Od rána do večera pracujeme, a přesto večer často nemáme nic, na co bychom si mohli sáhnout. Žádný hmatatelný výsledek. Nostalgicky se vracíme k tomu, jak žili naši předci, a sázíme si jahody na balkonech, pečeme chleba a vrtáme se v hlíně.

Celý den sedím u počítače, masíruji si ztuhlé svaly za krkem a cítím, jak mě zase začíná bolet hlava. Můj nervový systém už nechce pokračovat, napětí v celém těle, pálení očí a mozek začíná stávkovat. Seminárky, bakalářka, mezitím klikám na nekonečné fronty e-mailů, psaní článků, odborné texty, články na web, vyhledávání informací k statistice. Den za dnem, týden po týdnu, horké letní počasí vystřídá poletující barevné listí, pak déšť a zima, které se nakonec promění v jaro nalévající a voňavý vzduch. Jako by mi to bylo jedno. Souvislé ťukání do klávesnice a klikání myškou mě rok po roce otupuje a ukrajuje čas. Cítím se, jako kdybych běžela na místě.

Slibuji si, že konečně dceři upeču nějakou dobrotu, vypnu hlavu, duševně si odpočinu a alespoň za sebou uvidím nějaký výsledek. Zase nemám sílu, k večeru odpadávám a čtu si román ze Sudet. Těžká dřina, mrazivé zimy, hlad a nemoci, ale nebylo to snad v něčem lepší, tehdy, kdy byl život tak nějak opravdovější. Nebo to je možná jen naivita a romantizování minulosti?

V práci klikáme, doma chceme něco skutečného

Řada z nás má práci, kdy za den odpoví na 50 e-mailů, vyplní tabulku, absolvuje poradu, zapojí AI, pak přesune pár souborů, něco odsouhlasí a večer vypne počítač. Spousta úkolů za celý den, ale žádný výsledek, na který by se dalo sáhnout, nic, před co by se člověk postavil s rukama v bok a měl dobrý pocit. Pak přijde víkend. Ten pocit naplnění, když si člověk přesadí kytku, pohrabe se v záhonku, upeče chleba nebo uplete kus šály. Balkony ve městech se plní květináči, kde lidé pěstují rajčata nebo jahody. Co na tom, že ve výsledku jedna jahoda vyjde asi tak na stovku. Něčemu vdechnout život, pocit k nezaplacení. Čím víc naše životy ovládá výpočetní technika, tím více se nám do srcí vkrádá nostalgie po práci rukama, jako bychom zdánlivě pohodlnějším životem o něco přišli. Když dvě hodiny vyřizujete e-maily, výsledek je abstraktní. Když dvě hodiny vyrábíte poličku, máte poličku, i když je třeba trochu nakřivo.

Ještě před několika generacemi bylo naprosto běžné umět věci, které dnes zadáváme profesionálům nebo jednoduše nahrazujeme nákupem. Lidé šili, zavařovali, opravovali, pěstovali, vyráběli nábytek nebo si alespoň dokázali spravit podstatně větší část věcí kolem sebe.

Je úplně v pohodě, že si pěstujeme rajčata na balkoně a duševně nám to prospívá. Ale není to hra na nějaký návrat ke starým dobrým časům.

 

Společně s dřinou zmizel pocit, že něco umím a něco po mně zůstává. A to je ten prožitek, co nám bolestně chybí. Neurovědkyně Kelly Lambertová to pojmenovala jako okruh odměny za úsilí.

„Tenhle systém odměny v mozku se nejlépe nastartuje ve chvíli, kdy něco skutečně děláme, hlavně vlastníma rukama. Důležité přitom je, aby za námi zůstal konkrétní výsledek, který můžeme vidět a vzít do ruky, třeba upletený svetr nebo zahrada, o kterou jsme se sami postarali,“ píše Lambertová ve své knize Lifting Depression.

A není to jen pocit. Výzkumy naznačují, že když zaměstnáme ruce, může si trochu odpočinout i hlava. Přehled 19 studií publikovaný v roce 2025 sledoval lidi, kteří se věnovali třeba keramice, pletení, vyšívání, práci se dřevem nebo papírem. Výsledky byly docela povzbudivé, ruční tvoření se pojilo s lepší náladou, menším stresem a úzkostí, ale také s větší spokojeností se životem, sebevědomím a pocitem, že něco dokážeme. A dává to smysl už jenom proto, že u pletení košíků nebo sekání dřeva se věnujeme jen jedné věci, žádné srolování nebo WhatsApp, naše hlava se dostane do čistého soustředění a zaujetí jednou věcí, v ten moment je náš nervový systém blažený, takový byl původní záměr přírody.

Nejvíc se po starých časech stýská těm, kdo v nich nežili

Skutečně naši předkové žili lépe a technologie všechno pokazily? Doby minulé rozhodně nebyly idylickým světem spokojených lidí, kteří si v poklidu vyráběli boty a po práci pěstovali růže. Nemá smysl minulou dobu romantizovat. Naše prababičky nepletly svetry proto, že objevily mindfulness. Často je pletly proto, že rodina svetry potřebovala. Domácí práce byla namáhavá, časově náročná a zejména ženy by se nejspíš nad představou, že ruční praní a zavařování představuje báječný návrat k autentickému životu, docela dobře pobavily.

Nosila se voda, štípalo se dřevo, prádlo se pralo ručně, jídlo se připravovalo od základu a o hospodářství bylo nutné pečovat každý den. Žádná sobota, kdy se člověku nechce. Kráva potřebovala podojit i tehdy, když vám bylo špatně. Nejhorší byly nemoci a úrazy. Zápal plic, infekce nebo komplikovaný porod mohly skončit smrtí způsobem, který je dnes těžko představitelný.

O drsných podmínkách, ve kterých žili naši předci, svědčí příběh Marie Rabušicové, narozené roku 1920. Její vnučka Katrin Pěnčíková o životě své prababičky uvedla: „Celý svůj život pracovala na poli v JZD. Měla velmi těžký život.“

Nejtíživější byla právě každodenní dřina. Pěnčíková popsala, jak její prababička po kolektivizaci hospodářství a vinohradů nastoupila do místního JZD: „Byla to fyzicky náročná a nebezpečná práce. V té době museli dělat většinu prací ručně. Sázela, okopávala a sbírala brambory, plela i sklízela nekonečné lány řepy, v parném létě sbírala okurky.“ Když skončil den, tak ještě dál pokračovala na svém poli a k tomu dělala domácí práce.  A do svých 82 let jezdila na kole 10 km na trh, kde mohla něco prodat a vydělat pár korun navíc.

Do důchodu šla Marie Rabušicová v šedesáti letech, ale práce neustala. „I v důchodu hodně pracovala. Jednak na svém políčku, kde pěstovala brambory a řepu pro svá prasata, a jednak pomáhala mé babičce a dědečkovi na poli a ve vinohradu,“ uvedla Pěnčíková.

Dnes si můžeme dovolit romantizovat práci rukama, protože ji máme jako koníček. Je tu možnost volby, a když se místo pečení buchty budu válet, nebude mi pak doma hladovět sedm dětí. I dnes část lidí pracuje manuálně nebo běhá okolo baráku na vesnici, ale jsme to hlavně my lidé ve městech, kdo zažívá nevídaný luxus. Je úplně v pohodě, že si pěstujeme rajčata na balkoně a duševně nám to prospívá. Ale není to hra na nějaký návrat ke starým dobrým časům. Protože žádné staré dobré časy nebyly.