Na papíře vše vypadá skoro idylicky. Člověk se přihlásí do systému, vyplní formulář, odešle žádost, zaplatí poplatek a celou záležitost vyřídí v pantoflích. Žádná fronta. Žádné čekání.

Digitalizace veřejné správy má smysl právě tam, kde ubírá zbytečnou práci, zrychluje služby a dává občanovi možnost vyřídit věci bez papírování. Jenže každé „stačí se přihlásit“ má i svou druhou stranu. Ne každý má doma počítač. Ne každý má chytrý telefon, stabilní připojení nebo někoho, kdo mu v klidu vysvětlí, co je elektronická identita, datová schránka či bankovní ověření. A ne každý se v online prostředí cítí bezpečně.

Offline není krok zpět

Rozhodnutí senátorů nebylo jednoduchým sporem „pokrok versus minulost“. Návrh byl právně i politicky širší a vyvolal debatu o více tématech najednou. Přesto po něm zůstává velmi konkrétní otázka: jak modernizovat stát tak, aby zůstal dostupný i pro lidi, kteří nejsou online?

Odmítnutí této ústavní změny dává statistickým údajům o digitálním vyloučení ještě větší váhu. Podle PAQ Research je digitálním vyloučením zasaženo 17 procent dospělých v Česku. Dalších 16 procent je tímto vyloučením ohroženo. Nejde jen o seniory. Situace se týká také lidí s nízkými příjmy, zdravotním omezením, obyvatel menších obcí nebo těch, kteří sice internet používají, ale v digitální komunikaci se státem si nevěří.

Jde o důstojnost. O pocit, že člověk nepředstavuje pro stát překážku jen proto, že nepoužívá nejnovější nástroje. O vědomí, že občan má zůstat občanem i bez aplikace v telefonu.

Zde je důležité jedno rozlišení: offline člověk nemusí být nepřítel moderní doby. Někdy jde prostě o člověka, který se bojí udělat chybu. Kliknout špatně. Odeslat něco jinam, což může vést k propadnutí termínu nebo ztrátě důležité sociální dávky. Naletět podvodníkům. Ztratit se ve formuláři.

Právo na digitální službu neznamená povinnost být online

Česko má od roku 2020 zákon o právu na digitální služby. Jeho smysl je jednoduchý: stát má lidem nabídnout možnost komunikovat s úřady digitálně. Méně běhání, méně papírů, méně zbytečného čekání.

Zároveň ale stejný zákon říká, že nepodnikající fyzické osoby nemohou být nuceny digitální služby využívat. Jinými slovy, digitalizace má být právem, nikoliv povinností. Možností, ne jedinou cestou.

Problém tedy neleží v samotné digitalizaci. Začíná ve chvíli, kdy se z pohodlné možnosti stane jediná prakticky použitelná cesta.

Důležitá pojistka

Také Rada vlády pro lidská práva upozorňuje, že digitalizace představuje pro některé skupiny lidí významnou bariéru. Vedle chybějící techniky hraje roli digitální gramotnost, zdravotní omezení, sociální situace i dostupnost pomoci. Zachování nedigitálních alternativ proto neznamená návrat k nekonečným frontám, šanonům a razítkům. Slouží jako zásadní pojistka pro ohrožené skupiny.

Situace se podobá volbě mezi výtahem a schodištěm. Výtah je rychlý a pohodlný. Většina lidí ho ráda použije. Ale když nefunguje, schodiště nesmí být zamčené. Stejně tak může být digitální stát moderní, rychrychlý a užitečný. Vedle něj ale musí zůstat možnost přijít osobně, poslat žádost poštou nebo mluvit s člověkem, který rozumí nejen systému, ale i tomu, že nejistota není lenost.

Důstojnost není technická položka

Když si člověk neví rady s online formulářem, často si nestěžuje. Spíš se stáhne. Poprosí děti. Zavolá známému. Nebo žádost odloží, protože nechce vypadat neschopně. Zde už nejde pouze o techniku. Jde o důstojnost. O pocit, že člověk nepředstavuje pro stát překážku jen proto, že nepoužívá nejnovější nástroje. O vědomí, že občan má zůstat občanem i bez aplikace v telefonu.

Technologie může být velkou pomocí. Jak připomínal Neil Postman v knize Technopoly, každá technologie přináší nejen zisk, ale i určité břemeno. Úkolem státu je hlídat, aby dané břemeno nenesli hlavně ti, kteří už tak mají méně sil, peněz, jistoty nebo podpory.

Moderní stát nemusí být pomalý. Nemusí se držet papíru jen ze zvyku. Ale měl by zůstat lidský. A dveře k němu by se neměly otevírat pouze heslem, aplikací a dostatečně nabitým telefonem.