Kdo pracuje dost dlouho, zažil už několik technologií, které měly lidem ušetřit práci. Když přišly první počítače, znamenalo to konec psacích strojů a obřích kartoték. Když přišel internet, nemuseli jsme už pracně dělat rešerše a listovat ve slovnících a encyklopediích. Od té doby, co vynalezli e-mail, nemusíme chodit na poštu do fronty a zprávy dostáváme během pár sekund. Pak přišly mobily a najednou jsme začali řešit pracovní věci i ráno po cestě na autobus. Videohovory ušetřily spoustu cest na meetingy, při kterých šest lidí strávilo půl dne cestováním, jen aby si sedli na dvacet minut k jednomu stolu. Všechny technologie nám ušetřily čas. A já se ptám: kam sakra zmizel?

Teď přišla umělá inteligence a je to zase ta stará písnička, jen tentokrát hodně na steroidech. Nedávno jsme poslouchali úvahy o tom, že nás AI připraví o práci. Ve většině kanceláří to zatím vypadá úplně jinak: šéfové zjistili, že pomocí AI toho můžeme zvládnout daleko víc. A excelové tabulky a roční plány se neptají, jestli na to máme kapacitu.

Ne, nemusíme po AI celý den uklízet

AI jako nástroj se vyvíjí strašně rychle. Jestliže u počítačů se říkalo, že jejich rychlost se každých 18 měsíců zdvojnásobí, u AI se dá hovořit spíše o dnech. Na internetu se dočteme desítek katastrofických scénářů od těch apokalyptických, kdy nás AI ovládne a udělá z nás lidské otroky, přes skeptické, kdy lidi nebudou k práci potřeba (doporučuju výborný román Nástupci, kde se dočtete, jak to u nás bude vypadat v roce 2060) až po ty docela ordinérní, kdy se prostě zalkneme množstvím práce, kterou nebudeme zvládat.

Na úsporu času už nikdo nemyslí, ani na to, že najednou děláte třikrát tolik práce. A hlavně se to nijak neprojeví na vaší výplatě.

Mnozí se nám snaží dokázat, snad v dobré víře, jaké chyby AI má. Prý píše špatné texty. Programátoři po ní hodiny opravují kód. Novináři musí zdroje stejně ověřovat ručně. Jenže podobné úvahy působí, jako když pasáček ovcí píše o tovární lince na výrobu počítačových čipů. Než napíšete článek o tom, že AI je moc pomalá a hodně omylná, vyjdou dvě nebo tři nové verze, které chyby spolehlivě odstraní. Jestliže u lidí se říká „jedná rychleji, než přemýšlí“, tak ve světě AI to neplatí. Nástroje se rychle zlepšují a stejně rychle se s nimi učí pracovat lidé. AI může vědcům během chvíle otevřít několik směrů rešerše, najít relevantní studie nebo spojit informace, které by jinak hledali podstatně déle. AI umí práci skutečně urychlit, takže skončíte dříve. Ale komu vlastně patří ty ušetřené hodiny?

Matematika nové doby

Řekněme, že nějaký úkol dělal člověk tři hodiny a s pomocí AI ho zvládne za hodinu. Zaměstnanec ze svého pohledu ušetřil dvě hodiny, z pohledu zaměstnavatele právě vznikla nová kapacita na překonávání dalších rekordů. Nikdo samozřejmě nečeká, že si člověk po každém úspěšném promptu vezme batoh, obleče bundu a odejde domů. Firma si pořizuje nové nástroje také proto, aby byla výkonnější. Jenže je rozdíl mezi rozumným využitím vyšší produktivity a představou, že každou ušetřenou minutu musíme okamžitě znovu prodat. AI připraví podklady rychleji, takže zvládnete ještě jeden projekt. A jako za socialismu: dohnat a předehnat. Pak přijde nový nástroj a už zvládnete projekty tři, jste přece spolehlivý zaměstnanec. Na úsporu času už nikdo nemyslí, ani na to, že najednou děláte třikrát tolik práce. A hlavně se to nijak neprojeví na vaší výplatě.

Výborně, tak toho dělejte víc

Podobný mechanismus zachytily výzkumnice Xingqi Maggie Ye a Aruna Ranganathan z UC Berkeley Haas. Osm měsíců sledovaly zaměstnance technologické firmy, kteří dostali široký přístup ke generativní AI. Nástroje lidem umožnily dělat víc, zaměstnanci rozšiřovali počet činností, pouštěli se do více úkolů současně a využívali i drobné mezery, které dříve zůstávaly prázdné. Práce začala zasahovat do přestávek, oběda, času před schůzkou, lidi řešili spoustu věcí mimo pracovní dobu a z domu.

