Co bych si přál do nového roku? Víc gólů jako dal Adam Jiříček před pár dny Finům. Slavii, které by nestačilo uspět jen v české lize. Fotbalový nároďák, který bude hrát tak, že jen při vyslovení toho, že jsem z Čech, mi budou lidi objednávat pivo, jako se mi to stalo ve Walesu, kde jsem prožil ono mistrovství Evropy před více než dvaceti lety. A Bohemku, hrající konečně fotbal, to abych měl klid v kanclu, modří vědí.

Prahu, která by se mohla pyšnit nejen svojí minulostí, ale jejíž konšelé by konečně pochopili, jak by mělo vypadat město 21. století. Politiky, kteří by mi nekecali do života, nepřekáželi v podnikání a nechali na mně, co říkám, jím nebo piju.

Je toho ještě víc, co bych si přál, aby se stalo v novém roce, nejlépe zítra. Jen neměnit nic ve mně, prosím.

Školy, které by neučily děti a studenty mantry platné tak v minulém století, ale hledaly v nich osobnosti, odolné vůči světu, který je čeká. Armádu České republiky připravenou tak, že žádného neřáda by nenapadlo pomyslet na můj nedělní oběd. Českou firmu s nápadem, který by neuměla okopírovat ani umělá inteligence.

Naučit se uvařit svíčkovou tak, jak mi kdysi chutnala ve Vikárce na Hradě. Studenty, které by bavilo objevovat, a ne pouze absolvovat. Najít fotoalbum z cest po Africe, kam jsem si dal nejlepší fotky, abych je měl pohromadě, jet za Špínou na Maltu, umět chodit jen na jedno a konečně se zbavit toho snu, jak mě vyhazujou ze zkoušky ze španělštiny.

Je toho ještě víc, co bych si přál, aby se stalo v novém roce, nejlépe zítra. Jen neměnit nic ve mně, prosím.

A tak je to s většinou našich přání. Vzýváme příjemnější cestu, ne rychlejší chůzi. I proto je možná vyslovujeme na Nový rok, protože v posilvestrovské kocovině tak nějak tušíme, že jde spíš o dozvuk nostalgie Vánoc než realitu. Po small talku s prvním klientem se brzy zařadíme do procesu všednodennosti a zapomeneme na ně jako na rukavice položené na prázdnou sedačku v metru.

Přání nás udržují při životě. Protože bez nich by zůstala jen prázdnota nesplněných cílů. I ty je sice možné hodit na jiné, ale to není tak jednoduché. Kdesi hluboko v nás je ten bájný vnitřní hlas, který nás nenechá v klidu, alespoň ve snech. Ostatně z té zkoušky ze španělštiny mě tehdy vyhodili, a ne jednou.

Nekonečná cesta mezi chtít být lepším a být lepším je skutečným tajemstvím úspěchu. Stejně jako rovnováha mezi poslechnutím svého rozumu či srdce. Někdy se zdá, že existují lidé, kterým chybí obojí, ale to spíš jde o nějaké to ďábelské pokušení, které vůbec nebývá schované v detailu, nýbrž velmi viditelně a hlasitě nás přitahuje. Přát bychom prostě měli spíš jiným než sobě. Protože se tak vyhneme vlastnímu pocitu nedokonalosti a můžeme se rozplývat nad vlastní dobrotou.

A tak vám přeju alespoň jeden zázrak v tom novém roce. To stačí.