Urna, rakev, nebo ještě jinak? Možnosti pohřbívání, které mění pohled na smrt

Kdo má doma starší rodiče nebo prarodiče, dobře ví, jak těžké je otevřít tuhle konverzaci napřímo. Zeptat se: „Jak by sis přál odejít?“ Najdou se i výjimky. Někteří lidé o svém posledním rozloučení mluví sami. Mají jasnou představu o pohřbu i místě posledního odpočinku. Třeba mezi ně patříte i vy a možná vás překvapí, jaké alternativy jsou dnes reálné.

„Lidé smrt vytěsňují, ale měli bychom ji zvát mezi sebe,“ řekla v rozhovoru pro Flowee spisovatelka a autorka knihy Smrt a umírání v náboženských a etnických tradicích Alena Scheinostová. A proč je to tak důležité? „Když někdo zemře v nemocnici, pak ho někam odvezou, tam ho spálí a pak si ho někde na konci celého procesu vyzvednete v krabičce, to je proces, nad kterým člověk nemá žádnou moc. Je vůči smrti bezmocný,“ vysvětlila Scheinostová. Smrti sice neunikneme, ale můžeme ovlivnit, jak bude náš odchod vypadat. A právě v tom je možná větší síla, než si připouštíme. Pokud se člověk rozhodne už za života, jak si přeje být pochován, neulehčí tím jen svým blízkým, kteří by jinak tápali a v těžké chvíli dělali rozhodnutí za něj. Zároveň tím získává i určitý pocit kontroly nad něčím, co je jinak zcela neuchopitelné.

Chtěla jsem mít babičku pořád blízko. Teď ji mám doslova na prstě a můžu ji nosit všude. Když se na ten prsten podívám, cítím, že je pořád se mnou. Není to jen popel v urně.

Urna, nebo rakev? Obřad v krematoriu nebo bez obřadu? Jak se naše země stávala více ateistickou, postupně mizely pohřby do země, dnes jednoznačně převažuje kremace, která tvoří více než 80 procent pohřbů, a největším trendem jsou ekologické pohřby. Tradiční hrob už pro mnoho lidí nepředstavuje samozřejmost, ale spíš závazek starat se o místo, které často nikdo nemá čas navštěvovat, nehledě na finanční náročnost. Byť může být kremace pro někoho příliš „technická“ a necitlivá, otevírá dveře dalším variantám. Urna nemusí skončit v hrobě nebo kolumbáriu, můžete se nechat rozptýlit nebo z vás vyroste strom, jak se dočtete dále. A to není všechno, v zemích mimo Česko mají už úplně jiné možnosti pohřbívání.

Po smrti stromem...

Přírodní pohřby, které se v Česku postupně objevují, nabízejí návrat ke kořenům, a to doslova. Urna je uložena ke stromu v lese, bez okázalých náhrobků, jen příroda, která si vezme zpět to, co jí vždy patřilo. V pražských Ďáblicích takto funguje Les vzpomínek. Použije se buď biologicky rozložitelná urna, která se uloží přímo do země ke kořenům vybraného stromu. Ta se postupně rozloží a popel se přirozeně spojí s půdou. Nebo se vykope jamka, do které se vsype popel přímo ke kořenům.  Místo není označeno klasickým náhrobkem. Někdy je možné mít malou, nenápadnou cedulku se jménem, ale celkově se klade důraz na to, aby prostor působil jako les, ne jako hřbitov. Podobným způsobem můžete skončit na rozptylové loučce.

Rozptylové loučky najdete na řadě českých hřbitovů a fungují jednoduše, popel se rozptýlí na vyhrazené travnaté ploše, bez označení konkrétního místa. Neexistuje hrob, jméno na náhrobku ani přesný bod, kam chodit zapálit svíčku. Může se stát, že taková anonymita na člověka dolehne. A lidé si pak na loučku nosí vlastní cedulky nebo fotky, což je zakázané.

...nebo kompostem

Z člověka se po smrti může stát plnohodnotný kompost. Tělo se uloží do speciální nádoby spolu s přírodními materiály, jako jsou dřevní štěpka, sláma nebo vojtěška. V kontrolovaných podmínkách za přístupu kyslíku a správné teploty se během několika týdnů rozloží na živinami bohatou půdu. Celému procesu se říká terramace. Spousta lidí si přeje stát se po smrti stromem nebo součástí zahrady, ale kremační popel je pro stromy a rostliny toxický. Když je tělo zkompostované, skutečně se tak navrací přírodě.

„Přemýšlejte o tom, co tradiční pohřeb zahrnuje, balzamování těla, vložení do olověné rakve a do betonového trezoru v zemi, jako bychom předstírali, že ten člověk není mrtvý. To je pro mě mnohem děsivější než tento proces, kdy se přirozeně stáváme součástí půdy,“ řekla v rozhovoru pro CBS New Katarina Spadeová, zakladatelka firmy, která se zabývá terramací.

