Pomáhat uprostřed pekla: Farmaceut Stanislav Havlíček o Gaze, smrti kolegů a tichých hrdinech války

Když Stanislav Havlíček mluví o Gaze, je jasné, že i když zažil něco, co si nikdo z nás neumí představit, ví, že jediný způsob jak přežít, je naučit se bolest překládat do práce. Jaká je realita mísí Lékařů bez hranic, a v čem je jiná realita Gazy, místa, kde neexistuje bezpečí ani prostor pro truchlení?

Stanislav Havlíček je farmaceut, spisovatel a muž, který si místo pohodlné kariéry vybral cesty na místa, před kterými mnozí zavírají oči. Pracoval také v Jemenu nebo Jižním Súdánu. Ale Gaza, jak sám říká, „překročila všechny hranice“. Mise, která obvykle trvá půl roku, se musela zkrátit na čtyři týdny kvůli extrémnímu riziku a psychickému vypětí. Za tu dobu viděl svět, kde už ani humanitární pravidla nic neznamenají, kde se útoky na nemocnice staly normou a záchranáři umírají v sanitkách označených červeným křížem.

V rozhovoru mluví otevřeně o bezmoci, ale i o absurditě každodenního přežívání. O dětství, které v Gaze znamená malovat obrázky měst, která už neexistují. O chvílích, kdy se dům otřásá při sprchování a kdy jídlo i voda jsou zbraní.

Misí máte za sebou už několik (7? 8?), v čem byla mise v Gaze pro vás jiná a specifická?

Letos v březnu jsem se vrátil z druhé mise v Jižním Súdánu, celkově to byla osmá. Dvakrát jsem byl v Jemenu, kde zuří občanská válka. I když jsem měl představu o válečné zóně, mise v Gaze byla specifická, a i když byla krátká, byla i extrémně náročná.

Když jsem do Gazy odjížděl, byl jsem i já ovlivněn mediálním klišé „Gaza rovná se Hamás“. To je trvalý mediální obraz, který vnímám jako problém. Takto zjednodušený pohled vede k tomu, že mnoho lidí paušalizuje a schvaluje kolektivní vinu.

Jednak mírou a rozsahem předpokládaných rizik a jednak obrovskou nepředvídatelností. Za dobu trvání konfliktu byla porušena veškerá humanitární práva, o čemž svědčí i fakt, že víc než polovina zraněných a zabitých humanitárních a zdravotnických pracovníků za loňský rok pocházela právě z Gazy.

Odrazilo se to nějak i na lidech, kteří na místě pomáhají?

Ano, tato kritická intenzita se odrazila i v délce rotace. Zatímco standardní farmaceutická mise trvá šest měsíců a rizikové mise (jako v Jemenu) trvaly dva až tři měsíce, mise v Gaze byla pouze čtyřtýdenní. Rotace jsou krátké kvůli vysokému fyzickému i psychickému vypětí.

Vy jste v Gaze skončil v březnu 2024, byl jste tam ještě potom jednou? Pokud ano, jaký byl ten rozdíl očima někoho, kdo to viděl?

Musím upřesnit, že i když jsme o mé další misi v Gaze jednali dvakrát, vloni v létě a znovu letos na podzim, zatím jsem se do Gazy nevrátil. Nicméně mi celou dobu po mém návratu chodí zprávy. Kolegyně, které se do Gazy vrátily na další rotace, mi psaly o tom, že je situace mnohem horší než vloni na jaře. Další ničení probíhalo s šokující intenzitou, město Chán Junis se proměnilo v trosky a projekty, které jsem pomáhal rozjíždět, byly později uzavřeny. Poliklinika Aš-Šabura dostala evakuační příkaz už na začátku dubna 2024 a kvůli vyhlášené evakuaci Rafáhu na začátku května jsme museli přerušit i podporu poporodního oddělení v porodnici Al-Emirati.

Co jste si myslel těsně před odletem, jaké byly vaše pocity na hranici mezi domácím životem a tím, co vás čekalo. A měl jste vůbec představu, jaká bude realita?

