Možná jste si toho všimli i sami. Na koncertě automaticky hledáte místo na kraji, v restauraci vybíráte klidnější stůl a na letišti vás unaví už samotná fronta u odbavení. To, co dřív patřilo k běžnému dni, dnes stojí mnohem více energie. Stejný pocit může přijít v přeplněném metru, během vánočních nákupů nebo na firemní akci, kde se mísí hluk, pohyb i očekávání okolí. Potřeba všechno zdokumentovat a sdílet navíc představuje další vrstvu mentální zátěže.

„Lidé v terapiích stále častěji popisují, že velké davy snášejí hůř než před několika lety,“ říká psychoterapeutka Monika Kohoutková z psychoterapeutické platformy Hedepy. Podle ní se ovšem nezměnily samotné davy, ale naše citlivost na přetížení.

„Pandemie, izolace i delší pobyt v online prostředí mohly snížit naši toleranci k hluku, blízkosti a nepředvídatelnosti. Covid narušil pravidelný trénink sociální tolerance a návrat do běžného provozu proto může působit náročněji než dřív,“ vysvětluje.

Její zkušenosti podporují i zahraniční výzkumy. Systematický přehled 33 studií publikovaný v roce 2023 ukázal, že pandemie u části populace souvisela se zvýšením sociální úzkosti i vyhýbavého chování. Autoři zároveň upozorňují, že návrat do běžných sociálních situací představoval pro mnoho lidí větší psychickou zátěž než před covidem.

Mozek, který nestíhá filtrovat svět

Přeplněná místa představují pro mozek mnohem složitější úkol, než si většina lidí uvědomuje. V jednu chvíli zpracovává hluk z reproduktorů, blikající světla, pohyb lidí kolem sebe, cizí hlasy, pachy jídla, doteky kolemjdoucích i vlastní orientaci v prostoru. Každý z těchto podnětů zaměstnává nervový systém a společně vytvářejí prostředí, které vyžaduje nepřetržitou pozornost.

Jakmile člověk odejde z davu nebo zruší plánovanou akci, napětí rychle poleví. Naše mysl si ale tuto zkušenost zapamatuje. Příště nabídne stejné řešení ještě dříve a postupně začne stále více situací vyhodnocovat jako rizikové.

„Když je podnětů příliš, nervový systém přechází do režimu vysoké pohotovosti. Roste stresová zátěž a člověk se může cítit unavený, podrážděný nebo jednoduše přetížený,“ popisuje Monika Kohoutková.

Právě proto může být například několik hodin na festivalu psychicky náročnějších než celý den v práci. Nejde jen o hlasitou hudbu. Po určité době se z kombinace všech podnětů dostaví únava, kterou mnoho lidí mylně přičítá své povaze. Ve skutečnosti jde o přirozenou reakci organismu na dlouhodobé smyslové zatížení.

Kde končí přetížení a začíná úzkost

Psychoterapeutka Monika Kohoutková upozorňuje, že stojí za to sledovat hlavně změnu oproti tomu, jak jsme podobné situace zvládali dříve. „První signál představuje srovnání se sebou samým. Měl jsem to tak vždycky, nebo jsem citlivější než dřív? Odkdy tu změnu pozoruji? Takové malé mapování vlastního stavu často napoví víc než porovnávání s ostatními.“

Jinými slovy, mnohem důležitější než to, jak se v davu cítí ostatní, je vývoj našeho vlastního prožívání. Někdo neměl hlučné koncerty nikdy rád a dává přednost komornějším akcím. Jiný ještě před pár lety bez problémů cestoval přeplněným metrem nebo trávil celé odpoledne na hudebním festivalu a dnes po půlhodině hledá nejbližší klidné místo. 

Citlivost na velké množství podnětů přitom nemusí automaticky znamenat sociální úzkost. Ta se obvykle projevuje jinak. Do popředí se dostává intenzivní strach z hodnocení ostatními, obavy ze ztrapnění nebo přesvědčení, že si každý všímá právě nás. Člověk si opakovaně přehrává vlastní chování, kontroluje, jak působí na okolí, a běžné situace prožívá s velkým napětím, a to už při představě, že se ocitne mezi velkým množstvím lidí. V důsledku toho se může začít podobným situacím předem vyhýbat.

A právě vyhýbání bývá podle odborníků jedním z nejzrádnějších mechanismů. V krátkodobém horizontu přináší úlevu. Jakmile člověk odejde z davu nebo zruší plánovanou akci, napětí rychle poleví. Naše mysl si ale tuto zkušenost zapamatuje. Příště nabídne stejné řešení ještě dříve a postupně začne stále více situací vyhodnocovat jako rizikové. To, co začalo jedním vynechaným koncertem, se může nenápadně rozšířit na cestování hromadnou dopravou, návštěvu obchodního centra nebo pracovní setkání.

„Odbornou pomoc je vhodné vyhledat ve chvíli, kdy se přidává silný strach, panika, výrazné tělesné příznaky nebo dlouhodobé vyhýbání se situacím, které začínají omezovat běžný život,“ vysvětluje psychoterapeutka.

Mozek se učí i pocitu bezpečí

Právě proto psychologové doporučují citlivost nepřehlížet, ale zároveň ji nepodporovat úplným ústupem z veřejného života. Mozek se totiž učí zkušeností. Stejně jako si může osvojit vyhýbání, dokáže si postupně znovu vytvářet i pocit bezpečí.

„Tolerance vůči davům se dá zvyšovat postupně. Pomáhá pomalé a plánované vystavování náročnějším situacím, kratší pobyty mezi lidmi, možnost odejít na klidnější místo nebo práce s dechem. Díky opakovaným zkušenostem si člověk postupně znovu vytváří jistotu, že podobné prostředí zvládne,“ říká Monika Kohoutková.

Cílem přitom není vydržet za každou cenu celý festival pod pódiem nebo se nutit do situací, které jsou v danou chvíli nad naše síly. Mnohem lépe fungují malé kroky. Někdo začne kratší návštěvou farmářského trhu, jiný si vybere koncert s menším počtem lidí nebo si předem najde místo, kam se může na chvíli stáhnout. Důležitou roli hraje i pocit kontroly. Když víme, že si můžeme kdykoliv odpočinout nebo odejít, tělo i mysl reagují mnohem klidněji.

Možná jsme si po letech klidnějšího života zvykli lépe vnímat vlastní hranice. To samo o sobě není problém. Důležité je, aby nás citlivost nezačala připravovat o zážitky, které máme rádi. Nemusíme stát v první řadě ani vydržet celý festival. Stačí najít vlastní tempo. Dobrý zážitek se totiž neměří tím, jak blízko stojíme pódiu, ale tím, jak se při něm skutečně cítíme.