Více než 300 tisíc dolarů, tedy v přepočtu něco přes šest milionů korun. Cena za luxusní auto, slušný byt mimo Prahu, nebo údajně za to, že jste se narodila jako žena. K takové částce došel modelový výpočet amerického finančního webu HerMoney, který se pokusil sečíst výdaje dopadající především na ženy – od dražších ženských produktů přes menstruaci až po kosmetiku a zdravotní péči.

Jenže šest milionů není žádná univerzální faktura, která jednoho dne přistane každé ženě ve schránce. Už proto, že jde o americký propočet založený na tamních cenách a podmínkách, nelze ho jednoduše převést na českou realitu. Navíc skládá dohromady věci, které vznikají z mnoha různých důvodů: skutečnou pink tax, tedy vyšší cenu některých ženských výrobků, náklady bez mužského ekvivalentu, jako je menstruace, i peníze utracené za to, abychom vypadaly tak, jak se od „upravené ženy“ společensky očekává.

A právě proto je zajímavější než samotná závratná částka otázka, kde ženy skutečně platí víc jen proto, že jsou ženy, a kde už do účtu vstupuje něco jiného. Podívali jsme se proto nejen na studie o růžové dani, ale i do českých drogerií.

Růžová proti modré

Růžová daň samozřejmě není položka, kterou vám stát strhne z výplaty za to, že jste žena. Schovává se mnohem nenápadněji. Třeba na cenovkách dvou holítek, z nichž jedno je modré, hranaté a hrdě hlásá MEN, zatímco druhé má oblé tvary a slibuje hedvábně hladké nohy. Pokud to druhé stojí víc, nabízí se jednoduchý verdikt: platíme za růžovou.

Jenže aby šlo skutečně o pink tax, musely by být oba výrobky srovnatelné. A když je tato podmínka splněna, s růžovou daní to často není tak horké. Ukázala to i rozsáhlá studie publikovaná v Marketing Science. Když výzkumníci porovnali podobné výrobky stejného výrobce, žádnou systematickou přirážku pro ženy nenašli. Cenové rozdíly byly malé a ve třech z pěti sledovaných kategorií vyšly dámské výrobky dokonce levněji.

Starší data naopak vypadají podstatně dramatičtěji. Například newyorský úřad pro ochranu spotřebitelů v roce 2015 porovnal 794 výrobků od 91 značek. Produkty pro ženy a dívky byly v průměru o 7 procent dražší, přičemž u osobní péče to bylo o 13 procent a u vlasové kosmetiky dokonce o 48 procent.

Neexistuje jedna ‚daň za ženství‘, kterou bychom mohli jednoduše vyčíslit.

Kdo má tedy pravdu? Nejspíš oba tábory trochu. Rozdíly existují, ale nestačí popadnout první růžové a modré balení z regálu a vítězoslavně oznámit diskriminaci. Rozhodli jsme se proto udělat totéž, co by udělal podezíravý zákazník s kalkulačkou v ruce: podívat se do českých obchodů.

Růžová daň po česku

Na první pohled jsme růžovou daň skutečně našli. Například v e-shopu dm bylo v době našeho srovnání balení jednorázových dámských holítek značky Balea asi o tři koruny dražší než srovnatelné balení holítek pánských. Co se týká značky Gillette, u některých variant byl rozdíl výrazný, jenže právě tady se ukázal problém v tom, že výrobky se lišily konstrukcí, počtem kusů i dalšími vlastnostmi, takže z ceny samotné nešlo růžovou daň poctivě vyvodit.

A závratně vysokou růžovou daň jsme neodhalili ani v jiných regálech. Pánský šampon Schauma v Rossmannu například stál stejně jako několik běžných variant téže značky o stejném objemu: 69,90 koruny za 400 mililitrů. U krémů, deodorantů a parfémů zase byl problém najít opravdu stejné výrobky. Jednou se měnilo složení, podruhé parfemace, potřetí koncentrace nebo deklarovaný účinek.