I když jsem měl za sebou už pár misí, do Gazy se neodjíždí s lehkým srdcem. Těsně před odletem jsem vnímal i nepochopení doma, kde jsem si všiml nevyřčeného výrazu nesouhlasu a tvrzení, že „si za všechno mohou Palestinci sami“. To mě vedlo k intuitivnímu i racionálnímu odmítnutí takto vnímané kolektivní viny. Do Gazy jsem proto odjížděl s cílem odmítat paušalizování a s vědomím, že humanitární pomoc je důležitá pro ty mnohé nevinné.

Jak vypadá běžný den v Gaze?

Nic takového jako běžný den neexistovalo na žádné mojí misi a pro Gazu to platí ještě mnohem víc.

Co vás zasáhlo nejvíce?

Když se ohlížím zpět, nešlo o jeden izolovaný moment, ale spíše o kumulaci situací, které dokreslovaly naprostou beznaděj a nespravedlnost konfliktu. Uvědomil jsem si, jak se lidé dokázali přizpůsobit nenormální realitě.

V oblasti, která byla označena jako bezpečná zóna, zasáhla v úterý 20. února večer střela z tanku izraelských sil dům, ve kterém bydleli naši zaměstnanci a jejich rodiny. Kolega přišel o matku i manželku a i jeho dvě děti byly mezi zraněnými. Následný požár pak způsobil závažná zranění dalším šesti lidem, včetně obou jeho sester. Druhý den po této tragédii přišel do práce.

Hned po příjezdu můj řidič Tárik mluvil o zničených domech s pohrdavou přezíravostí, jako by šlo o exponáty v muzeu. I já jsem po pár dnech určitým způsobem okoral, abych mohl dál pracovat. Je to až děsivý mechanismus sebezáchovy, ale nutný.

Na jednom z krátkých videí na sociálních sítích mluvíte o ztrátě rodiny jednoho místního pracovníka. Jak jsou tyto pocity mezi vámi, kteří pomáhají, sdělovány? Beznaděj musí být naprosto strašná.

Když zmiňuji sebezáchovný mechanismus, právě příběh našeho spolupracovníka je toho extrémním příkladem. V oblasti Al-Mawasi, která byla označena jako dekonfliktní, bezpečná zóna, zasáhla v úterý 20. února večer střela z tanku izraelských sil dům, ve kterém bydleli naši zaměstnanci a jejich rodiny. Kolega přišel o matku i manželku a i jeho dvě děti byly mezi zraněnými. Následný požár pak způsobil závažná zranění dalším šesti lidem, včetně obou jeho sester. Druhý den po této tragédii přišel do práce. Přerovnával palety a krabice ve skladu, aby udělal místo pro léky. Byl jsem tak překvapený, že jsem ani nedokázal najít slova, kterými bych mu kondoloval. Když jsme se pozdravili, uvědomil jsem si, že to není potřeba, že nepřišel pro útěchu, ale prostě do práce. Přišel pracovat, protože to mu v té příšerné situaci dávalo alespoň nějaký smysl.

Který moment během pobytu v Gaze považujete za nejvíce otřesný – když jste si uvědomil, že realita daleko překračuje to, co jste čekal?

Už jsem říkal, že nešlo o jeden izolovaný moment, ale spíše o kumulaci vjemů. Nejde vybrat jednu konkrétní hrůzu, bzučení dronů, pocity, když se třese zem a stěny po bombardování, nebo spánkovou deprivaci a nezměřitelnou únavu. Mnohé z toho jsem podrobněji napsal do knihy Nebe plné draků.

Viděl jste situace, které se opakovaly jako vzorec – co vypovídají o širší struktuře konfliktu? Nejen jednorázové události, ale něco pravidelného, systémového.

Nejintenzivněji chápu míru destrukce základních služeb včetně opakujících se útoků na strukturu zdravotnické péče. Neexistenci bezpečných zón i přes jejich deklaratorní vyhlášení. Opakovaně jsme byli svědky, že v Pásmu Gazy neexistuje žádné stoprocentně bezpečné místo. Od října 2023 do začátku mé mise v únoru 2024 muselo být evakuováno devět různých zdravotnických zařízení, které jsme podporovali. Od té doby se to opakovalo ještě mnohokrát.

