V moderní společnosti smrt často odsouváme stranou, zakrýváme ji jemným tichem a spoléháme, že se nás bude držet co nejdál. Jenže realita lidského života je jiná – a jsou mezi námi lidé, kteří s ní přicházejí do styku každý den.
Jednou z nich je Kateřina Gumanová, certifikovaná hrobnice, kameník a průvodkyně smutečními obřady. Ve své práci propojuje fyzicky náročné řemeslo s jemností a citlivostí, které vyžaduje doprovázení pozůstalých. Pohybuje se mezi hřbitovy, dílnou a místy posledních rozloučení a dobře ví, že smrt není jen koncem, ale také prostorem pro lidskost, péči a pravdivost.
Její přístup vychází z tradice, respektu a mnoha let zkušeností. Připomíná, že mluvit o smrti nemusí být dramatické ani patetické. Stačí upřímnost a ochota nebát se otevírat téma, o kterém se dříve v rodinách debatovalo naprosto běžně.
Jak jste se dostala k práci, která je tak úzce spojená se smrtí?
Dříve jsem pracovala u soudu, ale sedavá a stereotypní práce mi vůbec nevyhovovala. Bylo mi jasné, že si musím najít něco jiného. Nastoupila jsem pod pražskou hřbitovní správu, původně jen na přechodnou dobu. Jenže právě tam jsem poprvé opravdu přičichla k pohřebnictví a rychle jsem pochopila, že mě tahle oblast přitahuje mnohem víc, než jsem čekala.
V tu chvíli mi došlo, že nejvíc se bojíme právě toho, čemu se vyhýbáme. Když stojíte tváří v tvář něčemu, co je naprosto přirozené, přestane vás to děsit.
Když jsem jednala s pozůstalými nebo návštěvníky hřbitova, často mi vyprávěli své zkušenosti s posledním rozloučením. Říkali, že zaměstnanci pohřebních služeb byli hrubí, nevhodně oblečení, hrobník vulgární nebo opilý. A to jsou přitom jedny z nejtěžších chvil v životě každého člověka, ty si zaslouží empatii a důstojnost. Uvědomila jsem si, že pokud má být tahle služba kvalitnější, musím ji sama začít nabízet.
Proč jste zvolila právě tento směr – hrobník a kameník? Není to pro ženu trochu netradiční?
V oboru jsou velké nedostatky a ne každý, kdo se do této práce pustí, má potřebnou kvalifikaci. Kamenictví navíc s prací hrobnictví přirozeně souvisí, jde to ruku v ruce. A jestli je to pro ženu netradiční? Mně osobně to tak nepřijde. Od malička mě táta vedl k manuálním činnostem, vyráběli jsme nábytek, montovali, stěhovali.
Vždycky jsem dělala i „chlapskou“ práci a neměla s tím problém. Práce hrobníka má lehčí i těžší úkony, stejně jako kamenictví. Samozřejmě, když je hrob tvrdý a je nutné bourací kladivo už od povrchu, tak to nezvládnu, ale to nezvládne ani spousta mužů.
Co pro vás bylo nejtěžší, když jste se začala se smrtí setkávat každý den?
Smrt beru jako součást života. Sama jsem přišla o ty nejbližší, takže vím, že smrt k našemu příběhu patří. Nepovažuji ji za tabu. To, že ji potkávám i pracovně, pro mě nebyl šok ani problém, spíš přirozené pokračování toho, co už jsem dávno chápala.
Tváří v tvář nemusí být smrt strašákem
Jak vypadá váš běžný pracovní den v této profesi?
Mé pracovní dny se nikdy neopakují. V pohřebnictví netušíte, co přinese zítřek, a tak se člověk musí neustále přizpůsobovat. Jeden den vyřizujete pohřeb, kopete hrob a chystáte veškeré náležitosti, další připravujete smuteční proslovy, řešíte kamenické zakázky nebo jezdíte na schůzky se zákazníky. Do toho patří i tvorba cenových nabídek, návrhů a smluv, komunikace se správami hřbitovů, správa webu i zajištění chodu celé firmy a práce zaměstnanců.
Vybavíte si první situaci, která vám otevřela oči a ukázala, že smrt může člověk vnímat i jinak?
Jako dítě jsem měla možnost důstojně se rozloučit se svými milovanými. Mohla jsem být fyzicky u zesnulého, pohladit ho. A v tu chvíli mi došlo, že nejvíc se bojíme právě toho, čemu se vyhýbáme. Když stojíte tváří v tvář něčemu, co je naprosto přirozené, přestane vás to děsit.
Jaké reakce lidí vás nejvíce překvapují, když zjistí, čím se živíte? A jak na to reagovala vaše rodina?
Mnozí si o hrobnictví myslí, že je to práce pro člověka bez vzdělání, podivína nebo alkoholika. Mezi lidmi o své profesi běžně nemluvím, ale když na to přijde řeč, často mi ani nevěří. Zvykla jsem si na to, že moje práce zkrátka není „běžná“.
Naštěstí moje rodina to přijala dobře, za to jsem moc vděčná. Podporují mě a váží si toho, že dělám práci, kterou mám ráda a kterou vnímám jako poslání. A partner je také z oboru, takže je pro mě velkou oporou. Rozumí tomu, čím žiju každý den, a vlastně nás práce spojuje.
