Je jedenáct večer a měla byste jít co nejdřív spát, protože zítra vás čeká náročný den v práci. Bojíte se, že když se prezentace nepovede, mohli by vás vyhodit. Potřebujete uklidnit nervový systém, jenže v hlavě vám pořád dokola běží myšlenka, že zítřek bude katastrofa. A tak si pustíte dokument o muži, který zavraždil manželku, rozřezal tělo a několik měsíců předstíral, že truchlí a je milující otec rodiny. A najednou máte pocit, že jste vlastně docela v pohodě.

Tenhle paradox průmysl opravdových zločinů pochopil už dávno. Některé true crime dokumenty jsou kýčovité nebo za hranou etiky, ale existuje i řada titulů, které mají historický, sociologický nebo psychologický přesah. Jedním z těch psychologicky nejzajímavějších je třeba série Worst Ex Ever, jejíž druhá řada nedávno vyšla na Netflixu. Mapuje příběhy bývalých partnerů, z nichž se postupně vyklubali manipulátoři, stalkeři nebo rovnou vrazi.

Druhá série Worst Ex Ever

Dokumentární série Worst Ex Ever, která aktuálně streamuje na Netflixu, neukazuje jen extrémní případy násilí mezi partnery. Její síla spočívá hlavně v tom, jak realisticky popisuje psychické násilí ve vztazích. Druhá řada se méně soustředí na šokující detaily vražd a víc na mechanismy, které násilí předcházejí, jako je gaslighting, stalking a kontrolující chování. Právě proto seriál zaujme i diváky, kteří běžné true crime nesledují. Místo extrémů ukazuje něco mnohem bližšího: jak snadno může toxický vztah zpočátku vypadat úplně normálně.

A právě tenhle typ true crime dnes funguje možná nejsilněji. Nejde tu jen o morbidní fascinaci cizím neštěstím nebo nechutným masakrem. Diváci v něm poznávají něco mnohem bližšího a v důsledku nepříjemnějšího: vztahy. Někteří bývalí partneři totiž používají stejné manipulační mechanismy jako psychopati z dokumentů. Jen nenosí vězeňské tepláky a nemají vlastní díl na Netflixu (zatím).

Takový normální sériový vrah

True crime, který vysvětluje myšlení narcistů, manipulátorů, podvodníků, sekt nebo internetových predátorů, nás fascinuje hlavně proto, že pachatelé často vypadají úplně normálně. Jejich obyčejnost je šokující.

Jedním z nejznámějších případů posledních let je American Murder: The Family Next Door. Příběh Chrise Wattse, sympatického otce od rodiny, který zavraždil těhotnou manželku i dvě malé dcery. Dokument fascinuje hlavně tím, jak normálně všechno působí. Watts vypadá jako docela milý chlap a jeho žena na facebooku sdílela jejich vztah jako ideální rodinný život z reklamy na Tofifee. Pak se ukázalo, že mrtvá těla jejich dětí skončila v ropném tankeru.

True crime vytváří bezpečný strach. Mozek dostane dávku adrenalinu, ohrožení a napětí, ale zároveň ví, že sedí doma pod dekou a nic mu nehrozí. 

Právě tenhle kontrast mezi sympatickým zevnějškem a tím, co mají někteří lidé uvnitř, je důvod, proč true crime působí na některé lidi tak silně.

Často se říká, že true crime sledují hlavně ženy. Statistiky streamovacích platforem tomu opravdu částečně odpovídají. Jenže mnohem zajímavější než debata o pohlaví je otázka, proč tenhle žánr obecně tolik uklidňuje lidi, kteří sami žijí úplně normální životy.

Psychologové nabízejí několik vysvětlení. Jedno z nich je překvapivě prosté. True crime vytváří bezpečný strach. Mozek dostane dávku adrenalinu, ohrožení a napětí, ale zároveň ví, že sedí doma pod dekou a nic mu nehrozí. Po odeznění stresu pak přichází úleva. Podobný mechanismus funguje trochu i u hororů, ale tam vašemu uvolnění zabraňují „lekačky“. Ty u true crime nejsou, většina příběhů je vyprávěna klidně.

Další pozitivum tohoto žánru je pocit orientace ve světě plném nejasných hrozeb. Dobře skrytí psychopati, charismatičtí podvodníci, destruktivní narcismus, domácí násilí. Lidé si díky podobným dokumentům uvědomí, že osobnost jejich protějšku obsahuje 10 % Teda Bundyho.

Diváci se taky učí poznávat varovné signály, jak pracuje manipulátor. Jak může vypadat gaslighting. Jak pachatel omlouvá vlastní chování a dělá ze sebe oběť. Jak funguje stalking. Jak probíhá izolace partnera od okolí.

Váš bývalý sice pravděpodobně nikdy nikoho nezabije, ale některé jeho vlastnosti mohou připomínat menší verzi chování lidí, které vídáte v dokumentech o psychopatech. Díky tomuto žánru si uvědomíte, že hranice mezi „normálním člověkem“ a destruktivním chováním není vždy tak jasná, jak bychom si přáli.

True crime nabízí konečně pocit zadostiučinění. Policie pachatele dopadne. Veřejnost zjistí, kdo opravdu je. Vrah skončí ve vězení.

Pro část lidí mají true crime dokumenty ještě jednu funkci: potvrzení reality. Oběti manipulace nebo domácího násilí často roky poslouchají, že přehánějí, jsou hysterické nebo si všechno špatně vyložily. Když pak vidí podobné vzorce chování v dokumentu, může jim to pomoct pochopit, že problém nebyl jen v jejich hlavě.

A pak je tu ještě jedna věc, která je možná ze všeho nejdůležitější: spravedlnost a katarze. V realitě totiž spousta špatných věcí zůstává nedořešených. Váš ex nikdy nebude potrestaný za to, že vám během vztahu třikrát rozmlátil mobil a po rozchodu vás další dva roky sledoval. Běžným manipulátorům a agresorům to často projde. Když je opustíte, najdou si akorát nový objekt. Podvodníci, kteří připravili vaši babičku o úspory, si založí další firmu. Bývalá kamarádka, která mlátí svoje děti, to bude dělat dál.

True crime naopak nabízí konečně pocit zadostiučinění. Policie pachatele dopadne. Veřejnost zjistí, kdo opravdu je. Vrah skončí ve vězení. „Všechno dobře dopadne“, pomalu jako v pohádce.

Mnoho lidí si pouští opravdové zločiny před spaním ne proto, že milují násilí, ale protože jim na chvíli pomáhá utišit vlastní úzkost a obavy. Ve srovnání s psychopatem z Netflixu totiž najednou pracovní prezentace nepůsobí jako konec světa.