Když se dnes mluví o budoucnosti, zní to občas tak, jako by nás čekala apokalypsa, kterou přežijí jen ti nejlepší ajťáci. Všichni se předhánějí, kdo napíše chytřejší povel pro umělou inteligenci. Ale ruku na srdce: to podstatné se v životě stejně nikdy neodehraje na monitoru.
Čím víc práce přebírají stroje, tím větší cenu získávají schopnosti, které se automatizují jen těžko. Naslouchání, spolupráce nebo schopnost zvládat nejistotu dlouho působily jako měkké dovednosti. Dnes vypadají spíš jako konkurenční výhoda.
Pád matematického monopolu
Desítky let nám ve škole vtloukali do hlavy, že úspěch znamená umět rovnice a pamatovat si letopočty. Fungovali jsme jako takové průměrné lidské kalkulačky. Kdo uměl číst v lidech nebo vyřešit hádku, dostal nanejvýš pochvalu, že je „hodný“. Když pedagog Howard Gardner přišel se svou průlomovou teorií o tom, že rozumět sobě a okolí je úplně stejně důležitá inteligence jako ta matematická, školství nad tím jen nevěřícně krčilo rameny.
Čím víc práce přebírají stroje, tím větší cenu získávají schopnosti, které se automatizují jen těžko.
Některé dovednosti, které stály ve škole spíš stranou, se dnes najednou dostávají do centra pozornosti. Všechna ta tvrdá data se stala doménou strojů. Přes různé odborné debaty o Gardnerově přesnosti je zřejmé, že encyklopedické znalosti už nikoho neohromí. Nejnovější zpráva Světového ekonomického fóra naznačuje, že k přežití budeme potřebovat něco úplně jiného. Unést nejistotu. Umět se domluvit i s protivným kolegou a nezbláznit se z toho.
Empatie se nedá naprogramovat
Umělá inteligence vám dnes za dvě vteřiny napíše naprosto dokonalý, zdvořilý omluvný e-mail pro naštvaného šéfa. Jenže těm písmenkům chybí duše. Skutečná empatie, jak ji popisují neurovědkyně Tania Singer a psycholožka Olga Klimecki, neznamená, že se rozpláčete pokaždé, když někdo má blbou náladu. Je to schopnost pochopit, proč se ten druhý zrovna vzteká nebo bojí, a přitom se jeho emocí nenechat strhnout.
Stroj si s vámi kávu nedá a žádnou úlevu při vaší zpovědi necítí. Když někdo mluví naučenými frázemi, přestanete ho poslouchat. Tohle si jako aplikaci nestáhnete. Někdy stačí jen zavřít pusu a chvíli sledovat, co se to v hlavě toho druhého vlastně odehrává. K tréninku mimochodem podle původních psychologických studií výborně slouží i četba románů. A ačkoliv se akademici dodnes přou o přesná data, dobrá kniha je pořád tím nejbezpečnějším způsobem, jak si na chvíli pronajmout cizí vědomí, a pak ho zase vrátit do knihovny.
Když suchá data nestačí
Zkuste si vzpomenout na poslední poradu v práci. Kolik čísel z prezentace si pamatujete? Nejspíš ani jedno. Zato si přesně vybavíte historku o tom, jak kolegovi ujel vlak. Mozek si totiž z nekonečných monologů ukládá jen to, co má děj. Výzkumy dokonce ukázaly, že když někomu upřímně vyprávíte svůj příběh, mozkové vlny posluchače se doslova sladí s těmi vašimi. Na chvíli jste v tom zkrátka spolu.
Reklama
Chytrý program nic takového neumí. Jazyk sice lze generovat automaticky, zkušenost ale nikoli. Když přijdete domů a řeknete jen „byl to děs“, je to pouhá informace. Když ale popíšete, že vám šéf vylil kávu na klávesnici a do toho volala tchýně, vytváříte sdílenou realitu.
Jak přežít srážku s realitou
Počítače se učí tak, že do nich programátoři nahrají nová data. Člověk si většinou musí pořádně natlouct hu… pusu a svůj život přenastavit rovnou za pochodu. Říká se tomu adaptabilita. Je to umění se nezbláznit, když vám v pátek odpoledne spadne na stůl hromada nečekané práce, nebo když batole v supermarketu chytne záchvat vzteku. Psycholožka Carol Dweck tomu říká růstové nastavení mysli. Životní chyba vážně není koncem světa. Je to jen užitečná informace, že tudy cesta nevede. Prostě obrečíte zkažený projekt nebo neúspěšný pohovor, oprášíte si kolena a zkusíte to vyřešit jinak.
Život mimo obrazovku
Empatie vám ukáže, co lidi kolem vás reálně trápí. Vyprávění jim pomůže pochopit, co trápí vás. A adaptabilita vás zachrání, když se vám plány nečekaně zhroutí jako domeček z karet.
Žádnou z těchto věcí se nenaučíte zíráním do obrazovky. Jestli se z té budoucnosti nemáme všichni zbláznit, budeme muset teoretickou bublinu opustit a začít tyhle věci trénovat.