Růžová daň se pochopitelně netýká jen zboží. Rozdílné ceny se objevují i u služeb, typicky u kadeřníků nebo čistíren. I tady je ale potřeba porovnávat srovnatelné - vyšší cena dámského střihu sama o sobě ještě nedokazuje, že žena platí víc za stejnou službu, pokud její návštěva zabere více času nebo zahrnuje jiné úkony.

Naše volba

A pak se nabízí ještě jedna otázka: pokud růžová daň u některých výrobků skutečně existuje, proč si prostě nekoupíme levnější pánskou variantu? Prodavačka nám u pokladny nevytrhne pánský šampon z ruky se slovy, že tenhle produkt je pouze pro muže. A pokud jsou výrobky skutečně zaměnitelné, můžeme jednoduše sáhnout po levnějším.

Kosmetika není povinná položka ženského rozpočtu. Ale tvrdit, že je vždy jen soukromým koníčkem bez tlaku okolí, by bylo nefér.

A výrobci to samozřejmě vědí. Proto většinou nestačí přebarvit plast narůžovo. Ženská verze dostane jinou vůni, složení, design, hydratační složku nebo jinou vlastnost, kvůli které máme důvod zůstat ve „své“ části regálu. Ekonomové tomu říkají cenová segmentace. Což jinak řečeno znamená, že pokud si místo levnějšího pánského šamponu koupím dražší dámský, není celý rozdíl automaticky daní za moje pohlaví, ale spíš za vlastnosti, které jsem si vybrala.

Výhradně ženské náklady

U dalších produktů už ale rada „kupte si pánské“ poněkud selhává. Vložky, tampony, menstruační kalhotky nebo kalíšek nejsou růžovou daní v pravém slova smyslu. Žádná levnější mužská verze vedle nich neleží. Přesto jde o výdaj, který velká část žen řeší po desítky let a velká část mužů nikdy.

Další zajímavý příklad je antikoncepce. Tříměsíční balení se podle aktuálních ceníků českých lékáren pohybuje od několika stovek po více než tisíc korun a některé přípravky nejsou ani částečně hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Přitom nejde tak docela jen o „ženský problém“. Těhotenství se týká obou partnerů, účet za pilulky ale může pravidelně odcházet z peněženky jen jednoho z nich.

Cena upravené ženy

A nakonec je tu účet, který se počítá ze všech nejhůř. Make-up, depilace, obočí, barvení vlasů, skincare, nehty. Nic z toho samozřejmě není povinné. Nikdo ženě při dosažení osmnácti let nepředá seznam s řasenkou a pinzetou a příkazem začít utrácet. Stejně tak muži dávají peníze za barbery, parfémy nebo péči o vousy. Sečíst cenu melíru, manikúry a make-upu a prohlásit ji za povinnou daň za ženské pohlaví by proto bylo dost laciné.

Mnohem zajímavější je ale jiná otázka: je standard toho, co považujeme za „upravenou ženu“, dražší než standard upraveného muže? Protože věta „tak se prostě nemalujte“ funguje skvěle jen do chvíle, než si představíme ženu s neoholenýma nohama, šedinami, neupraveným obočím a bez make-upu třeba na pracovním pohovoru. Pak je otázka, zda bude její vzhled okolí číst stejně neutrálně jako u muže, který si ráno jednoduše umyl obličej a odešel z domu.

A i výzkumy už ukazují, že nikoli. Experimentální studie publikovaná v Journal of Personality and Social Psychology zjistila, že na ženy mohou být kladeny vyšší požadavky na vzhled a upravenost než na muže a že méně upravené kandidátky mohou být v některých situacích hodnoceny hůře. Kosmetika tedy není povinná položka ženského rozpočtu. Ale tvrdit, že je vždy jen čistě soukromým koníčkem bez jakéhokoli tlaku okolí, by bylo značně nefér.

Takže ano, být ženou může být skutečně dražší. Jen neexistuje jedna „daň za ženství“, kterou bychom mohli jednoduše vyčíslit. Něco stojí samotná biologie, něco očekávání, jak má žena vypadat, a někde skutečně narazíme na dražší výrobek určený ženám. A jindy si my samy za růžovou variantu připlatíme dobrovolně, přestože levnější modrá stojí hned vedle.