Po mém návratu z Gazy jsme byli svědky toho, že se hrozba hladem, omezování humanitárního zásobování vedoucí k nedostatku potravin a pitné vodě stala standardním válečným nástrojem.

Co si myslíte o tom, jak média zpravidla líčí situaci v Gaze – jaké obrazy posílají, a co naopak „nezachytí“? Jedná se o informace zavádějící nebo nedostatečné?

Když jsem do Gazy odjížděl, byl jsem i já ovlivněn mediálním klišé „Gaza rovná se Hamás“. To je trvalý mediální obraz, který vnímám jako problém. Takto zjednodušený pohled vede k tomu, že mnoho lidí paušalizuje a schvaluje kolektivní vinu.

Média sice posílají šokující záběry, ale ty jsou v mnoha případech primárně zaměřeny na krátké upoutání pozornosti. Zároveň vím, že zprávy, které se dostávají k nám, neodpovídají realitě. Média většinou nezachytí vnitřní komplexitu a politický kontext, který zásadně mění pohled na civilní obyvatelstvo. Nezaznívá, že velká část populace Gazy Hamás vůbec nepodporuje. Údaje o volbách z roku 2006, kdy Hamás zvítězil jen s malým náskokem, se objevují bez kontextu. Přitom tehdy volil Hamás jen maximálně každý desátý z dnešních obyvatel Gazy, a protože 80 % současné populace tehdy ani nemělo volební právo, za volební rozhodnutí tehdejší menšiny současní Gazané vůbec nemohou.

Obyčejní lidé, kteří se postavili Hamásu, neměli to štěstí jako my při sametové revoluci, že by zacinkali klíči, a režim by padl. Za protesty v Gaze se platí zatýkáním, bitím, perzekucí a často i vlastním životem.

V médiích jsem nezaznamenal, že v Gaze opakovaně probíhaly protestní kampaně proti Hamásu (naposledy v srpnu 2023), které byly násilně potlačovány. Obyčejní lidé, kteří se postavili Hamásu, neměli to štěstí jako my při Sametové revoluci, že by zacinkali klíči a režim by padl. Za protesty v Gaze se platí zatýkáním, bitím, perzekucí a často i vlastním životem.

Slyšel jste během pobytu v Gaze, že by místní lidé sledovali zpravodajství? Nyní asi ne, ale mnoho z nich šíří na sociálních sítích prosby a výzvy... Jak vnímají ten „externí obraz“ a „odraz“ světa? Spíše bojují o život, než aby sledovali zprávy…?

To je vlastně velmi užitečná otázka, která jen potvrzuje, s jakým zkreslením posuzujeme tamní situaci. V Pásmu Gazy je sledování zpravodajství luxusem, který si buď nemohou dovolit, nebo je to technicky neproveditelné. Většinou skutečně spíše bojují o život, než aby se soustředili na externí obrazy světa. Už před rokem a půl byla během mé mise v Gaze situace s komunikací a médii extrémně obtížná.

Protože veřejná elektřina ze sítě nefunguje, nejsou dostupné ani sdělovací prostředky. Nefunguje rádio ani televize, nebo jen velmi výjimečně pro malou skupinu obyvatel. Mobilní sítě jsou trvale přetížené, nebo jsou rušeny. Veškeré informování veřejnosti zajišťuje nespolehlivá tichá pošta. Já sám jsem své deníkové zpravodajství blízkým psal do uzavřeného kanálu WhatsApp, protože to byla jediná komunikační aplikace, která fungovala i s minimálním přísunem dat.

Když se ohlédnete zpět, změnil se váš pohled na život po misích s Lékaři bez hranic obecně, co už po tomto zážitku nikdy nebudete vidět jako dřív?

Každá mise s Lékaři bez hranic je formativní událost, ale mise v Gaze byla tak intenzivní a ukázala tak bezohledné porušování pravidel, že mě přinutila zásadně korigovat moje mentální nastavení. Největší změna se týká toho, jak posuzuji pravdivost informací, bezpečnost a luxus každodenního života. Taky si už nikdy nebudu jistý, že existence mezinárodního společenství a smluv zajišťuje bezpečnost a respektování humanitárních pravidel.

