Léto je období prchavých zážitků. Iluze vystoupení ze všednosti. Nejvíc si pamatujeme ta léta první nebo poslední. První pobyt někde bez rodičů, poslední prázdniny „na škole“, první cesta někam daleko. Nebo máme spojené prázdniny s nějakým konkrétním místem, pokud jsme třeba celé dětství jezdili k babičce či na chalupu.

Já mám dětské léto spojené s pionýrskými tábory, kam jsem se netěšil, a pak se strejdovou chalupou, kam jsem se těšil. Ale protože ta chalupa byla na Vysočině, spíš než s klasickými letními dny mám vzpomínky na ni vyjádřené filmovou hláškou „ch*ije a ch*ije.“

Nakonec z těch všech prázdnin zbyde určitá atmosféra, duch, který si člověk snaží přivolat. Čím dál víc rozumím té paní, zahrané Květou Fialovou ve filmu Účastníci zájezdu, která s dávnou fotkou hledá místo někdejšího štěstí. Návraty na stará místa ale nikomu moc nedoporučuji. Nejen kvůli nostalgickému posmutnění, ale protože ta místa již vypadají jinak a je z nich patrné, že patří k jiným lidem a jiné době. Tam, kde byl volný les, je nepropustné houští, potok, kde jste pouštěli lodičky vyřezané z kůry je malinký „čůrek“. Hospoda, kam jste chodili na točenou limonádu, je změněná na asi dvacátý pokus začít na vesnici malé podnikání. A lidi, které si pamatujete jako energické neposedné venkovské děti, mají takové ty zamlžené oči, ze kterých zmizela zvídavost. Chci říct, stejně jako v jiných případech, že ani o prázdninách se nemá cenu vracet zpět.

Probudťe v sobě tuláka

Ale i když již dávno cestuju mimo období řádění účastníků zájezdu, přesto na mě právě na začátku léta přijde toulavá. Najednou si v každý den používané tramvaji říkám, že ona vlastně jede na nádraží a že místo do kanclu bych si mohl sednout na vlak a konečně dokončit tu cestu do Norimberka po „stopách“ Karla IV. A když sedím ve vlaku do Ostravy a upravuju návrh pro klienta, nemyslím na prezentaci, ale na to, že vlak pokračuje dál a že jsem ve Varšavě už pěkně dlouho nebyl a že bych se tam měl podívat, když o Polácích a jejich ekonomickém drajvu slyším tolik obdivného.

Je zvláštní ta letní nálada, která z nás vytahuje onen pracovním stereotypem zatlačený zbytek dobrodruha či alespoň tuláka. Vím, že každé neuskutečněné cesty budu litovat. A opravdovou cestu žádný pohodlný dovolenkový resort nenahradí.

Od covidu jsem se neodhodlal na nějakou pořádnou cestu vyrazit. Výmluva na věk neobstojí. Je jasné, že už asi nezažiju prostopování se do Amsterodamu či Kodaně. Ale začátek léta se svojí kombinací turistické hysterie a vzpomínek na minulé zážitky ve mně toulavou vyvolává nejvíc. Letos jsem jí zatím nepodlehl, a to je škoda. Moje praktické já se brání: Využij ten čas na přípravu na podzim, dodělej si resty, v září tě čeká masakr. Ale onen tulácký bacil to ještě nevzdal a cítím, jak jen čeká na dostatečnou dávku emocí, abych sbalil kufr či baťoh a vyrazil někam.

Přeju vám, aby dobrodruh ve vás zvítězil a zažili jste cestu, o které nejde nikomu vyprávět, protože by vám stejně neuvěřil. Pár takových za sebou mám. A vzpomínky na ně mě drží ve chvílích, kdy mě banalita všedních dnů stahuje do svého nebezpečně nudného bezčasí. Proto mám léto rád. Protože ve mně probouzí tuláka. A i když nakonec nevyrazím, vím, že někde ve mně je připravený. A to možná stačí.