Když v únoru 2025 vyšel román Otec s podtitulem Jsou věci, které by neměly uniknout na veřejnost, nepřišla s ním obvyklá literární kampaň. Autorka vystupující jako Patricie Farská odmítla rozhovory, veřejná vystoupení i křest. Přesto se o ní mluvilo prakticky všude. Kniha nenabízela skandál, ale dotýkala tématu, o kterém se v českém prostředí dlouho mluvilo opatrně, pozdě a často jen mezi řádky. 

Sexuální a duchovní zneužívání v církvi už dnes není pouze interní záležitostí církevních struktur. V posledních letech se přesunulo do veřejného prostoru. Ne díky náhlé otevřenosti institucí, ale hlavně díky lidem, kteří se rozhodli vystoupit z anonymity, a díky tlaku občanské společnosti.

Český kontext má přitom vlastní citlivost. Církev si po zkušenosti s komunismem nesla obraz pronásledované instituce a morální autority. Kritika zvenčí bývala dlouho vnímána jako útok. Tento obranný reflex po roce 1989 nezmizel. V některých případech mohl naopak přispět k tomu, že se o zneužívání moci, duchovní manipulaci a sexuálním násilí mluvilo pozdě a obtížně.

Otec

Román Otec vypráví příběh Rebeky, mladé fotografky, která po smrti otce hledá duchovní oporu. Místo bezpečí nachází kněze, který její zranitelnost postupně využije. Kniha popisuje mechanismus groomingu, tedy pomalé posouvání hranic skrze důvěru, závislost, autoritu a zdánlivou péči.

Kněz Patrik v románu pracuje s Rebečinou samotou i její touhou po Bohu. Fyzické překračování hranic rámuje jako zvláštní formu blízkosti a duchovního sdílení. Když se Rebeka později pokouší bránit v rámci církevního řízení, naráží na prostředí, které více chrání vlastní stabilitu než člověka, jemuž bylo ublíženo.

Právě v tom kniha přesahuje literaturu. Nejde jen o příběh jedné hrdinky, ale o popis prostředí, v němž má duchovní autorita nad věřícím mimořádnou moc. Zpochybnit kněze může pro oběť znamenat nejen konflikt s institucí, ale i ztrátu společenství, víry a části vlastní identity.

Podobný vzorec popsala i Jiřina Kočí, která v roce 2021 vystoupila jako jedna z prvních žen v Česku s odhalenou identitou a mluvila o zneužívání v řádovém prostředí. Její zkušenost ukazuje, jak těžké je pro oběť domoci se slyšení, pokud instituce jedná především sama se sebou. Pachatel v její kauze byl po kanonickém procesu trvale propuštěn z kněžského stavu až v roce 2024, tedy desítky let po spáchání činů.

Proč nestačí mluvit o selhání jednotlivců

U podobných případů se často nabízí jednoduché vysvětlení: selhal konkrétní člověk. Jenže zkušenosti ze zahraničí i z českého prostředí ukazují, že problém bývá širší. Týká se autority, mlčení, závislosti, uzavřených společenství a strachu ze skandálu.

Církevní prostředí po staletí pracovalo s výraznou nerovností mezi duchovními a laiky. Kněz nebyl jen veřejnou osobou nebo zaměstnancem instituce. Pro mnoho věřících představoval člověka, který zprostředkovává vztah k Bohu. Právě tato role může být v situaci zneužití mimořádně ničivá. Oběť nečelí pouze sexuálnímu násilí nebo manipulaci, ale také rozpadu důvěry ve víru, společenství a vlastní úsudek.

Odborné studie připomínají, že problém má hlubší historické souvislosti. Některé rituály raného křesťanství pracovaly s tělesnou blízkostí, nahotou a tajemstvím. Pozdější vývoj celibátu zase vytvořil prostředí, v němž byla sexualita kněží silně kontrolovaná, ale zároveň často řešená hlavně tehdy, když hrozil veřejný skandál.

Právě strach ze skandálu se v dějinách církve opakovaně ukazoval jako silnější než ochota otevřeně chránit zranitelné. Česká církev tento model nevymyslela, ale převzala ho v prostředí, kde byla navíc zvyklá chránit se před vnějším tlakem.

U nás nikdy... nebo že by přece?

Česká republika se dlouho tvářila, že se jí globální krize sexuálního násilí v církvi týká jen okrajově. Intenzivnější tlak přišel až po roce 2011 na popud vatikánské Kongregace pro nauku víry. Mezi lety 1990 a 2019 bylo v Česku pravomocně odsouzeno deset kněží. Podle nezávislých iniciativ však tato čísla pravděpodobně zachycují jen malou část skutečnosti.

Jedním z nejznámějších případů je kauza kněze Františka Merty z roku 2000. Merta v Prusinovicích zneužíval nezletilé ministranty. Rodiče obětí o jeho chování informovali tehdejšího olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Místo nahlášení policii byl kněz přesunut na jiné působiště. Tento postup odpovídá vzorci, který se objevil i v zahraničí: problémový duchovní nebyl včas zastaven, ale přemístěn.