Na kompostování lidského těla si ale v Česku musíme zatím počkat, byť na změnu poroste tlak hlavně kvůli ekologii. Kremace je pro životní prostředí zatěžující, protože spotřebovává velké množství energie a produkuje emise.

Když smutek získá tvar

Na opačné straně spektra stojí technologie, které by ještě před pár lety působily skoro absurdně. Třeba možnost proměnit lidský popel v diamant. A to je možnost, která je dostupná i u nás. Princip je přitom čistě fyzikální. Z popela se získá uhlík, který se při extrémním tlaku a teplotě přemění v syntetický diamant. Výsledkem je kámen, který může mít různé barvy i velikosti a často končí zasazený do prstenu nebo přívěsku. Cena se pohybuje od desítek do stovek tisíc korun, v závislosti na parametrech. Někomu to zní extravagantně, ale i tady jde ve své podstatě o totéž, snahu uchovat vztah, dát ztrátě konkrétní tvar.

„Chtěla jsem mít babičku pořád blízko. Teď ji mám doslova na prstě a můžu ji nosit všude. Když se na ten prsten podívám, cítím, že je pořád se mnou. Není to jen popel v urně,“ svěřila se žena v reportáži pro BBC, která si nechala zhotovit prsten z popela své babičky.

Ekologický konec, který ne každý unese

A proměna člověka v diamant ještě zdaleka nic není. Největším zlomem, který se už dnes skutečně používá, je tzv. alkalická hydrolýza neboli aquamace. Místo spalování se tělo rozkládá v horké vodě s alkalickým roztokem. Jednoduše člověka zkapalní. Po dokončení vodní kremace se z roztoku vyjmou kosti a případné implantáty nebo zdravotnické pomůcky. Kosti se následně rozemelou, upraví a předají rodině stejně jako u klasické kremace plamenem. Ale pozor, ta kapalná část, která z člověka zbude, se vypustí do vodního odpadu v krematoriu. Ne každý se smíří s tím, že skončí v odpadu.

 Tahle metoda už je legální ve více než dvou desítkách států USA a funguje i v Kanadě, Austrálii nebo Irsku. Nově ji v roce 2026 legalizovalo i Skotsko, které ji prezentuje jako „největší změnu pohřebnictví za více než století.“ Důvod je jednoduchý, nižší emise a menší ekologická stopa než klasická kremace. I veřejnost ji začíná brát pragmaticky. V diskusi na redditu jeden z uživatelů píše: „Aquamace (vodní kremace) spotřebuje výrazně méně energie než klasická kremace v peci. Byla to volba mé matky, protože rodinný hřbitov nenabízel ekologické pohřby, ale umožnil uložit její popel k ostatním příbuzným.“ A k tomu dodává: „Do zařízení byla vložena zabalená v hedvábném rubáši, přesně jak si přála. Je dobré mít na paměti, že i když je aquamace u lidí relativně nová, u hospodářských zvířat se používá už dlouho. To znamená, že rozpuštění koně, krávy nebo kozy se dostávali do kanalizace už řadu let.“

Zmrazená naděje

Pak tu máme metody, které zatím zůstávají spíš na hraně reality, jako je zmrazení těla po smrti, tzv. kryonika. Myšlenka, že smrt nemusí být definitivní konec, ale spíš pauza, kterou jednou půjde „odpauzovat“, se neobjevuje jen ve sci-fi. Zmrazení lidského těla po smrti je dnes reálně existující služba v USA, byť na okraji vědy i společnosti.

Reklama

Právě teď čekají stovky lidí a o něco méně domácích mazlíčků na dobu, kdy je lékaři dokáží bezpečně rozmrazit a vyléčit nemoci, které je usmrtily. Nejde přitom jen o excentrické boháče. Často jsou to lidé z technologických a vědeckých oborů, ale i „obyčejní“ pacienti, kteří si kryoniku platí třeba přes životní pojištění. V nádržích přitom neleží ve futuristických skleněných tubusech, jak to známe z filmů, ale v nenápadných ocelových kontejnerech s tekutým dusíkem. A mnohdy ani ne celí. Poměrně běžná je totiž tzv. neurokryoprezervace, tedy uchování samotného mozku jako nositele identity. Zbytek těla je v takovém případě už jen příslušenství, které si budoucnost případně domyslí.

Prvním zmrazeným člověkem se stal už v roce 1967 James Bedford. A pokud vás to zajímá, tak je v tekutém dusíku dodnes. Lidé na to mají rozporuplné názory, pro někoho je to jen velmi drahé „možná“. Procedura totiž stojí v přepočtu miliony korun, jiní si říkají, když jsi mrtvý, nemáš co ztratit. Proč to nezkusit?