KOMENTÁŘ – Minulý rok pobouřily Česko záběry na exekuce dítěte. Malý Tomáš utekl od otce za matkou a odmítal se vrátit, úředníci si pro něj ale přišli s policií a vrátili ho zpět k otci tak drsně, že to odborníci později označili za institucionální násilí. Podobně silné emoce vyvolal už v roce 2023 případ syna hudebnice Barbory Plaché, kterého policisté odváděli od matky na základě soudního rozhodnutí. Dítě se bránilo a plakalo a nechtělo mámu opustit. Rodičovské spory jsou extrémně složité a veřejnost často pracuje s neúplnými informacemi.

I přesto ale sama ochrana dítěte prováděná necitlivě, sice podle zákonů, ale bez ohledu na aktuální situaci, může být pro děti silně traumatizující. Přesně pro ty děti, které má před traumatem a nebezpečím chránit. Po smrti tříleté Viktorky vyvstává ještě těžší otázka: proč systém někdy zasáhne s citlivostí mamuta v prodejně porcelánu a jindy nedokáže včas rozpoznat, že dítě potřebuje ochranu především před dospělými, od kterých jim hrozí nebezpečí, ale mají na něj formální nárok?

Po smrti tříleté Viktorky, kterou podle policie zavraždil otec, jemuž ji stát svěřil do péče, se nabízí opačná otázka. Proč stát někdy nedokáže zasáhnout vůbec, i když to jde jednoznačně proti zdravému rozumu? Soudkyně měla k dispozici všechny informace o závažné psychiatrické diagnóze otce, závislostech i násilné minulosti. Mluvilo se o tvrdých drogách i schizofrenii. Přesto soud zrušil dobře fungující pěstounskou péči a svěřil Viktorku biologickému otci.

Tenhle rozpor je pro běžného člověka nepochopitelný. Český systém péče o děti jako by se pohyboval mezi dvěma extrémy. Na jedné straně umí do rodin vstupovat velmi tvrdě, na druhé straně váhá tak dlouho, až už není koho chránit. 

„Systém dlouhodobě preferuje biologickou rodinu téměř za každou cenu,“ řekla advokátka a politička Hana Marvanová, která se tématu ochrany dětí věnuje dlouhodobě. Podle ní se instituce často bojí, že budou obviněny z příliš tvrdých zásahů do rodičovských práv. Jenže dítě není majetek rodičů. Není to ani domácí mazlíček, o kterém se dospělí dohodnou, jak si ho budou půjčovat. Je to lidská bytost, která by měla mít stejné právo na bezpečí a důstojnost, jaké automaticky mají dospělí.

Je rozdíl, když někomu seberete dítě jako kus nábytku v exekuci, a když ho ochráníte před prostředím, kde zdravý rozum i dostupné informace říkají, že není v bezpečí.

V Česku se přitom často mluví hlavně o právech rodičů, o tom, že odebrání dítěte je krajní a téměř nepřijatelný zásah. Práva dětí jsou na vedlejší koleji. Velká část veřejnosti se ztotožňuje s názorem, že „nikdo mi nemá do výchovy co kecat“. Něco z toho může být i pochopitelné, jenže v té debatě se ztrácí ti, kvůli kterým celý systém existuje, a to jsou děti.

Pokud jde institucím opravdu o nejlepší zájem dítěte, musí mít schopnost rozlišit, kdy je zásah zbytečně krutý, a kdy je naopak nezbytný. Kdy je třeba spory mezi rodiči brzdit a regulovat, protože se hádají na úkor dítěte. A kdy biologické pouto samo o sobě nestačí, protože dítě potřebuje víc než společnou DNA. Potřebuje bezpečí, stabilitu a alespoň jednoho dospělého, kterému může věřit. Pokud mu to biologická rodina dát neumí, stát by neměl strkat hlavu do písku. 

To samozřejmě neznamená, že by systém měl odebírat děti jak na běžícím pásu. Stát by měl být schopen věci citlivě rozlišovat, neměl by rozhodovat mechanicky podle šablon. Je prostě rozdíl, když někomu seberete dítě jako kus nábytku v exekuci, a když ho ochráníte před prostředím, kde zdravý rozum i dostupné informace říkají, že není v bezpečí.

Protože dítě není důkazní materiál ve sporu dospělých. Není odměna pro rodiče, kteří splní formální podmínky. A není ani ideologický symbol biologické rodiny. Je to člověk. A systém, který na to zapomene, může být jednou krutý a podruhé netečně nečinný. V obou případech ale selhává vůči tomu, koho měl chránit jako prvního.