Většina lidí si představuje důchod jako klidnější etapu života. Pro 61letou Australanku Lynne Coleovou ale znamenal začátek zcela nové kapitoly. 

Roky pracovala jako chůva a po rozpadu manželství se v menopauze potýkala s depresí. „Moje duševní zdraví bylo v dost špatném stavu,“ popsala pro The NY Post.

Říká, že ztratila sebevědomí, trávila většinu času v posteli a cítila se neviditelná. Pak ji ale její tři dospělé děti přesvědčily, aby s nimi jela na Defqon.1, jeden z největších evropských hardstyle festivalů. Nejdřív prý málem odmítla, protože měla pocit, že už je „na to moc stará“ a že podle „společenských norem“ lidé v jejím věku do klubů prostě nepatří.

A ze začátku jí to otevřeně říkali i ostatní raveři. „‚Babi, jdi domů,‘ říkali mi. ‚Nepatříš sem.‘“ Coleovou ale podobné poznámky neodradily.

Vyplatilo se. Dnes už se rave_granny místo posměšků setkává hlavně s obdivem. Od sledujících dostává vzkazy, že díky ní začínají o vlastním stárnutí přemýšlet trochu jinak.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Lynne Cole (@rave_granny)


Na parketu je jim líp

Její příběh není zdaleka ojedinělý. Studie z roku 2025 zkoumala ženy ve věku 40 až 65 let, které kluby pravidelně navštěvovaly. Taneční scéna pro ně nebyla jen zábavou. Přinášela jim únik od každodenního tlaku, kontakt s ostatními a prostor, kde na chvíli nemusely řešit, co se od ženy jejich věku očekává.

Šestnáct let klidu stačilo

Záchranným lanem se raveová kultura stala také pro 54letou kalifornskou kadeřnici Cirrus Blaafjellovou. Undergroundové taneční večírky objevila poprvé jako teenagerka, kvůli mateřství ale později klubovou scénu opustila. Covid ji zastihl uprostřed boje s depresí. V duchu toho nejameričtějšího „když ti život nadělí citróny, udělej limonádu“ si jednoduše řekla, že je načase vrátit se na taneční parket.

Tanec popisuje jako „jedinečnou formu úniku, která se nedá s ničím srovnat“. Na pár hodin se při něm starosti o práci, finance a každodenní povinnosti prostě rozplynou.


Blaafjellová říká, že na akcích vídá mnohem více lidí ve věku 40, 50 a více let než před desítkami let. Jediný skutečný rozdíl mezi pařením v 54 letech a pařením ve 24? „Mám na to jen asi šest hodin. Potom je čas jít spát.“

Skončím, až budu sama chtít

To, že tanec přestává být výsadou mladých, je vidět i v popkultuře. Cher dál vystupuje po osmdesátce, Madonna po šedesátce a v jejím novém videoklipu se objevují také ženy, které se do škatulky „správného věku na tanec“ už dávno nevlezou. Představa, že taneční parket má horní věkový limit, očividně neplatí ani tam.

Ani Coleová žádný manifest o aktivním stárnutí nepotřebuje. „Když tančím, cítím se naživu; necítím se na svých 61 let,“ říká. 

Možná právě v tom je celá pointa. Nejde o to v jednašedesáti předstírat, že je vám dvacet. Jde o to nepřestat dělat věci, které máte rádi, jen proto, že podle někoho už na ně nemáte správný věk.