Další případy ukazují, že nešlo o izolovaná selhání. V českém prostředí se objevují jména duchovních odsouzených za zneužívání ministrantů i kauzy z akademického prostředí. Patří sem Zbyněk Schneider, řádový kněz, odsouzený v roce 2001 za zneužívání ministrantů na jižní Moravě k podmíněnému trestu. Církev ho přesto ponechala v duchovní službě na jiných místech minimálně do roku 2025.

Do stejného kontextu patří také případ Tomáše Plavnického ze Želivského kláštera. Kněz v rámci sadomasochistických praktik vážně zranil jiného muže, kterému uřízl varle. Soud mu uložil podmíněný trest a psychiatrickou léčbu. A samostatnou pozornost si zaslouží i případ nekonsenzuálních sexuálních aktivit učitele teologické fakulty se studentkou z let 2008 až 2009. V roce 2025 musel zasáhnout Ústavní soud, který zrušil předchozí shovívavá rozhodnutí a nařídil případ znovu posoudit jako možné zneužití bezbrannosti.

Nehezká česká čísla

Pohled do zahraničí ukazuje, jak zásadní roli hraje nezávislé vyšetřování. Ve Francii nezávislá komise CIASE odhadla počet obětí v letech 1950 až 2020 na 216 000 až 330 000. Německá studie MHG zdokumentovala 3 677 obětí v letech 1946 až 2014. Portugalská nezávislá komise mluvila minimálně o 4 815 obětech za období 1950 až 2022. Australská královská komise zdokumentovala 4 440 obětí za roky 1980 až 2015.

Česká republika podobnou komplexní nezávislou studii zatím nemá. Právě proto působí tuzemská čísla nápadně nízko. Nemusí to znamenat, že se zde zneužívání dělo méně. Může to znamenat, že systém jeho odhalování dlouho nefungoval.

Dopis obětí prezidentovi z roku 2025 mluvil o neurčitém počtu tisíců obětí v Česku. Bez nezávislého šetření nelze takový odhad potvrdit ani vyvrátit. Lze ale říct, že rozdíl mezi českými oficiálními čísly a zkušeností zemí, které zřídily nezávislé komise, je důvodem k vážné debatě.

Zlom na Hradě a Vatikánská smlouva

V únoru 2026 přijal prezident Petr Pavel šestnáct přeživších sexuálního zneužívání v církvi na Pražském hradě. Symbolicky šlo o důležitý moment. Téma se přestalo pohybovat jen uvnitř církevních struktur a stalo se jasně pojmenovanou lidskoprávní otázkou. Pavel navíc téma otevřel už o měsíc dříve ve Vatikánu u papeže Lva XIV.

U hradního stolu seděl i Jiří Kylar, předseda spolku Někdo ti uvěří. Patří k lidem, kteří jako jedni z prvních ukázali svou tvář a začali pomáhat obětem mimo církevní struktury. Právě podobné občanské iniciativy proměnily jednotlivá svědectví ve veřejné téma, které už nelze odsunout jako vnitřní problém církve.

Přeživší prezidentovi předložili konkrétní požadavky. Chtějí vznik nezávislé expertní komise s přístupem do archivů od roku 1950 po vzoru francouzské CIASE. Kritizují také podobu připravované Vatikánské smlouvy, zejména kvůli obavám, že ustanovení o mlčenlivosti pastoračních pracovníků by mohla komplikovat nahlašování trestných činů.

Veřejný tlak přitom nebyl jen institucionální. Už v únoru 2025 se před Arcibiskupským palácem objevil protest s dětskými botičkami v oknech. Byl to jednoduchý obraz, který říkal víc než dlouhá prohlášení: za každým případem je konkrétní dítě, konkrétní život a konkrétní důsledky.

Česká biskupská konference v reakci na tlak oznámila vznik preventivního centra. Podle kritiků však zůstává zásadní otázkou, kdo bude mít v rukou vyšetřování podnětů. Pokud má zůstat uvnitř církevní hierarchie, důvěra obětí se bude obnovovat jen těžko.

Mlčet už nejde

Příběh fiktivní Rebeky z románu Otec končí v samotě u terapeuta, kde se hrdinka pokouší znovu složit vlastní život. Skutečný příběh roku 2026 je ale jiný. Lidé jako Jiří Kylar, Jiřina Kočí a další už nenechávají své hlasy zavřené za zdmi institucí ani v anonymních svědectvích.

Nejde o útok na víru. Jde o oddělení víry od zneužití moci. To je podstatný rozdíl.

Církev stojí před zkouškou, která není jen právní nebo organizační. Je také morální. Nestačí říct, že selhali jednotlivci. Důležité je pochopit, proč se o tom tak dlouho mlčelo, proč se obětem nevěřilo a proč instituce často chránila především samu sebe.

Ticho kolem těchto příběhů už skončilo. Teď jde o to, jestli po něm přijde skutečná odpovědnost, nebo jen další bezzubá opatrná prohlášení.