Dálkové pochody a poutní cesty lákají stále více lidí. V době, kdy máme téměř všechno na dosah ruky, začíná totiž být luxusem i pravý opak: nemít skoro nic a nikam nespěchat.
Neznamená to, že bychom měli zavrhnout hotely, lehátka a bufety, kde si můžeme v deset večer dojít pro třetí dezert. Přesto je na představě dovolené, během níž nás večer bolí nohy, místo kufru táhneme krosnu a netušíme, co přesně nás čeká za příštím kopcem, něco přitažlivého.
Dovolená, na které si pohodlí musíte zasloužit
Dálkové putování není žádný nový vynález sociálních sítí. Lidé chodili na poutě stovky let předtím, než někdo vymyslel goretexové boty, chytré hodinky a aplikace, které nám slavnostně oznámí, že jsme právě překonali denní cíl.
Po šesti dnech, 110 kilometrech v nohách a s krosnou na zádech dojít před zámek Hluboká má najednou naprosto jiné kouzlo než pro běžného turistu.
Proměňuje se ale to, proč vyrážejí. Moderní pouť už dávno nemusí být jen náboženskou záležitostí. Výzkum publikovaný v roce 2025 se zaměřil na zkušenosti lidí se slavnou Svatojakubskou cestou Camino de Santiago. Autoři analyzovali příspěvky poutníků na sociálních sítích a odpovědi na otevřenou otázku z dotazníku distribuovaného 1 505 americkým poutníkům. Mezi osm prvků, díky nimž pro ně cesta získávala hlubší význam, patřila například samotná chůze, překonávání výzev, příroda, jednoduchost, komunita nebo spiritualita.
A právě několik z nich se nápadně podobá tomu, co popisují i české poutnice.
„Dovolená s batohem na zádech je pro mě především o možnosti přizpůsobit si ji přesně podle svých představ a aktuální situace. Vyrazím, kdy chci, jdu víceméně, kudy chci, trasu můžu měnit podle nálady,“ říká Hanka. Líbí se jí také možnost dostat se tam, kam auta ani autobusy nejezdí, a mít některá místa třeba úplně pro sebe.
Samozřejmě za cenu určitého pohodlí. Jenže právě to, co by jeden člověk považoval za pokaženou dovolenou, může druhý vnímat jako její největší přednost.
„Je s tím spojená určitá míra něčeho, co by lidé, kteří si dovolenou jinak než v hotelu s plnou penzí nedokážou představit, označili přinejlepším jako nepohodlí. Stejnou věc já vnímám jako vstupenku do světa, kde si především psychicky odpočinu. To se mně osobně u hotelového bazénu nepovedlo,“ dodává Hanka.
Když začne být luxusem studená voda
Na cestě se během pár dní změní i věci, kterým věnujeme pozornost. Místo pracovních úkolů, zpráv a plánů člověk řeší, kam dnes dojde, kde bude spát, zda má dost vody a jestli nohy vydrží ještě několik kilometrů.
„Člověk nejednou zjistí, že mu opravdu stačí málo, a je vděčný za obyčejné věci, jako je stín, vítr, studánka s pitnou studenou vodou a v nejideálnějším případě i suchá postel a teplá sprcha,“ popisuje Katka, kterou tento způsob cestování také nadchl.
Podobně je to s jídlem. Velké snídaně, obědy a kávičky během několikahodinové chůze ustupují praktičtějším otázkám. „Rozhodně se naše stravování nerovnalo ideálu, ale stačilo na to, abychom měli sílu a došli, kam potřebujeme,“ říká.
Ještě vzácnější komoditou je ticho. „Jít sedm hodin lesem, podél řeky a kolem luk, kde potkáváte jen poletující motýly, krávy nebo ovce, dokáže člověka zpomalit a zpřítomnit. Celý týden jsem měla vypnuté vyzvánění na mobilu a najednou se nic nezdálo tak urgentní, jak by možná působilo doma.“
Také to odpovídá zkušenostem účastníků výzkumu výše. Samotnou chůzi spojovali se samotou, všímavostí a přítomností v daném okamžiku, jednoduchost zase s odpoutáním od každodenních povinností, technologií a okolního světa.
Pot, krev a slzy jako součást dovolené
Poutě ovšem nejsou jen romantické louky, ranní mlha a fotogenické cesty. Přijdou puchýře, únava, déšť nebo bolavá záda. A právě překonání nepohodlí může být součástí jejich přitažlivosti.
