Život protkaný fyzickou nebo psychickou bolestí a vidina pomalé, nedůstojné smrti. Osud, který některé lidi dohnal k jedinému přání: přání blízkého konce. Státy jako Nizozemsko, Belgie či Lucembursko za přesně stanovených podmínek umožňují eutanazii, případně i další formy asistovaného umírání. Česku taková zákonná úprava chybí, ačkoliv se o ní mluví roky. Na jedné straně jsou odpůrci, kteří se obávají zneužití a nátlaku na umírající. Na straně druhé jsou lidé, pro které je každá vteřina na světě utrpením a kteří kvůli vlastní smrti plánují i cestu do zahraničí. Kdy je ale přání zemřít skutečně svobodným rozhodnutím, a kdy se jedná o selhání péče státu i okolí?

Podle Spolku pro uzákonění eutanazie by měla být v Česku legální jak eutanazie, kdy smrtící látku podává lékař, tak i asistovaná sebevražda – a tedy proces, kdy se pacient s pomocí lékařů usmrtí sám. „Podporujeme jednoduchý belgický model. Za a) na prvním místě asistence pro sebeusmrcení. Za b) pokud není možné, pak zákrok pověřené osoby, lékař, zdravotní sestra,“ řekl pro Flowee předseda Spolku Milan Hamerský.

Na hranici snesitelného utrpení

Jedním ze známých českých příběhů spojených s asistovanou sebevraždou je případ sportovce Martina, který bojoval s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS). Martin kvůli ní omezil práci, přestal se věnovat své vášni a zcela ztratil řeč. Postupující nemoc mu doslova začala brát dech a bezmocný muž, manžel a otec dvou dětí se tak rozhodl vyrazit do Švýcarska. „Nechtěl, aby ho děti viděly, jak se udusí,“ svěřila se před pěti lety serveru iRozhlas.cz jeho žena.

Právě nevyléčitelné nemoci by měly být jedním z důvodů, proč mít i v Česku možnost dobrovolného předčasného odchodu. Doktorka Věra Jelínková ve svém článku „Odcházení z pohledu lékařky“ popisuje pacienty, kteří opakovaně žádají lékaře o ukončení života. „A v této činnosti neochabují ani tehdy, kdy jim zdravotník opakovaně odmítne vyhovět,“ zmiňuje. Popisuje pacienty s nesnesitelnými bolestmi, rozkládající se tělo a pach, kterým nemocný odpuzuje své okolí. A případy, kdy navíc nepomáhají v boji proti nemoci ani všemožné medikamenty.

Nechtěl, aby ho děti viděly, jak se udusí.

„Každý z nás si pod slovy kvalitní a naplněný život představí něco jiného. Totéž platí i o umírání,“ podotýká s tím, že smrt by měla být důstojná, a ne pomalá a plná bolesti, mnohdy v osamění, s plenami a v zatuchlé místnosti, bez možnosti rozhodnout se o tom, co bude dál.

Když utrpení není jen fyzické

Jenže otázka dobrovolného odchodu není tak jednoduchá, jak to může vypadat u člověka, jehož tělo nezadržitelně selhává. Právě tady se totiž debata stáčí i k tomu, jaký okruh lidí by k eutanazii měl mít přístup. „Jsme pro široký okruh (nejen nemoc, ale i bezmoc a nezletilí). Respektujeme, že první je možné schválit v dohledné době pouze úzce vymezený okruh osob na fyzické nemoci (smrtelné) a zletilé,“ dodává pro Flowee Hamerský.

Nejcitlivější část debaty se týká lidí, jejichž utrpení souvisí s vážným a dlouhodobým psychickým onemocněním. Právě zde je mimořádně obtížné posoudit, nakolik je přání zemřít skutečně autonomním a trvalým rozhodnutím. Mimořádně kontroverzním případem je pětadvacetiletá Španělka Noelia Castillo, která byla paraplegická a zároveň měla dlouhou historii psychiatrických obtíží. O její žádost o eutanazii se vedl dlouhý právní spor, do něhož vstoupila i její rodina. Právo zemřít jí přiznali už v roce 2024, dlouho se ale soudila s vlastními rodiči. Píše o tom mimo jiné britská BBC.

Její potíže začaly už v dospívání. Psychiatrickou péči vyhledala ve třinácti letech a diagnostikována jí byla mimo jiné hraniční porucha osobnosti. V roce 2022 pak měla být hromadně znásilněna. Následné těžké deprese vedly k neúspěšným pokusům o sebevraždu, které ji dovedly na vozík. Život jí ukončili v březnu letošního roku.

Češi vidí bolest lidí, ale i lékařů

V Česku nalezneme oba tábory. Podle průzkumu veřejného mínění z minulého roku s uzákoněním eutanazie souhlasí 81 % oslovených Čechů. Polovina z nich dokonce uvedla, že „rozhodně souhlasí“.

Mezi odborníky a politiky ale podobná shoda nepanuje. Známým odpůrcem je například psychiatr Radkin Honzák, který argumentuje také samotnou rolí lékaře: jeho úkolem je podle něj léčit, nikoli ukončovat život. V roce 2019 na celodenní konferenci odborníků podotknul, že obětí by byl samotný lékař, pokud by nebyl psychopatem. „Jakou byste měli emoci, kdybyste se museli podílet na něčí smrti,“ zmínil podle článku deníku Blesk.

Obavy odpůrců nekončí jen u lékařů. Jedním z nejčastějších argumentů proti eutanazii je obava z nátlaku na staré, nemocné nebo jinak zranitelné osoby. Člověk podle nich nemusí chtít zemřít proto, že si smrt skutečně přeje. Může cítit nutkání, že už je jen přítěží pro rodinu a společnost.

Přehluší svobodu nátlak?

V debatě se stále vrací i otázka paliativní péče. Ta by měla být na takové úrovni, aby umírajícímu dopřála onen důstojný odchod přirozenou cestou. Důsledná a dostupná péče, medikamenty i možnosti klidu a pohodlí doma.

V Česku se dostupnost paliativní péče má v příštích letech rozšiřovat. Vláda v červnu 2026 schválila Strategii rozvoje paliativní péče a počítá s dalším rozvojem. Ústavní soud navíc v minulém roce ve svém rozhodnutí řekl, že rozhodování o konci vlastního života spadá do oblasti základních práv. Případné zakotvení eutanazie a asistované sebevraždy do právního řádu ale nechal na rozhodnutí zákonodárců.

Jenže práce na kvalitní paliativní péči není všechno. V případě mladé Španělky se rovněž mluvilo o tom, že spíše selhal samotný stát. „Instituce, které měly Noelii chránit, ji zklamaly,“ napsal na sociálních sítích předseda konzervativní Lidové strany Alberto Núñez Feijóo. „Odmítám věřit, že stát neměl nástroje k tomu, aby se o ni postaral,“ dodal.

Podle Hamerského argumenty odpůrců respektují, řadu z nich ale mohou vyvrátit. Pomáhají jim k tomu i příklady ze zahraničí, kde už eutanazie i asistovaná sebevražda fungují a kde jsou jasně nastavená pravidla. Pomáhají i příběhy osob, jejichž rodina popisuje, jak už během procesu na svých blízkých viděli, že konečně nacházejí klid.

Otázka tak nakonec neleží pouze v tom, zda člověku umožnit zemřít. Jde také o to, jak svobodné může být rozhodnutí člověka, který trpí, a zda společnost předtím udělala dost pro to, aby měl skutečně na výběr.