Co vás práce se smrtí naučila o životě a o tom, co je v něm skutečně důležité?
Práce se smrtí mě naučila pokoře a hlubokému uvědomění, že nic v životě není samozřejmé. Nejde o strach, ale o jasnou realitu: dnes tu jsme, zítra už nemusíme být. Život je dar, kdy je třeba vážit si každého okamžiku.
Díky každodennímu kontaktu se smrtí si člověk rychle uvědomí, co jsou skutečné hodnoty – vztahy s blízkými, laskavost, čas pro druhé. Učí vás to také neztrácet energii na zbytečné hádky nebo malichernosti a snažit se prožívat každý den naplno. Smrt, ačkoli je těžká, dokáže člověku otevřít oči a připomenout, co je v životě opravdu důležité.
Máte nějaký příběh, kdy vaše práce pomohla někomu smířit se s odchodem blízkého?
Každé rozloučení je jiné a každá rodina prožívá smutek po svém. Někdy stačí samotné důstojné a pečlivě připravené rozloučení, i to dokáže pozůstalým dodat klid a pocit, že udělali pro svého blízkého vše, co mohli. Jindy lidé potřebují prostor, aby se vypovídali, mohli sdílet vzpomínky nebo slyšet slova, která jim dodají naději a útěchu.
Každý prožívá ztrátu individuálně, a proto je důležité přistupovat k nim s empatií a trpělivostí. Nechci uvádět konkrétní jména ani situace, protože jde o velmi intimní okamžiky. Zažila jsem už mnoho případů, kdy přítomnost a podpora v těchto chvílích pomohly lidem smířit se s odchodem blízkého a pocítit alespoň část klidu.
Jak reagují rodiny na obřady nebo rituály, které připravujete?
Mnozí lidé jsou překvapeni, jak lze poslední rozloučení připravit s veškerou úctou a jak velký rozdíl může udělat citlivý přístup. Vyjadřují slova vděku a uznání, což mé práci dává hluboký smysl. Pocit, že jste někomu byli oporou, poskytli útěchu a že vám svěřili svou důvěru v tak citlivé chvíli, je nenahraditelný. Tyto okamžiky vám připomenou, proč tato práce má smysl, a dávají jí hodnotu, kterou nelze vyjádřit jen slovy.
Jak vše zvládáte? Práci hrobnice, kamenictví i přípravu obřadů? Máte k sobě lidi, kteří vám pomáhají?
Ano, bez týmu by to nešlo. Ať už jde o výkop hrobu, přípravu obřadu, spouštění rakve nebo kamenické zakázky, vždy je potřeba pracovat ve více lidech. Mám zaměstnance, na které se mohu spolehnout.
Pozůstalí často doufají, že po pohřbu bude lépe. Jenže to tak většinou nebývá
Zažila jste situaci, kdy smrt přinesla nečekané porozumění nebo klid?
U lidí, kteří dlouhodobě trpěli, může být smrt skutečným vysvobozením. V takových chvílích přichází klid nejen k zesnulému, ale i k jeho blízkým. Úleva, že se milovaný už netrápí, je někdy velmi silná.
Co si lidé nejčastěji neuvědomují o tom, co se děje po odchodu někoho blízkého?
Pozůstalí často doufají, že po pohřbu bude lépe. Jenže nebývá. Do té doby fungují v režimu úkolů: zařídit pohřeb, oběhat formality, postarat se o vše potřebné.
Reklama
Taková ta prázdnota přijde až po rozloučení. Smutek pak přichází ve vlnách. Jeden den jsou úplně v pořádku, další den pláčou kvůli maličkosti. A někteří to berou jako vlastní selhání. Jenže není to žádné selhání, ale naprosto běžný proces truchlení.
Jak se při práci se smrtí udržujete v psychické pohodě a nenecháte se zatížit smutkem?
Chápu smrt jako takovou a nepřenáším si ji do osobního života. To je zásadní. Udržuje mě to v rovnováze.
Vnímáte rozdíl v tom, jak ke smrti přistupují mladší a starší lidé?
Ano. Mám pocit, že někteří mladí lidé jsou smrti a tématům kolem ní otevřenější než starší generace. Jsou zvědavější, méně svázaní obavami, které se dřív braly jako samozřejmé.
Co byste doporučila lidem, kteří se smrti bojí nebo jí chtějí lépe porozumět?
Lidé se smrti nebojí proto, že by byla děsivá, ale protože je neznámá. A právě neznámo se dá zmenšit otevřenou a jasnou informací. O smrti je potřeba mluvit normálně, ne šeptem.
Když se něco nesmí vyslovit nahlas, roste to v hlavě do nepřiměřených, monstrózních rozměrů. Stačí vytvořit prostor pro otázky: Jak celý proces probíhá? Co se děje s tělem po smrti? Jak funguje pohřební služba? Když lidé mají jasné informace, přichází klid. Strach miluje tmu a informace je světlo, které ho dokáže rozptýlit.
A na závěr osobnější otázka, plánujete, že byste se v budoucnu věnovala něčemu jinému? Třeba až budete mít děti?
ROZHODNĚ NE! Pokud tuhle práci vnímáte jako poslání, už nemůžete dělat něco jiného. Je to součást mé identity a nechci ji opustit. Věřím, že to zvládnu i s rodinou a dětmi.