Zejména ve světle uměle vytvářeného hladu a žízně v Gaze už se jinak dívám na to, co v našem západním světě bereme jako samozřejmost. Vědomí, že se pacienti, včetně dětí, nedokáží uzdravit z popálenin či zranění, protože nemají dostatek bílkovin, a že by bylo mnohem efektivnější ty lidi nakrmit, je brutální.

A už napořád budu znát hodnotu přístupu k minimálnímu hygienickému standardu. Když se při konání velké potřeby nebo při polévání se hrnečkem vody ve sprše třese dům po dopadu bomby, uvědomíte si křehkost takových intimních chvil.

Spousta vašich kolegů přišla o život. Je to běžné? Nebo je situace v Gaze skutečně výjimečná?

Fakta, která se objevila po mém odjezdu, jen potvrdila, že Gaza je výjimečná i v tomto. Více než polovina zranění a zabití humanitárních pracovníků a zdravotníků se v roce 2024 odehrála právě v Gaze. To je velmi špatná vizitka pro tamní způsob vedení boje. Když jsem v srpnu letošního roku říkal, že jen mezi našimi kolegy Lékařů bez hranic šlo o osm zabitých. To několikanásobně převyšuje celosvětovou statistiku v minulých letech a je to o to horší, že v říjnu 2025 evidujeme už 15 zabitých kolegů. Vůbec přitom nepočítáme mnoho jejich rodinných příslušníků. To je obrovská daň, kterou platíme za naši práci.

V čem je střelba na zdravotníky v Gaze „výjimečná“? Zemřeli jich stovky i přes označení pomoci.

Hrozba pro zdravotnické pracovníky v Gaze je výjimečná a daleko přesahuje rizika v jiných konfliktech. Nejedná se pouze o nebezpečí, které je běžné ve válečné zóně, ale o systémový vzorec bezohlednosti a porušování mezinárodního humanitárního práva. 

Asi nejkřiklavějším důkazem bezohledných útoků izraelských sil na humanitární pracovníky je odhalení masového hrobu v Rafáhu, ve kterém byla 30. března nalezena těla 15 záchranářů spolu se sanitkami, ve kterých se pohybovali. Byli zabiti, zatímco se snažili poskytnout pomoc civilistům v ostřelované oblasti. Bylo prokázáno, že jak záchranáři i jejich vozidla, byli jasně označeni, přestože v původním prohlášení tvrdily izraelské úřady opak.

Mluvil jste i o šikaně, můžete to upřesnit?

Jako jeden z mnoha případů lze uvést incident z konce loňského února během evakuace pacientů z nemocnice Al-Amal. Izraelští vojáci zablokovali evakuační konvoj sanitek, přinutili jejich řidiče vystoupit, svléknout se a sednout si na cestu.

V prostředí značně omezených zdrojů a neustále se horšící situace je člověk neustále konfrontován volbou mezi dvěma špatnými možnostmi a často se stává, že neexistuje „dobré“ nebo ideální řešení.

Tři ze čtyř řidičů byli zadrženi a teprve po zajištění jiných mohl konvoj pokračovat. Evakuovaní pacienti v kritickém stavu strávili v sanitkách na trase dlouhé zhruba 20 km více než 13 hodin.

Byl moment, kdy jste musel volit mezi dvěma špatnými možnostmi, a říkal jste si, že neexistuje „dobré“ řešení?

V prostředí značně omezených zdrojů a stále se horšící situace je člověk neustále konfrontován volbou mezi dvěma špatnými možnostmi a často se stává, že neexistuje „dobré“ nebo ideální řešení. Nejde o jednorázové hrdinské dilema, ale o systémové dilema dané nedostatkem a válečným stavem.

Pacient s běžnou virózou, nachlazením nebo bolestí potřebuje úlevu. Ale dát mu plné balení 10, nebo dokonce 20 tablet paracetamolu by znamenalo, že se nedostane na ty ostatní. Musel jsem se rozhodnout pro nejlepší špatnou volbu – dát mu jen minimum, které mu pomůže překonat akutní fázi, a doufat, že zbytek zvládne, abych mohl lék vydat někomu dalšímu.

Máte v hlavě konkrétního člověka, jehož příběh vás pronásleduje?

