Zanořme se do propasti lidské psychiky, kde se láska k živým tvorům potkává s tou nejčistší frustrací, sadismem a mocenským syndromem. Podívejme se, co se stane, když v člověku definitivně zhasne soucit.

Všechno, nebo nic

Představte si dva naprosto odlišné světy, které od sebe dělí jen pár kilometrů a jedny domovní dveře. V tom prvním sedí na pohovce v pražském bytě třicetiletá Kamila. Právě utratila dva tisíce korun za speciální ortopedickou matraci pro svého stárnoucího labradora a na sociální sítě nahrává video, kde ho krmí ručně pečenými pamlsky. O dvacet kilometrů dál, za zdmi polorozpadlého domku na venkově, však policie před několika týdny objevila zuboženého křížence na řetězu. Jeho majitel, padesátiletý Igor, ho v záchvatu frustrace tloukl dřevěnou násadou od koštěte, dokud pes nepřestal kňučet.

Tento hluboký rozpor definuje náš současný vztah k živým tvorům. Na jedné straně zažíváme historický vrchol „humanizace“ domácích mazlíčků, kdy je bereme jako plnohodnotné členy rodiny. Na straně druhé registry ochránců zvířat a policejní statistiky plní případy nepochopitelné krutosti.

Brutalita páchaná na zvířatech v lidech probouzí ty nejtemnější, často až primitivní pudy po pomstě. Sami se stáváme verbálními agresory ve jménu ochrany nevinných.

Zvyšuje se u nás i ve světě počet případů týrání zvířat, nebo jsme jen vnímavější k tomu, co se děje za sousedovým plotem? A co se musí zlomit v lidské psychice, aby člověk ublížil tvorovi, který se nemůže bránit?

Vidíme víc brutality, nebo jsme jen přestali mlčet?

Když listujete tiskovými zprávami Policie ČR nebo sledujete reportáže organizací jako Hlas zvířat či Dogpoint, může se zdát, že se společnost propadá do morálního bahna. Sociální sítě pravidelně zaplavují kauzy, ze kterých zůstává rozum stát. Vzpomeňme na sice starší, ale otřesný případ utýraného štěněte labradora z Milovic, který zvedl obrovskou vlnu nevole na Facebooku a Instagramu, kde lidé pod hashtagy požadovali nejvyšší možné tresty. Nebo na virální videa zpoza hranic – například z Velké Británie, kde teenageři pro pár „lajků“ na TikToku //www.tiktok.com/@metrouk/video/7506551876133915926">sdíleli videa s týráním koček. Takových případů je plno a zejména v některých zemích je vztah ke zvířatům obecně tristní, byť se najdou výjimky.

Statistiky Ministerstva spravedlnosti ČR a zprávy Státní veterinární správy (SVS) ukazují stabilní či mírně rostoucí počet nahlášených podnětů. Znamená to ale, že jsme krutější?

Svoji roli sehrála i legislativa. Zpřísnění trestního zákoníku a zavedení nového trestného činu chovu zvířat v nevhodných podmínkách (mířené proti takzvaným množírnám) dalo úřadům do ruky silnější nástroje. Paradoxně tak legislativní úspěch vytváří dojem, že se situace zhoršuje – prostě se jen víc hříšníků daří odhalit a procesovat.

Příběh Kamily a Igora: Dvě strany téže mince

Abychom pochopili, proč k týrání dochází, musíme se podívat do hlav lidí, jako je Igor. Igor nebyl vždycky monstrum. Podle sousedů to byl obyčejný chlap, který ale dlouhodobě nezvládal svůj život. Ztráta práce, exekuce a stupňující se alkoholismus vytvořily tlakový hrnec. Pes, kterého si původně pořídil na hlídání, pro něj přestal být živou bytostí a stal se hromosvodem pro jeho vlastní selhání. Když pes zaštěkal v momentě, kdy Igor prožíval nejtěžší úzkost, ruka s násadou vyletěla automaticky.

