Pod vedením stavebního inženýra Raghuveshe Tiwariho z Manipal University Jaipur přišli s nápadem, který pravděpodobně nevznikl u oběda. Kal z čistírny odpadních vod v indickém Warangalu vysušili a při teplotách cca 350 až 450 °C za omezeného přístupu kyslíku přeměnili na biouhel. Ten potom rozemleli na jemný prášek.
Ne, nikdo skutečně neházel bobky do míchačky. Postup popisuje jak původní studie v časopise Scientific Reports, tak její čtenářsky přístupnější shrnutí na ScienceAlert.
Práškem pak nahradili 5, 10 a 15 procent cementu v běžném betonu a sledovali, co se bude dít. A dělo se. Po 91 dnech vykazovala směs s desetiprocentním podílem náhrady cementu o 21 procent vyšší pevnost v tlaku a o 42 procent vyšší pevnost v ohybu než kontrolní směs. Jiná, pětiprocentní varianta, si také vedla velmi dobře: pevnost v tlaku vzrostla o 20 procent a v ohybu o 36 procent.
Ani s fekálním odpadem se to nesmí přehánět
Což je možná nejuniverzálnější poznatek celé studie. Při nahrazení 15 procent cementu už totiž výsledky tak slavné nebyly a mikroskopická analýza ukázala více pórů, trhlin a hůře propojenou strukturu.
Za atraktivní pevností může stát mimo jiné pórovitá struktura biouhlu. Drobné dutiny dokážou zadržovat vodu a během tvrdnutí ji postupně uvolňovat, čímž podporují hydrataci cementu. Roli hraje mimo jiné i obsah oxidu křemičitého a jemné částice biouhlu, které mohou vyplňovat mikroskopické mezery ve směsi.
Než začnete přemýšlet, jestli je váš panelák postavený z něčeho, o čem raději nechcete vědět, zatím jde jenom o laboratorní výzkum. Výsledky se vztahují ke konkrétním směsím a podmínkám experimentu, nikoli automaticky ke každé dávce betonu. Přihazovat do míchačky obsah septiku je vážně zbytečné.
Přesto je na výzkumu něco půvabného. Lidstvo má problém s odpadem. Má problém s ekologickou stopou cementu. Možná, že alespoň malou část jednoho problému můžeme nacpat do druhého.
Doslova.