Abych mohl v Gaze fungovat, bylo nezbytné se takových emocí vyvarovat. Až po návratu jsem některé příběhy musel zpracovat. Třeba příběh mladé ženy Aiši, kterou jsem sice osobně nepotkal, ale zapůsobil na mě tak, že jsem ho zpracoval i do své knihy Nebe plné draků. Aiša ve vysokém stupni těhotenství odešla společně s manželem ze zničeného města Gaza City.

Snažili se najít bezpečí v areálu Násirovy nemocnice v Chán Junisu. Tam jí zastřelili manžela a ona se čtyři nebo pět dní krčila doslova pár metrů od těla svého muže. Později dorazila do Rafáhu, kde porodila dvojčata. A přestože to vypadá jako dobrý konec, není to tak docela pravda. Porodnici opouštěla sama jen se svými dětmi. Odcházela do neznámého, válkou ničeného města, přeplněného stovkami tisíc uprchlíků. Odcházela samotná do města, kde vůbec nikoho neznala, a nevěděla, kde bude se svými novorozenými syny bydlet, kdo jí s nimi pomůže. V jiných časech by slavila první výročí svatby i narození dvou synů, ale v Gaze není na oslavy ani místo, ani myšlenky.

Jakým způsobem se snažíte chránit psychiku po tak extrémních zážitcích – a co byste doporučil těm, kteří by se na misi rádi vydali? Co je to ona psychická dekomprese, jestli vám i vaše knihy a vaše deníky pomáhají se těchto pocitů zbavit…, autoterapie?

Základem mé psychické ochrany je schopnost se na emočně silné události v danou chvíli zaměřit čistě profesionálně a emočně se od nich dočasně odpoutat. Kdybych se měl rozněžňovat nad každým spadlým domem, vůbec bych tam nic neudělal.

Pomáhá mi psaní deníkových zápisů. Primárně píši proto, abych si zapamatoval události konkrétního dne, nebo abych mohl určité téma „opustit“. Silně emocionální momenty tím v sobě „uzamknu“ do deníkového zápisu. To mi umožňuje soustředit se na pomoc ostatním s vědomím, že se k tomu tématu vrátím, až budu mít sílu a čas je zpracovat sám v sobě.

Když pak jednotlivé záznamy zpracovávám do materiálu pro knihy, zasazuji tyto emocionální „výkřiky“ do širšího kontextu, aby byly srozumitelné i pro ty, kteří na misi nebyli.

A v neposlední řadě hledám a intenzivně na misi prožívám i malé radosti, ať už to byla z Egypta dovezená čokoláda, nebo třeba jen pozorování dětí, které se v Rafáhu točily na malém kolotoči.

Slyšel jste nebo viděl projevy zoufalství, které se nevejdou do mapy konfliktu – co tam bylo vedle bomb, kulometů, ostřelování?

Ptáte se na to nejhlubší a nejobtížněji sdělitelné. Většina hrůz, které jsem v Gaze zažil nebo o nich slyšel, se netýká raket a ostřelování a zbraní. Jde o vnímání systematického rozkladu života a lidské důstojnosti. V Rafáhu bylo zřejmé, že trvale roste počet případů akutní podvýživy u dětí i dospělých. Také jsme dostávali zprávy o dětech umírajících na podvýživu a dehydrataci v severní Gaze. Zoufalství lidí dokládaly i absurdně vysoké ceny základních surovin. Viděl jsem, že pomoc shazovaná z letadel na padácích, tzv. Airdrop, vypadá v médiích efektně, ale je žalostně neefektivní. V lepším případě vede k drobným potyčkám a rvačkám, v horším končí beznadějně v moři a v nejhorším, když dopadá do míst hustě zastavěných nouzovými přístřešky a stany, zraňuje a zabíjí. Tyto obrazy jsem přirovnával k filmu Hunger Games.

Ve slovníku humanitární zdravotní pomoci se také objevila nová zkratka s děsivě vypovídajícím významem. WCNSF – Zraněné dítě, žádná přeživší rodina. Takových dětí už jsou v Pásmu Gazy tisíce.

Co děti? Nejvíce se světově mluví o zabíjení dětí. Máte něco, co byste k tomuto řekl, prosím?