Prostě Kamilin pravý opak. Její láska k labradorovi je upřímná, ale psychologové v zbrusu nové studii upozorňují, že i extrémní humanizace může mít odvrácenou stranu. Pokud zvířeti upíráme jeho přirozené potřeby, polidšťujeme ho, oblékáme do nepohodlných modelů pro fotky na sítě, zakazujeme mu projevovat přirozené psí chování, dopouštíme se sice nekrvavého, ale přesto určitého druhu nerespektu. Kamila svého psa miluje, ale občas zapomíná, že je to pořád pes, nikoli terapeutická panenka.

Proč na zvířata útočíme? Důvodem je frustrace a syndrom moci

Proč tedy lidé zvířata týrají? Psychologické studie, například studie Waldenské univerzity, ukazují na tři hlavní jmenovatele:

  1. Přenesená agrese a bezmoc: Zvíře je ideální oběť. Nemůže mluvit, nemůže jít na policii a je plně závislé na svém majiteli. Lidé, kteří zažívají ponížení v práci nebo v osobním životě, si prostřednictvím násilí na zvířeti kompenzují pocit moci.
  2. Absence empatie a patologie: U menší části pachatelů jde o čistý sadismus či antisociální poruchu osobnosti. Zde se objevuje takzvaná „Macdonaldova triáda“ – kriminologický koncept, kde je týrání zvířat v dětství varovným signálem budoucího násilí na lidech.
  3. Zanedbání z nevědomosti: Obrovské množství případů, které řeší čeští ochránci, nejsou úmyslné útoky sekyrou, ale tiché, plíživé týrání. Starý člověk, který už sám sotva chodí, zapomene krmit svá zvířata. Mladá rodina si pořídí huskyho do garsonky a diví se, že jim demoluje byt, tak ho zavřou na balkon.

Náš vztah ke zvířatům je schizofrenní. Společnost ostře odsuzuje, když někdo zraní psa nebo kočku. Zároveň však ta samá společnost toleruje velkochovy, kde hospodářská zvířata často žijí v podmínkách, které by u domácího mazlíčka vedly k okamžitému trestnímu stíhání majitele. Tento fenomén psychologové nazývají masový paradox.

Od honu na čarodějnice po záchranu životů

Sociální sítě hrají v tomto tématu naprosto zásadní, dvojsečnou roli. Na jedné straně fungují jako nejrychlejší detektor bezpráví. Stačí jedna fotka uvázaného koně bez vody na přímém slunci sdílená v lokální skupině na Facebooku a během několika hodin je na místě kontrola a vlna solidarity. Organizace jako Anidef nebo Tlapky na cestě dokážou díky síle komunity vybrat statisíce korun na operace týraných zvířat během pár dní.

Na straně druhé se digitální prostor stává toxickým místem. Když se objeví případ týrání, diskuse pod příspěvky okamžitě explodují nenávistí. Výzvy k lynčování pachatele, zveřejňování jeho adresy a přání té nejkrutější smrti jsou běžným folklórem.

Tento fenomén, odborně zkoumaný v pracích o kyberšikaně a digitálním vigilantismu, ukazuje, že brutalita páchaná na zvířatech v lidech probouzí ty nejtemnější, často až primitivní pudy po pomstě. Sami se stáváme verbálními agresory ve jménu ochrany nevinných.

Cestou je změna myšlení a důslednost zákona

Příběhy Kamily a Igora se pravděpodobně nikdy neprotnou, ale oba ukazují, jak složitý je náš vztah k mimolidskému světu. Abychom snížili počet případů, kdy lidé v záchvatu vzteku či kvůli lhostejnosti ubíjejí živé tvory, nestačí jen zpřísňovat trestní sazby a plnit věznice.

Klíč leží v prevenci a edukaci. Pokud se děti už na základních školách nebudou učit, že zvíře není věc (jak sice správně definuje náš Nový občanský zákoník, ale praxe pokulhává), ale bytost schopná cítit bolest, strach a radost, budeme stále jen hasit požáry.

Pokud uvidíte ve svém okolí zvíře, které strádá, neotáčejte hlavu s tím, že „do sousedů vám nic není“. Nahlášením na místně příslušnou Krajskou veterinární správu nebo Policii ČR můžete přerušit kruh frustrace a násilí dřív, než bude pozdě. Zvířata nemají hlas, kterým by si mohla zavolat pomoc – ten hlas jim musíme půjčit my.