Představte si naprosto tragickou situaci, kdy vaše město zachvátí povodeň. Jste doslova namačkaní v záchranném člunu a musíte si vybrat: buď přiberete dalšího neznámého člověka, nebo zachráníte pejska, kterého jste vychovali od štěňátka.  Když odběhnete do večerky naproti dokoupit mléko, skáče, jako by vás měsíc neviděl. Spí vám u nohou, pozná zvuk vašeho auta a posledních osm let má největší radost z toho, že jste se vrátili z práce.

Tak koho?

Podle účastníků pracovní skupiny Richarda Topolského, publikované v časopise Anthrozoös, je odpověď jednoznačná. 573 lidí dostávalo na výběr mezi záchranou člověka a domácího zvířete před bezprostřední smrtí. Odpověď je jednoznačná: vlastního mazlíčka by před neznámým zahraničním turistou zachránilo 40,2 procenta účastníků. Když šlo o zvíře někoho jiného, jeho šance proti turistovi spadla na 12,6 procenta. Váš pejsek či kočička nedostanou přednost jen proto, že jsou věrní parťáci nebo krásně předou. Patří do vašeho vnitřního kruhu a mají automatickou přednost.

Autoři studie pro tento vztah použili pojem psychological kin, něco jako psychologičtí příbuzní. Když říkáme, že pes či kočka jsou součástí rodiny, z psychologického hlediska tomu tak opravdu je. V hierarchii hodnot zaujímají stejné místo jako vaše rodina. Je to vlastně logické, k obojímu vás váže velmi silná citová vazba.

Jako rodič a dítě

Výzkum publikovaný ve Scientific Reports v roce 2025 hodnotil vztah 717 majitelů pejsků a srovnával je se vztahy s jejich nejbližšími příbuznými, partnery, kamarády a také dětmi. Vztah člověka a psa se ze sledovaných lidských vztahů nejvíce podobal vztahu rodiče a dítěte. Zajímavá byla třeba odpověď na otázku, „kdo si myslíte, že by za vámi vždycky stál?” Na prvním místě vlastní děti, na druhém místě mazlíčci. Je to zcela logické, pro děti jsme vším a pejsek či kočička vám budou raději okusovat nohavice, než aby vám sarkasticky každý týden připomínali, co jste nevhodného pronesl u předloňské vánoční večeře před její/jeho maminkou.

Vztah k pejskovi nebo kočičce se nejvíce podobá vztahu k vlastnímu dítěti. Není tedy divu, že hranice mezi „zvířetem“ a „rodinou“ začíná být z psychologického hlediska velice rozmazaná.

Pes či kočka vám nemluví do toho, kde budete bydlet, kam pojedete na dovolenou, ani nebude protestovat proti tomu, když v ledničce nebude dostatek čerstvé zeleniny. Ani si nevybere, kam se přestěhujete, kdy se jede na dovolenou ani co bude k večeři. Ve stále se měnícím světě jsou jednou z mála známek stability.

Nestyďte se a dejte jim jména

Na původním experimentu je jedna věc vlastně ještě zajímavější než těch zabijáckých 40 procent ve prospěch zvířat. Čím bližší byl člověk stojící proti mazlíčkovi, tím menší šanci zvíře mělo. Pokud by se jednalo o vlastního dědečka nebo babičku, tak už to bylo jen 2,3 procenta účastníků. Proti sourozenci už jenom 2 procenta.

Ve všech případech se jedná o morální dilema. Na jedné straně stojí živý člověk, na druhé může stát tvor, kterému jsme dali jméno, o kterého jsme se roky starali, který je s námi každý den a pro kterého jsme schopni plakat. A stejně se jedná hlavně o to, jak blízko si jsme.

Nerozhodujeme se mezi zvířetem a člověkem, ale mezi někým a někým mým.

Když zvíře patřilo někomu jinému, před neznámým turistou ho zachránilo jen 12,6 procenta lidí. Když bylo vlastní, vyskočilo číslo na 40,2 procenta. Nejde tedy jen o smutné oči a předoucí klubíčka, která se k vám přisají jako suchý zip. Stačí ale, abyste to byli právě vy, kdo rozhodl, že se ten tvor bude jmenovat třeba Simba nebo Kobliha, a najednou se bavíme o úplně jiných číslech.