To, co by někdo označil za nepohodlí, vnímám jako vstupenku do světa, kde si především psychicky odpočinu.
Katku začala před několika lety lákat videa a vyprávění lidí, kteří absolvovali Camino de Santiago. „Líbila se mi možnost být jen se svou hlavou a následně i utrpením ve smyslu pot, krev a slzy,“ směje se. „Takové překonání sama sebe.“
Jako matka dvou malých dětí si ale tehdy nedovedla představit, že na několik dní odjede do zahraničí. Pak zjistila, že Svatojakubské cesty vedou také Českem. Se starším synem proto vyrazila na pět dní po Žitavské cestě, letos s mladším prošla část Jihočeské. „Dává mi to do jisté míry svobodu, jistotu, že se můžu spolehnout na sebe i svého parťáka, překonání vlastního pohodlí a občas samu sebe,“ říká.
Zmíněný výzkum skutečně řadí fyzickou i psychickou výzvu mezi významné části poutnického zážitku. Lidé zmiňovali vytrvalost, odolnost a sebevědomí, které získali tím, že náročnou cestu zvládli.
A odměnou nemusí být žádný exotický cíl. „Po šesti dnech, 110 kilometrech v nohách a s krosnou na zádech dojít před zámek Hluboká má najednou naprosto jiné kouzlo než pro běžného turistu,“ dodává Katka.
Doma dítě, na treku parťák
S dětmi vyrazila také Hanka. Se středoškolačkou a druhákem na základní škole putovali do Santiaga de Compostela z portugalské Valency. Přiznává, že měla trochu obavy, jak cestu zvládnou. „Ale něco po mně asi mají. Oba říkali, že si to příští rok zopakujeme, ale z Porta,“ směje se.
Společně strávený čas je pro ni jednou z hodnot takové dovolené. Přirovnává ji k dárku. „Je jednoduché nějaký dárek na pár kliků objednat, ale čas, který přípravě věnujete, z toho dělá osobní záležitost a mění zážitek. Zajistit Camino nejen pro sebe, ale i pro děti tak, aby všechno proběhlo hladce, vyžadovalo přece jen trochu víc než půlhodinku na internetu. Myslím, že si to oba uvědomili“.
Není bez zajímavosti, že ve výzkumu Camina byly právě vztahy vůbec nejčastěji zmiňovaným smysluplným prvkem. Lidé hovořili o společných zážitcích s rodinou, partnery i dalšími poutníky, nových přátelstvích nebo vzájemné pomoci.
Dálková cesta tak nemusí znamenat jen příležitost být sám se sebou. Může naopak nabídnout několik dní s někým blízkým bez obvyklého programu, povinností a každodenních rozptýlení.
První podobná cesta přitom nemusí znamenat letenku do ciziny ani stovky kilometrů. Česko má vlastní oblíbenou dálkovou turistickou trasu, Stezku Českem. Několikadenní putování se dá vyzkoušet třeba během prodlouženého víkendu na kterémkoliv jejím úseku. Není potřeba trhat rekordy. Délku lze přizpůsobit kondici, času i tomu, kolik nepohodlí jsme ochotni dobrovolně snášet.
Luxus, který se nevejde do kufru
Po desetiletí jsme si zvykli spojovat luxusní dovolenou především s pohodlím. Někdo nám uvaří, uklidí pokoj a postará se o program. A pořád to může být přesně ten odpočinek, který potřebujeme.
Vedle něj ale existuje jiný druh luxusu. Několik hodin nikdo nezavolá. Nemusíme odpovídat na e-maily. Neřešíme, co si oblékneme, protože máme na výběr ze dvou triček. Všechno potřebné se vejde do batohu a hlavním úkolem dne je dojít z bodu A do bodu B.
„Každá dovolená má své, ale dálkové pochody mají jisté bonusy, které ta běžná nenabízí,“ shrnuje Katka.
Možná je to nakonec celé mnohem prostší. Celý rok se snažíme mít věci rychlejší, jednodušší a pohodlnější. A pak přijde dovolená a někteří z nás si dobrovolně naloží batoh na záda a vydají se pěšky někam, kam by autem dojeli za hodinu. Najednou totiž není důležité, jak rychle se do cíle dostanou, ale všechno, co zažijí cestou.