávkách, ale více příležitostí. Z mého pohledu je úplně jedno, jestli nově vznikající vláda zvýší rodičovský příspěvek z 220 na 300 tisíc. Daleko důležitější je možnost už na rodičovské dovolené pracovat a po jejím skončení se vrátit do práce zcela.

Aby se tak mohlo dít, musí k tomu být vůle i na straně firem. A ta by mohla být. Obzvláště dnes, kdy na pracovním trhu chybí podle některých odhadů až 300 tisíc lidí. Do karet zkráceným úvazkům hraje i navrhovaný legislativní balíček Evropské komise ke sladění práce a rodiny. Měl by obsahovat možnosti flexibilní práce, otcovskou dovolenou, změny v rodičovské, ale i zaměstnavateli žádané investice do jeslí a školek. Jestliže se návrh vezme za správný konec, tedy bude-li obsahovat spíše motivační než regulační prvky, může to k lepšímu sladění práce s rodinou opravdu přispět. A také k postupnému odbourávání předsudků, kterým některé současné rodiny musí čelit. Tak uvidíme.

foto: Shutterstock