„Buď chlap“ nemusí být nadávka. Tadeáš Moravec o tom, co dnes znamená být mužem

O mužství, citlivosti, odvaze i nejistotě jsme mluvili s Tadeášem Moravcem. K tématu má blízko i prostřednictvím své herecké práce. Ve filmu Osamělý vlk ztvárnil československého stíhače RAF Josefa Františka, výrazného individualistu, který byl odvážný, nespoutaný a zároveň zdaleka ne bez rozporů.

Vaše generace vyrůstala v době, kdy se mužům poprvé začalo říkat, že nemusí být za každou cenu tvrdí, silní a neomylní. Máte pocit, že je dnešním mladým mužům vlastně lépe než generaci jejich otců, nebo jen řeší jiné problémy?

Myslím, že každá generace čelí svým problémům spojeným s místem a časem. Já bych například nechtěl žít v komunistickém Československu a být omezovaný na svobodě. Na druhou stranu vyrůstat v době sociálních sítí, neustálého porovnávání a iluzí nekonečných možností může být velmi paralyzující. To, jestli je dítě vedeno k tomu, aby mohlo mluvit o svých pocitech a dělat chyby, podle mě závisí na konkrétní rodině. Já měl štěstí, že to bylo spíše podporováno.

Citlivost může být velká síla, pokud se z ní stává schopnost dobře vnímat druhé a to, co se děje v nás samotných.

Zdá se mi, že mladí muži se dnes méně bojí mluvit o svých pocitech, ale zároveň mnohem více pochybují sami o sobě. Vnímáte to podobně, nebo je to jen dojem starší generace?

Vnímám to podobně a nemyslím, že se to týká jen mužů. Možná o sobě umíme přesněji mluvit, ale zároveň se mnohem častěji pozorujeme, hodnotíme a porovnáváme.

Obyčejný chlap, ať už to znamená cokoliv, se podle mě neztratil, jen není tolik vidět. Žije svůj život, dělá chyby, snaží se z nich poučit, přebírá zodpovědnost a postupně zjišťuje, kým je.

Člověk pak může dokonale pojmenovat všechny svoje nejistoty, aniž by tím získal větší odvahu něco skutečně udělat. Sebevědomí tak asi neznamená nemít pochyby, ale dokázat jednat i navzdory nim.

Když se muži vzdají tradiční představy mužství, čím ji podle vás nahrazují? Existuje dnes vůbec nový vzor mužské role?

Nemám pocit, že by dnes existoval jeden nový vzor mužství. Spíš si ho každý musí poskládat sám – vzít si něco ze síly a odpovědnosti předchozích generací, ale zbavit to potřeby potlačovat emoce nebo mít za každou cenu navrch. Pro mě mužství stále znamená odvahu, disciplínu a schopnost chránit druhé, ale také umět přiznat, že něco nevím nebo nezvládám.

Sociální sítě vytvořily dva extrémní obrazy mužství. Na jedné straně stojí hypermaskulinní influenceři, na druhé muž, který má být neustále citlivý, otevřený a reflektující. Neztrácí se mezi těmito dvěma póly obyčejný chlap?

Víme (ale zapomínáme), že sociální sítě mají tendenci ukazovat hlavně extrémy, protože obyčejná podoba mužství není tak snadno prodejná. Většina mužů přitom není ani neporazitelný alfa samec, ani dokonale empatický člověk, který má každou emoci okamžitě zpracovanou. Obyčejný chlap, ať už to znamená cokoliv, se podle mě neztratil, jen není tolik vidět. Žije svůj život, dělá chyby, snaží se z nich poučit, přebírá zodpovědnost a postupně zjišťuje, kým je.

Možná právě proto může být užitečné sociální sítě na chvíli vypnout a podívat se kolem sebe. Většina skutečných životů totiž není tak extrémní jako to, co vidíme na obrazovce.

Ve filmu hrajete Josefa Františka, člověka, kterého bychom dnes označili za odvážného, nezkrotného a někdy možná i problematického. Myslíte, že by měl podobný muž své místo i v dnešní společnosti, nebo bychom ho dnes vnímali úplně jinak?

Josef František by dnes asi působil jinak a některé stránky jeho osobnosti bychom nejspíš posuzovali kritičtěji. Byl výrazný individualista, obtížně se podřizoval autoritám a nevešel se snadno do systému.

Zároveň si myslím, že společnost bude vždy potřebovat lidi s jeho odvahou, instinktem a schopností jednat v rozhodující chvíli. Otázkou je, jak takovou nespoutanost využít, aniž by ubližovala samotnému nositeli nebo lidem kolem něj.

Když se dnes řekne „buď chlap“, většina lidí tu větu automaticky odmítne. Myslíte, že jsme z ní udělali sprosté slovo, nebo v ní přece jen může být něco zdravého?

Záleží na tom, co tou větou myslíme. Pokud „buď chlap“ znamená „potlač všechno, co cítíš, a nestěžuj si“, může být velmi škodlivá. Pokud ale vyjadřuje „postav se k tomu čelem, převezmi odpovědnost a neutíkej, když je tě potřeba“, něco zdravého v ní podle mě zůstává. Možná není nutné tu větu zahodit, ale nově si vyjasnit její význam.

Mám pocit, že dnešní mladí muži často vědí, jací být nechtějí, ale mnohem méně vědí, jací vlastně být chtějí. Je to podle vás generační nejistota, nebo přirozená součást změny společnosti?

Myslím, že je to obojí. Každý mladý člověk nejprve zjišťuje, kým být nechce. Důležité je věci zkoušet a postupnou eliminací přicházet na to, kým tedy jsme a co chceme v životě dělat. Ta nejistota může být nepříjemná, ale zároveň nám dává možnost definovat mužství i jiné koncepty svobodněji a pravdivěji podle sebe.

Kdybyste měl jednou větou poradit dnešním dvacetiletým klukům, kteří mají pocit, že musí neustále někomu dokazovat, že jsou dost dobří, co byste jim řekl?

Ta potřeba asi nikdy úplně neodejde, sám s ní také bojuji. Realita je ale taková, že ať uděláme cokoli, vždycky se najde někdo, kdo si bude myslet, že jednáme špatně. Řekl bych tedy: „Nečekejte, až se budete cítit dost dobří. Vlastní hodnotu si nebudujete potvrzením zvenčí ani tím, že nemáte strach, ale tím, že se navzdory němu odvážíte žít podle sebe.“

Existuje něco, co závidíte mužům z generace svého dědy nebo táty? A naopak něco, co byste jim nikdy nechtěl vrátit?

Mužům z generace mého dědy nebo táty někdy závidím určitou přímočarost, praktičnost a pocit, že vědí, co se od nich očekává. Nechtěl bych jim vrátit omezenost volby, nemožnost nebo neschopnost mluvit o svém vnitřním prožívání.

Ideální by pro mě bylo zachovat jejich odolnost, ale nemuset za ni platit tím, že člověk přestane být sám sebou. Zároveň si ale myslím, a tím se vracím k první otázce, že společnost sice vytváří podmínky, ve kterých žijeme, ale nakonec je na každém z nás, jak s nimi naložíme. Najít odvahu žít podle sebe a zároveň nezapomenout žít také pro druhé.

Reklama