PÁTEK KARLA KŘIVANA. Na sítích se rozjela debata o novém oblečení českých zimních olympioniků. Zastáncům tradice se na nich nedostává národních barev, také lev dvouocasý chybí a vůbec jsou to zbytečné novoty.

Ukazoval jsem oblečení studentům a ti se většinově naopak shodli, že svetr je to pěkný a rádi by si ho koupili. Odlišná barevnost jim nevadí, protože to je oblečení, ne dres. A tu žlutou barvu vnímají jako zlatou, vyjádření naděje či touhy zvítězit. Je férové říct, že ne všichni měli tento názor, německá či belgická barevná kombinace některým opravdu vadila. Je třeba ale říct, že černá na tom českém oblečení není černá, ale modrá. Takže žádné Německo, přátelé.

Mně se to jinak než obvykle trikolórově barevně vyvedené oblečení líbí. Řekl bych, že naše země je pestrá, krajina zde není nudná, mění se prakticky za každou zatáčkou. Český příběh také není jednobarevný či trojbarevný. Je mnohem barvitější, zajímavý ve své absurditě, nebo chcete-li, překvapeních. Patří do něj ironie a schopnost shodit vtipem či hláškou jakoukoliv osobnost či zásadní myšlenku. Nejsme armádní národ, Češi neumí dobře pochodovat, nebo je to aspoň nebaví. Proč by tedy nemohli mít oblečení méně uniformní, než bylo doposud zvykem.

To oblečení nás nutí přemýšlet. Třeba i nad tím, že 21. století přináší novou estetiku, nové trendy. Pokud tradice není doplněna prvky současnými, stává se muzeem.

Modrá, červená a bílá jsou hezké barvy. Ale také velmi obvyklé. Mají je na svých vlajkách, a tedy i sportovních dresech, jen letmým pohledem do okolí Slováci, Slovinci, Chorvati, Srbové a dále od nás Rusové a na druhé straně Evropy Francouzi. A vlastně i Britové a nakonec i Američani nebo třeba Thajci. Chci říct, že není důvod dát šanci designerům a návrhářům a doplnit dresy národního olympijského týmu o oblečení, které má vyjádřit něco víc než jen tradici a obvyklost.

To se mi právě na tom oblečení líbí, že nás nutí přemýšlet. Třeba i nad tím, že 21. století přináší novou estetiku, nové trendy. Pokud tradice není doplněna prvky současnými, stává se muzeem. Nikde nechce měnit národní barvy, jen si Češka a Češi zaslouží pestřejší oblečení, nesvázané zvyky a obvyklými postupy.

V Čechách se novotám nikdy nedařilo. Až úspěch v zahraničí přinesl většinou inovátorům uznání doma. A to ještě ne vždy.

Přitom národ Cimrmana, Haška či Brdečky shazuje s poťouchlou radostí každou jistotu, která je mu předávána. Naše národní hrdost snese i nové zimní olympijské oblečení. Troufnu si předpovědět, že to bude „sukces“. A mnozí se budou divit, že ten přichází jen s odlišným pohledem, ne s kopírováním již mnohokrát vytvořeného. V tom je ale tradiční český problém: Stydíme se chtít vyhrávat.

Takže ať prší zlato za pár měsíců v Itálii bez ohledu na oblečení.