Je zcela pochopitelné, že se ptáte na děti, a mediálně jsou jistě nejcitlivější počty zabitých, zraněných nebo hladovějících dětí. O to víc, pokud jsou podpořeny obrazovou dokumentací. Jenže tyhle šokující zprávy vydrží krátkou dobu. A přestože rezonují nejvíc, protože se jedná o naprosto nejzranitelnější skupinu, která nese ty nejtěžší následky války, málo se mluví o jejich dlouhodobém traumatu. O tom, že si ponesou dlouhodobé následky, že víc než dva roky nechodily do škol a ještě nějakou dobu se do nich nevrátí.

Na otázku, jestli v takovém pekle stále existuje nějaký náznak a naděje, že utrpení jednou skončí a že bude budoucnost vypadat jinak, neumím odpovědět úplně optimisticky.

Proto mě ze všech obrázků, které děti malovaly při skupinových terapiích v psychologické péči, víc než ty s tanky zasáhly takové, na kterých děti namalovaly město, kde stojí škola, kostel i mešita, a kladly si otázku, zda tam budou stát, až se vrátí domů. Ony ještě nevědí, že je to jen velmi málo pravděpodobné. V Pásmu Gazy totiž bylo zničeno víc než 83 % budov.

Hovoříte o Gaze jako o místě s obrovskou antibiotickou rezistencí, tedy léky nefungují, co pak?

Antibiotická rezistence je kritický problém, který zásadně komplikoval zdravotní péči v Pásmu Gazy i před touto válkou. V této fázi a ve stavu, v jakém je infrastruktura zdravotnických zařízení a jejich zásobování, je to ale problém spíše akademický a v místě samotném se nedá příliš řešit. Lékaři bez hranic už dávno vyvinuli speciální program k omezení rostoucí úrovně rezistence na antibiotika, ale bude možné se k němu systematicky vrátit, až se po ukončení války znovu ustanoví fungující zdravotnická síť.

Co podle vás musí veřejnost v Česku pochopit jako první krok – jak by měla změnit přístup k informacím o konfliktu?

Přistupujte k lidem bez předsudků. Mohli by zkusit, aby pro ně podobně jako pro nás, humanitární pracovníky, nebylo cílem kohokoli politicky nebo ideologicky posuzovat, ale pomáhat reálným lidem.

Mohli bychom už opustit povýšenecký pohled, kterým lidem v jiných zemích říkáme: „Když jsme to dokázali my, měli byste i vy!“ Jenže my měli obrovské štěstí, že na rozdíl od jiných protestů po celém světě nebyly proti našim demonstrantům v roce 1989 použity zbraně.

Měli bychom se už umět odpoutat od politického i náboženského zkreslení a soustředit se na lidi – na tu absolutní většinu běžných civilistů, kteří nejenže nejsou ozbrojení, ale ani nejsou extrémističtí, fanatičtí nebo radikální.

Měli bychom si uvědomit, že lidé v Gaze nemohou ovlivnit a zvrátit situaci, kterou pro ně v té partii pokeru s raketami a drony rozdali „pánové nahoře“. Měli bychom si přát, aby jim někdo přišel pomoci, stejně jako bychom si přáli, aby někdo pomohl Ukrajině, nebo dokonce nám a našim blízkým, pokud by se něco podobného odehrávalo tady.

Vidíte v Gaze moment změny – v mentalitě, v tempu, v rozložení sil – co naznačuje, že budoucnost může vypadat jinak? Momentálně je příměří, myslíte, že bude dlouhodobě trvalé…?

Dotýkáte se dalšího těžkého a bolavého tématu a já na otázku, jestli v takovém pekle stále existuje nějaký náznak a naděje, že utrpení jednou skončí a že bude budoucnost vypadat jinak, neumím odpovědět úplně optimisticky. Současná radost z příměří je totiž někde na pozadí zakalena obavami a strachem, aby se tak jako mnohokrát předtím válka znovu nerozhořela do plného formátu.