Výzkumnice popsaly cyklus, který je nepříjemně snadné pochopit: větší schopnost přinese vyšší výkon, vyšší výkon vytvoří vyšší očekávání a ta člověka tlačí k dalšímu zvýšení výkonu. Nemusíte tedy nutně pracovat déle, stačí, že se víc nadřete. Jako byste byli zvyklí jezdit v pohodě osmdesátkou, a najednou vám někdo namontoval do auta turbo a pustil vás na dálnici.

E-mail člověka nenutí odpovědět v deset večer a notebook se neurazí, když ho vypnete. Jenže technologie mění očekávání. Vymoženost se změní v samozřejmost a samozřejmost v povinnost.

Tohle už v tabulce odpracovaných hodin nevidíte. Člověk může být v práci stále osm hodin, ale zmizí dvacet minut, během kterých dříve čekal na podklady. Zmizí půlhodina, kterou potřeboval na přípravu prvního návrhu. Zmizí mezera před poradou. Pak někoho napadne, že by se ten čas mohl nějak využít, samozřejmě pro další práci. A když se něco udělat dá, dříve nebo později někoho napadne, že by se to dělat mělo.

Tuhle revoluci už jsme několikrát zažili

Pro generaci, která nastupovala do práce před dvaceti nebo třiceti lety, to může mít nepříjemnou pachuť. E-mail byl úžasná věc. Dopis, který putoval dva dny, dorazil během několika sekund. Jenže stejně tak rychle očekáváme, že nám někdo odpoví. Mobil umožní vyřídit důležitou věc mimo kancelář, takže konec pracovní doby se povážlivě rychle rozmazává. Notebook nám umožnil pracovat z domova a pak jsme najednou zjistili, že nejlíp se nám dělá v šest ráno, když ještě děti nejsou vzhůru, nebo v deset večer, když jdou spát. A naše spánková hygiena a osobní život jsou kde? Ano, přesně tam.

Samotné technologie za to nemohou. E-mail člověka nenutí odpovědět v deset večer a notebook se neurazí, když ho vypnete. Jenže technologie mění očekávání. AI ještě všechno dramaticky urychluje, takže se během velmi krátké doby může stát něco, co jsme už kdysi zažili: vymoženost se změní v samozřejmost a samozřejmost v povinnost.

Jevons tohle viděl už u uhlí

V devatenáctém století si britský ekonom William Stanley Jevons všiml zvláštního jevu. Úspornější parní stroje nesnížily spotřebu uhlí tak, jak by člověk čekal. Efektivnější využití uhlí zlevnilo jeho používání, takže se začalo používat ve větším množství.

Dnes tomu říkáme Jevonsův paradox. Lidská práce samozřejmě není uhlí a kancelář není parní stroj, ovšem drobná paralela by tu byla. Pokud něco dokážeme vyrobit rychleji, můžeme toho vyrobit mnohem víc. Jenže když novinář napíše dvakrát tolik článků, je dvakrát lepší novinář? Pokud grafik vyrobí dvacet variant vizuálu místo dvou, je desetkrát lepší? A pokud programátor napíše desetkrát více řádků kódu, má ta informace vůbec nějakou relevanci?

Koupit AI je snadné. Přemýšlet o práci je horší

Umělá inteligence není zadarmo. Licence stojí peníze, i když povětšinou je to směšně málo. Zaměstnanci dostanou přístup, proběhne školení, do výroční zprávy se napíše slovo inovace a na poradě se ukáže graf produktivity.

Ale v málokteré prezentaci se objeví odpověď na otázku: ušetřili jsme čas, tak jak ho využít co nejlíp? Samozřejmě, můžeme tlačit na výkon. Na kvalitu. Na rozvoj a na projekty, na které nebyl čas. Lidi se mohou něco víc naučit, mohou víc přemýšlet nad výsledkem… nebo můžou taky víc času věnovat sami sobě. Tahle poslední možnost ale není mezi manažery příliš populární. 

Jenže právě v takových chvílích se ukáže, jestli je pro firmu umělá inteligence příležitost, jak dělat práci lépe, nebo jen šance jak vměstnat do osmi hodin dvě další. Ano, jsme rychlejší a výkonnější. Jenže ještě jsme se nedohodli, co uděláme s časem, který nám teď díky ní přebývá.