Palackého náměstí se sochou, která se mi nikdy moc nelíbila, protože mi připadá taková nedodělaná, poskládaná z obrovských kvádrů, procházím téměř každý všední den. Vystupuju z tramvaje jedoucí krásnou trasou podél Vltavy od Železničního mostu a snažím se co nejrychleji přejít přes ničím zajímavou plochu před sochou na další stanici tramvaje směr Vinohrady.

Někdy se pokouším o něco, co bych dříve nazval během, to když v periferním vidění zahlédnu tramvaj jedoucí po mostě od Smíchova, abych ji stihl. Když se mi to nepodaří nebo nic nejede, zpomalím a podívám se do obrovské zachmuřené tváře Otce národa – Františka Palackého. Dnes jsem to udělal vědomě, protože za pár dní uplyne 150 let od jeho úmrtí. Patří k lidem, jejichž výklad dávné minulosti ovlivnil, aniž si to připouštíme, naše přemýšlení o nás samotných. Byl to on, kdo na desetiletí určil, kdo byl padouch a kdo hrdina v té naší rodině. Vedle toho byl také politik a autor mnoha důležitých textů, které už nečteme, i když bychom měli. Už třeba proto, že bychom pochopili, že ničí život, ani osobní, ani národní, nelze pochopit podle učebnic nebo snadno zapamatovatelných sloganů či hlášek. V jeho případě – „Kdyby nebylo Rakousko, museli bychom si jej vytvořit,“ a možná ještě známější – „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

„Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, museli bychom v interessu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil. … Národové menší vedle velikých jen potud se udržují, pokud tvoří organickou část většího státního celku.“

Když sedám do tramvaje, abych směřoval do kanclu, a zkamenělého giganta nechávám za sebou, najdu si v mobilu celý odstavec onoho citátu o užitečnosti Rakouska. Je to totiž dobrý výukový materiál do dnešní doby. Nejen svým obsahem, ale především nebezpečím používání zdánlivě jednoduchých a srozumitelných vět, výkřiků jako podpůrných argumentů v hádkách na sociálních sítích.

Ten celý odstavec zní takto: „Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, museli bychom v interessu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil. … Národové menší vedle velikých jen potud se udržují, pokud tvoří organickou část většího státního celku. … Jinak by zvláště národ slovanský přišel v nebezpečenství býti obětí ruské všemohoucnosti.“

Tohle nám mimo jiné ve škole neřekli. A celá úvaha je překvapivě aktuální. Zkamenělý obrozenec se tak, ještě než dojedu na „Mírák“, mění v přemýšlivého člověka. To jen propagandisté všech barev zjednodušují a vytahují z textů, co se jim hodí. Lidé myslící se nevyjadřují ve sloganech. Se slogany nelze polemizovat. Ty vás buď zaujmou, nebo nechají lhostejnými. Palacký nebyl hlupák a do kamenné sochy jsme jej zakleli my. Za to on nemůže.

Když vystupuju na stanici Jana Masaryka, který nebyl zrovna myslitel a hlášky sypal z rukávu, loučím se v den, kdy opět neznalost minulosti je používána pro politické strkanice. Ty nás mohou zavést kamkoliv, ale jistě ne do budoucnosti s osobní vzpomínkou na dávného historika a politika. Jeho Dějiny národa českého mě přivedly k zájmu o historii. Popravdě na základce, kdy jsem si jimi poprvé listoval, mě v nich více zaujaly obrázky dávných králů a bitev než archaickou češtinou psaný text. Ale touhu zjistit nejen jak to bylo, ale především proč se to stalo, to ve mě navždy vyvolalo.

Neposlouchejte, co o jiných říkají jiní a jak je interpretují. Čtěte původní texty. To platilo v časech Palackého a v době umělé inteligence, která mi onen odstavec z dopisu politika Frankfurtskému sněmu rychle našla, desetinásobně. A nehodnoťte lidi podle pomníků, které jsme jim postavili. Ty ukazují náš výklad dějin, ne jejich.