Reklama

Zároveň si uvědomuji, že příměří je sice nesmírně důležitý, ale přitom jen malý krůček na začátku dlouhé a pomalé cesty k obnově normálního života. Po mnoha měsících války, kdy lidé museli opakovaně opouštět své domovy a nouzové přístřešky, ztratili schopnost se přizpůsobit a jejich pocity zmaru, bezmoci a zoufalství se prohlubují. Pokud mluvíme o dlouhodobém nebo trvalém příměří, vycházím z cynické reality války, jak mi ji popsal jeden z kolegů už v roce 2021, když protesty v Jeruzalémě přerostly do dalšího izraelsko-palestinského konfliktu. „Dnes válka nezačala, dnes jen znovu skončilo příměří.“ Velmi bych si proto přál, aby současné příměří nebylo jen „dočasným obdobím klidu“, ale dlouhotrvajícím mírem. Reálné důvody k této naději ale nemám. Budoucnost je totiž ovlivněna i tím, že současné utrpení rozhodně nevychovává z lidí v Gaze přátele Izraele.

Jak může mezinárodní humanitární pomoc, lékařské mise, NGO ovlivnit konflikt, pokud chcete systémovou změnu?

Nemůžu mluvit za ostatní organizace, ale jeden ze tří pilířů, na kterých byla vystavěna podstata práce Lékařů bez hranic, se netýká poskytování zdravotní péče, ale toho být svědky a mluvit nahlas o tom, co na misích zažíváme nejen my, ale především naši pacienti. Žádná systémová změna nemůže nastat, pokud mezinárodní společenství není konfrontováno s realitou v terénu. Nemůžeme mlčet v situaci, kdy jsou destruovány nejen mezinárodní válečná pravidla, ale i léty prověřené principy a postupy humanitární pomoci, například  v distribuci potravin. Musíme neúnavně upozorňovat, že zákony a principy, které umožňují humanitární pomoc, jsou nahlodány natolik, že ztrácejí smysl. Musíme přímo kritizovat, že současná humanitární reakce je „pohodlná iluze, která udržuje příběh, že je tato válka vedena v souladu s mezinárodními zákony“. Musíme pojmenovávat, že se jedná o vedení války na principu kolektivního trestu, o válku bez pravidel.

Jaký je váš názor na hranici mezi „pomáhat tam, kde je v nouzi“ a „nezasahovat do politických rozhodnutí konfliktu“?

Jako profesionál se snažím abstrahovat od politické a ideologické roviny. Necítím se být soudcem ani rozhodčím, který by měl vážit, co je spravedlivé, a co nespravedlivé. Mým úkolem není kohokoli kádrovat podle politického přesvědčení nebo ideologie. Striktní neutralita se však stává neudržitelnou, pokud jsou porušována mezinárodní humanitární pravidla a naše práce je systematicky mařena. Musíme zaujmout stanovisko v momentě, kdy vojenská a politická rozhodnutí očividně ignorují civilní životy.

Věřím, že i když nemůžeme zvrátit velkou politiku, můžeme poskytovat pomoc lidem, kteří ji potřebují, v naději, že by někdo pomohl našim blízkým v podobné situaci.

Co byste si přál, aby si čtenář odnesl z tohoto rozhovoru – co je realita, kterou musí slyšet, i když je bolestná?

Nejbolestivější je uvědomění, že rozsah probíhajícího konfliktu v Gaze dávno přesahuje reakci na zvěrstva Hamásu ze 7. 10. 2023. Civilní obyvatelstvo je terčem kolektivního trestu, ve kterém platí krvavou daň. V Gaze probíhá systematická destrukce života a lidskosti. Jsme svědky bezprecedentní eliminace zdravotního systému a útoků na zdravotníky. Přihlížíme, a někteří možná i schvalují, využívání základních lidských potřeb jako zbraní. Omezování dodávek potravin a pitné vody, vyvolávání hladu a žízně se stalo standardním válečným nástrojem. Kvůli nedostatku jídla hrozí každému čtvrtému dítěti do pěti let podvýživa. Přitom je mnohem efektivnější lidi nakrmit než se je pak snažit zachránit, protože ani nejlepší lék a sebelepší zdravotník nedokáží zachránit pacienta, který hladoví.

Musíme si uvědomit, že si lidé a zejména jejich děti, které přežijí, ponesou neviditelné rány do konce života.

Já vám moc děkuji za rozhovor.